23 Cdo 3859/2009

23 Cdo 3859/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve

věci žalobkyně BIOSAN, spol. s r.o., se sídlem v Blučině, Cézavy 627, PSČ 664

56, IČO 25318489, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem, se sídlem v

Brně, Lidická 57, proti žalovanému J. R., zastoupenému JUDr. Patrikem Girglem,

advokátem, se sídlem ve Vyškově, Dědická 14, o zaplacení částky 500 000 Kč s

příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 Cm 118/2005, o

dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. května

2009, č. j. 14 Cmo 6/2009-148, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. května

2009, č. j. 14 Cmo 6/2009-148, a

rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2008, č. j.

43 Cm 118/2005-112, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu

řízení.

118/2005-112, zamítl žalobu v celém rozsahu (výrok pod bodem I) a rozhodl o

náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně a žalovaný mezi sebou uzavřeli

smlouvu o obchodním zastoupení (dále jen „smlouva“). Podle článku I je

předmětem smlouvy vyhledávání zájemců o koupi zboží z nabídky zastoupeného,

uzavírání objednávek (kupních smluv) jménem zastoupeného a na jeho účet a

distribuce zboží. V článku II odst. 4 smlouvy bylo ujednáno, že žalovaný je

povinen uchovávat v tajnosti skutečnosti související s výkonem činnosti

obchodního zástupce. Předmětné informace nesmí zneužít ke svému prospěchu nebo

prospěchu někoho jiného. V článku III smlouvy bylo ujednáno, že obchodní

zástupce nebude vykonávat činnost obchodního zástupce pro jiné výrobce a

obchodníky provozující činnost stejného druhu a s týmž sortimentem jako

zastoupený. V článku VI odst. 2 smlouvy byla sjednána povinnost platit smluvní

pokutu mj. pro případ porušení povinností podle článku II odst. 4 a článku III

ve prospěch zastoupeného ve výši 500 000 Kč. Dále soud prvního stupně zjistil,

že žalovaný nabízel při osobní návštěvě zákazníkům jako prodejce kromě zboží

společnosti BIOSAN i biotronovou lampu, resp. biotronový zářič, což nebyly

výrobky žalobkyně.Soud prvního stupně rovněž zjistil, že žalobkyně

uskutečňovala plošnou letákovou akci, ve které prostřednictvím pošty doručovala

do domácností leták nabízející léčení chorob uvedených na letáku přírodní

metodou. Jednalo se o léčení bez přístroje. Soud prvního stupně dovodil, že pro porušení povinnosti podle článku III

smlouvy bylo třeba, aby žalovaný vykonával činnost obchodního zástupce pro

výrobce a obchodníky obchodující s týmž sortimentem jako žalobkyně. Za takový

nelze považovat obchodování na jedné straně s kočičími dekami a na straně druhé

s výrobkem Biolampa, byť by tyto výrobky mohly mít obdobný léčebný účinek. Žalobkyně dle letáku nabízela léčbu bez přístroje, žalovaný pak nabízel k léčbě

přístroj (biolampa ke své funkci potřebuje napájení elektrickým proudem). Z

letáků současně nebylo zjištěno, že by měla být léčena stejná onemocnění, když

např. žalovaný nabízí léčení kožních onemocnění, k čemuž dle úsudku výrobek

žalobkyně nebylo možno použít. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že

žalovaný tím, že nabízel výrobek Biolampa, neporušil článek III smlouvy, podle

které nabízel výrobek žalobkyně kočičí deka. Soud prvního stupně dále uzavřel, že ačkoli žalovaný při návštěvě na adresách

dodaných mu žalobkyní nabízel i jiný výrobek než výrobek žalobkyně, neporušil

tím článek II odst. 4 smlouvy, jelikož žalobkyně při sjednávání smlouvy adresy

zájemců jako důvěrné neoznačila (§ 271 obchodního zákoníku, dále jen „obch. zák.“). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. května 2009, č. j. 14 Cmo 6/2009-148, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem

I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a náhradě nákladů

odvolacího řízení (výrok pod bodem III).

Pro posouzení věci je dle odvolacího soudu především rozhodné samotné znění

smlouvy o obchodním zastoupení mezi žalobkyní a žalovaným. Odvolací soud dospěl

k závěru, že ustanovení článku VI odst. 2 smlouvy, ve kterém byla sjednána

smluvní pokuta ve prospěch zastoupeného ve výši 500 000 Kč pro případ porušení

povinnosti podle článku II odst. 4 a článku III smlouvy, je určité a zakládá

vznik nároku na smluvní pokutu pro případ, že by žalovaný porušil vůči

žalobkyni své povinnosti buď podle článku II odst. 4 nebo podle článku III

smlouvy. K tomu však v tomto případě nedošlo. Ve smlouvě není nikde uveden popis ani obecná charakteristika zboží, které by

měl žalovaný podle smlouvy nabízet. Z toho vyplývá neurčitost článku III

smlouvy, v němž se žalovaný zavázal, že po dobu platnosti smlouvy a po dobu

dvou let po jejím ukončení nebude vykonávat činnost obchodního zástupce pro

jiné výrobce a obchodníky provozující činnost stejného druhu a s týmž

sortimentem jako zastoupený. O jaké zboží se mělo jednat, nelze z textu smlouvy

zjistit. Z toho důvodu je článek III smlouvy neplatný ve smyslu § 37 odst. 1

občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud dovodil, že jako

konkurenční doložka by bylo toto ujednání neplatné rovněž pro rozpor se zákonem

ve smyslu § 39 obč. zák. a § 672a odst. 2 obch. zák., jelikož v něm chybí

vymezení území, na kterém žalovaný neměl vykonávat činnost obchodního zástupce,

přičemž nelze dovozovat, že žalovaný byl obchodním zástupcem žalobkyně pro

území České republiky. Při posuzování, zda žalobkyni mohl vzniknout nárok na smluvní pokutu pro

porušení povinnosti stanovené v článku II odst. 4 smlouvy, dospěl odvolací soud

k závěru, že ochranu osobních údajů získaných obchodním zástupcem upravuje

ustanovení § 657 obch. zák. Žalobkyně netvrdila ani neprokazovala, že by

žalovaný získané adresy zájemců o koupi výrobků od žalobkyně využil k tomu, aby

zájemcům nabídl pouze tzv. biotronovou lampu. Žalobkyně svůj nárok na smluvní

pokutu dovozovala již z toho, že žalovaný při návštěvě nabízel zájemcům kromě

výrobků žalobkyně také tzv. biotronovou lampu, o které žalobkyně tvrdí, že je

konkurenčním výrobkem. S ohledem na neurčitost článku III smlouvy nelze

zjistit, ohledně jakého jiného zboží neměl žalovaný současně vykonávat činnost

obchodního zástupce. Jelikož žalovaný nabízel na získaných adresách jak výrobky

žalobkyně, tak jiné výrobky (nikoli tedy pouze jiné než výrobky žalobkyně),

nelze dovodit, že by žalovaný získané informace o adresách zájemců zneužil ve

svůj prospěch. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobkyni vůči žalované

nevzniklo právo na smluvní pokutu ani pro porušení článku II odst. 4 smlouvy. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost zakládá

na § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Jako

důvod dovolání uvádí nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b)

o. s. ř.].

Za otázky zásadního právního významu dovolatelka považuje tyto právní problémy:

a) jaké jsou minimální náležitosti konkurenční doložky podle § 672a obch. zák.,

zejména zda je možné aplikovat per analogiam ustanovení § 653 obch. zák. na

ustanovení o konkurenční doložce;

b) zda konkurenční doložka musí dle § 672a obch. zák. obsahovat jmenované

určení sortimentu/služeb, na které dopadá, či zda je dostatečné vymezení

odkazem na zboží/služby zastoupeného;

c) zda jednání obchodního zástupce, který na adresách zákazníků zastoupené,

které byly získány cílenou reklamní kampaní a které obsahují údaje osob

majících zájem o určitý typ zboží, prodává zboží jiné společnosti, která má ke

zboží zastoupeného konkurenční povahu, představuj zneužití informací

poskytnutých žalobkyní.

Dovolatelka předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že konkurenční

doložka dle článku III smlouvy je neplatná pro svou neurčitost a pro absenci

vymezení území, na něž se vztahuje. Kogentní § 672a obch. zák. stanovuje, že

obchodní zástupce nesmí po stanovenou dobu, nejdéle však 2 roky po ukončení

smlouvy, na stanoveném území nebo vůči stanovenému okruhu osob na tomto území

vykonávat na vlastní nebo na cizí účet činnost, která byla předmětem obchodního

zastoupení, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání

zastoupeného. Dovolatelka dovozuje, že v konkurenční doložce musí být stanoveno

území i okruh osob, ale nemusí zde být stanovena činnost, jelikož se jedná o

činnost podle smlouvy. Ve světle směrnice EHS, která byla do ustanovení § 672a

obch. zák. implementována, vykládá dovolatelka toto ustanovení tak, že ujednání

v konkurenční doložce nesmí překročit ujednání v samotné smlouvě, tedy že není

možné sjednat konkurenční doložku na jiné území, než je území vymezené ve

smlouvě, obdobně i okruh osob. Dovolatelka je proto toho názoru, že absence

výslovné dohody o území nečiní konkurenční doložku neplatnou, neboť se v

takovém případě analogicky aplikuje ustanovení § 653 obch. zák. Není-li v

konkurenční doložce určeno území či okruh osob, je třeba mít za to, že územím

je území podle smlouvy; obdobně i okruh osob. Neplatnost konkurenční doložky

může způsobit pouze překročení dvou maxim, tj. doby 2 roků a územní oblasti dle

smlouvy.

Dovolatelka se neztotožňuje ani s názorem odvolacího soudu, že jednáním

žalovaného nedošlo k porušení článku II odst. 4 smlouvy. Žalobkyně v jednání

žalovaného spatřuje zneužití informací a porušení daného ujednání, jelikož se

nejednalo o náhodné adresy, ale o adresy důkladně vybraných osob, tedy o velmi

cenný seznam s vysokou měrou potenciality prodeje na takových adresách.

Dovolatelka je toho názoru, že povinnost nezneužívat informace o daných

adresách se nevyčerpá jen tím, že na nich zástupce nabídne distribuovaný

výrobek, ale tato povinnost jasně zahrnuje též povinnost nenabízet na nich nic

jiného, ať již konkurenčního nebo ne. Dané adresy jsou důvěrné a mají být

použity jen k prodeji příslušných výrobků. Žalovaný tím, že klientům u nich

doma nabízel i jiné výrobky než výrobky žalobkyně, působil konkurenčně. Možnost

tohoto konkurenčního jednání byla dána právě tím, že žalovaný disponoval s

informacemi o adresách klientů, které mu byly žalobkyní poskytnuty. Skutečnost,

že žalovaný nabízel oba výrobky, poškodila žalobkyni a je ji třeba chápat jako

zneužití informací ke svému prospěchu či prospěchu jiného právě proto, že

současným nabízením dvou výrobků docházelo ke zmenšení šancí, že si spotřebitel

zakoupí výrobek žalobkyně. Konkurenční povaha výrobku pouze zesiluje

zneužívající charakter jednání žalovaného. Jeho jednání by bylo zneužitím

informací i tehdy, pokud by nabízel produkty nekonkurenční, už jen proto, že ke

svému prospěchu používá seznam koupěchtivých zákazníků, který mu byl svěřen

důvěrně a za jiným účelem.

Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené

rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání trval na tom, že konkurenční doložka je

neplatná, protože nenaplňuje kogentní ustanovení § 672a obch. zák. Podle

žalovaného pojem „stanovené území“ v § 672a obch. zák., na němž nesmí být

vykonávána konkurenční činnost, nelze vykládat analogicky jako území České

republiky podle § 653 obch. zák. Doložka musí současně obsahovat zákaz

vykonávat činnost, která je předmětem obchodního zastoupení, nebo jinou

činnost, který by měla soutěžní povahu vůči podnikání zastoupeného. Pokud

doložka obsahuje něco jiného, je neplatná. Pokud jde o třetí otázku, žalovaný

se ztotožnil s odůvodněním napadeného rozhodnutí a navrhl, aby bylo dovolání

jako zjevně bezdůvodné odmítnuto. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, tedy

před nabytím účinnosti novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud

dovolací (§ 10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) proto vzhledem k

bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal

a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června

2009. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou,

nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci

samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo

potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl

ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán

právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z

uvedených případů se v posuzované věci nejedná. Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního

stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za

podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a

dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po

právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce

zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování

dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo

dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s

hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o

věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž

rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.

Ačkoli některé z otázek, které dovolatelka otevírá dovolacímu přezkumu a

považuje je za otázky zásadního právního významu, v judikatuře Nejvyššího soudu

již řešeny byly, je nutné dovolatelce přisvědčit v tom, že rozhodnutí

odvolacího soudu není v souladu s hmotným právem, a to ve vztahu k posouzení

otázky, zda žalovaný svým jednáním porušil ustanovení čl. II odst. 4 smlouvy o

obchodním zastoupení či nikoli. Dovolání je tudíž podle § 237 odst. 1 písm. c)

o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska

uplatněných dovolacích důvodů, jimiž je vázán, a to i z hlediska jejich

obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka nejprve pokládá otázky, v nichž spatřuje zásadní právní význam,

týkající se náležitosti konkurenční doložky a nutnosti vymezení konkrétní

činnosti v konkurenční doložce. Podstatné náležitosti konkurenční doložky ve

smlouvě o obchodním zastoupení vyplývají přímo z § 672a obch. zák. Jsou to

písemná forma, platnost pouze pro stanovenou dobu (nejdéle však 2 roky po

ukončení smlouvy), vymezení pro konkrétní území nebo vůči stanovenému okruhu

osob na tomto území, dostatečně konkrétní a přiměřeně vymezený zákaz činnosti

obchodního zástupce v přímé souvislosti s ochranou zájmů zastoupeného. Vymezení

územního rozsahu, pro nějž je sjednávána konkurenční doložka a pro které tedy

zákaz konkurence platí, je podstatnou náležitostí konkurenční doložky, jejíž

absence způsobuje ve smyslu § 672a odst. 2 obch. zák. její neplatnost. Nevymezení tohoto území je současně nepřiměřeným zásahem do práva svobodného

podnikání (shodně judikoval Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 12. 7. 2006,

sp. zn. 32 Odo 659/2005, v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. z. 23 Cdo 508/2009,

v rozsudku ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4192/2008, v usnesení ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5186/2009). Analogická aplikace § 653 obch. zák., který

vymezuje územní oblast činnosti obchodního zástupce, na úpravu konkurenční

doložky je nepřípadná, jelikož podmínka vymezení území je kogentní stanovenou

podstatnou náležitostí konkurenční doložky. Jak již Nejvyšší soud vyjádřil v

rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 508/2009, neplatnost konkurenční

doložky pro absenci ujednání o územním omezení zákazu konkurence, je z logiky

věci stanovena pouze na ochranu obchodního zástupce, jde tedy o neplatnost

relativní, jíž se vzhledem k ustanovení § 267 odst. 1 věty první obch. zák. může dovolat jen obchodní zástupce. Ten tak v posuzované věci, ještě v řízení

před soudem prvního stupně, učinil. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti

konkurenční doložky v důsledku nevymezení území, pro něhož platí zákaz

konkurence, tedy není v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud dále dovodil, že konkurenční doložka je neplatná i podle § 37

odst. 1 obč. zák. pro neurčitost vymezení sortimentu zboží, na který se

konkurenční doložka vztahuje. Nejvyšší soud se ztotožňuje i s tímto závěrem

odvolacího soudu.

Konkurenční doložka se může vztahovat pouze na činnost, která

byla předmětem obchodního zastoupení, nebo jinou činnost, která by měla

soutěžní povahu vůči podnikání zastoupeného. Pokud je ze smlouvy o obchodním

zastoupení zřejmé, jakou činnost zástupce vykonává, není nezbytné tuto činnost

dále specifikovat v konkurenční doložce a lze odkázat pouze na obsah smlouvy o

obchodním zastoupení. Pokud ovšem, jako v tomto případě, nelze z obsahu smlouvy

o obchodním zastoupení dovodit, jakou konkrétní činnost pro jaký sortiment

zboží není žalovaný oprávněn vykonávat, je konkurenční doložka neurčitá a z

toho důvodu absolutně neplatná. Dovolatelka dále namítá, že jednáním žalovaného byl porušen článek II odst. 4

smlouvy o obchodním zastoupení, jelikož žalovaný zneužil informace poskytnuté

žalobkyní. V článku II odst. 4 smlouvy bylo ujednáno, že žalovaný je povinen

uchovávat v tajnosti skutečnosti související s výkonem činnosti obchodního

zástupce. Předmětné informace nesmí zneužít ke svému prospěchu nebo prospěchu

někoho jiného. Odvolací soud v tomto ohledu dovodil, že by k porušení článku II

odst. 4 smlouvy žalovaným došlo pouze v případě, že by žalovaný na adresách

získaných od žalobkyně výrobky žalobkyně vůbec nenabízel a na těchto adresách

obchodoval pouze s jiným zbožím. S tímto názorem odvolacího soudu se Nejvyšší

soud neztotožňuje. Pokud žalovaný na adresách, které získal od žalobkyně na

základě provedené letákové akce, nabízel kromě zboží žalobkyně i svoje zboží

(či zboží jiného dodavatele), pak je nutné dospět k závěru, že informace

poskytnuté žalobkyní v souvislosti s výkonem činnosti podle smlouvy o obchodním

zastoupení žalovaný zneužil ve svůj prospěch. Žalovaný využil přístupu ke

klientům, jejichž adresy získala žalobkyně na základě jí provedené letákové

akce, aby jim nabízel mj. i své či jiné zboží. Tím se, bez ohledu na to, zda

zboží mělo konkurenční charakter ke zboží nabízenému jménem žalobkyně, dopustil

porušení čl. II odst. 4 smlouvy o obchodním zastoupení. Jak je z výše uvedeného patrné, rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na

nesprávném právním posouzení věci. Z toho důvodu Nejvyšší soud rozsudek

odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i

na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu

prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). V dalším řízení soud nepřehlédne, že žalovaný pro případ, že soud dospěje k

závěru, že žalobkyni vzniklo právo na smluvní pokutu, navrhl, aby soud využil

svého moderačního oprávnění podle § 301 obch. zák. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v

novém rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.