32 Cdo 4859/2009

32 Cdo 4859/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v

právní věci žalobce Ing. S. Š., zastoupeného JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem,

se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, proti žalované PJV spol. s r. o.,

se sídlem v Praze 13-Jihozápadním městě, V Hůrkách 2139, identifikační číslo

osoby 43 87 01 04, zastoupené JUDr. Evou Lindauerovou Duchoňovou, advokátkou,

se sídlem v Praze 4, Jaurisova 514/6, o zaplacení částky 5,796.429,- Kč s

příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 3,100.000,- Kč, vedené

u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 194/2004, o dovoláních obou

účastníků proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2009, č. j. 4

Cmo 304/2008-221, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Dovolání žalované proti části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu

v Praze ze dne 17. června 2009, č. j. 4 Cmo 304/2008-221, kterým byl potvrzen

rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, se odmítá.

III. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2009, č. j. 4

Cmo 304/2008-221, se v části prvního výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu

prvního stupně ve výroku ve věci samé a potvrzen ve výroku o nákladech řízení,

a ve druhém výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení,

zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se v řízení domáhal vrácení částky 5,796.429,- Kč s příslušenstvím,

kterou žalované zaplatil jako zálohu na cenu stavebních prací podle smlouvy o

dílo č. 2001-50 uzavřené mezi účastníky dne 3. září 2001 (dále jen „smlouva“

nebo „smlouva o dílo“), od níž žalovaná odstoupila přípisem ze dne 21. srpna

2002 pro nezaplacení zálohové faktury č. 21000389 vystavené dne 25. září 2001

na částku 1,579.000,- Kč a č. 21000457 vystavené dne 26. října 2001 na částku

1,901.504,10 Kč. Vzájemným návrhem žalovaná uplatnila v řízení pohledávku vůči

žalobci ve výši 3,100.000,- Kč z titulu smluvní pokuty dohodnuté ve smlouvě a

požadované za prodlení s úhradou faktury č. 21000389.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. března 2008, č. j. 36 Cm

194/2004-185, uložil žalované zaplatit žalobci částku 5,796.429,- Kč s 5%

úrokem od 29. srpna 2002 do zaplacení a náhradu nákladů řízení (výrok I.) a

žalobci uložil zaplatit žalované částku 3,100.000,- Kč a náhradu nákladů řízení

o vzájemném návrhu (výrok II.).

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem změnil

rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. tak, že vzájemný

návrh žalované co do částky 2,790.000,- Kč zamítl, v rozsahu částky 310.000,-

Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o

náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel - ve shodě se soudem prvního stupně - ze skutkových

zjištění, podle kterých žalovaná jako zhotovitelka uzavřela se žalobcem jako

objednatelem smlouvu o dílo, v níž se žalovaná zavázala provést výstavbu

čerpací stanice pohonných hmot a žalobce se zavázal zaplatit žalované cenu díla

v celkové výši 20,770.000,- Kč bez DPH, přičemž na zálohách na cenu díla

uhradil 5,796.429,- Kč. Žalovaná od smlouvy odstoupila dopisem z 21. srpna 2002

(doručeným žalobci 28. srpna 2002) pro nezaplacení faktur č. 21000389 a č. 21000457, kterými žalobci vyúčtovala zálohy na cenu díla. Žalobce se domáhá na

žalované vrácení částky 5,796.429,- Kč, představující zaplacenou zálohu na cenu

díla. Žalovaná vzájemným návrhem uplatnila v řízení právo na zaplacení smluvní

pokuty ve výši 3,100.000,- Kč za prodlení s úhradou faktury č. 21000389 -

kterou vyúčtovala žalobci částku 1,579.000,- Kč - a to za dobu od 5. října 2001

do 6. února 2002, tj. 124 dnů prodlení. Podle čl. VIII. bodu 2 smlouvy se

žalovaná jako zhotovitelka v případě zaviněného prodlení s dokončením díla

zavázala zaplatit žalobci jako objednateli smluvní pokutu ve výši 25.000,- Kč

za každý den prodlení po 9. prosinci 2001. Podle čl. VIII. bodu 3 smlouvy může

žalovaná v případě prodlení s úhradou faktur účtovat žalobci smluvní pokutu ve

výši 25.000,- Kč za každý den prodlení ode dne splatnosti. Zabývaje se oprávněností nároku uplatněného žalovanou vzájemným návrhem dospěl

odvolací soud - po opakování dokazování smlouvou o dílo - shodně se soudem

prvního stupně k závěru, že ujednání o vzniku nároku na smluvní pokutu se týká

každé, tedy i zálohové faktury. Faktura č. 21000389 byla žalobci doručena,

nebyla žalobcem vrácena k doplnění podle čl. V. bodu 6 smlouvy a nebyla

zaplacena. Poměr sjednaných pokut měl však za neekvivalentní. Žalovaná jako

zhotovitelka měla zaplatit podle čl. VIII. bodu 3 smlouvy za den prodlení se

splněním celého věcného dluhu - celé stavby - 25.000,- Kč, oproti tomu žalobce

měl zaplatit podle čl. VIII. bodu 4 smlouvy stejnou částku za den prodlení s

každým i částečným plněním dluhu. Byť lze chápat představu žalobce, že smluvní

pokuta se vztahuje pouze ke „konečné“ faktuře, obsahuje smlouva jiné ujednání,

tedy ujednání o povinnosti zaplatit smluvní pokutu vztahující se i na dílčí

plnění peněžního dluhu. Vzhledem k nepřiměřenosti dohodnutých pokut odvolací

soud užil moderačního práva podle ustanovení § 301 obchodního zákoníku (dále

jen „obch. zák.“) a smluvní pokutu snížil do výše 310.000,- Kč. Odvolací soud dále „poznamenal“, že ustanovení § 265 obch. zák. poskytuje

určitý prostor pro ochranu nikoliv před zneužitím práva uskutečněním právního

úkonu, ale jeho výkonem. Použití uvedeného ustanovení nečiní právní úkon

neplatným, nýbrž jen jeho výkonu neposkytuje právní ochranu. Ochranu jedné ze

smluvních stran v případě nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty umožňuje soudu

rovněž jeho moderační oprávnění zakotvené v ustanovení § 301 obch. zák.

Existence tohoto moderačního oprávnění nevylučuje aplikaci ustanovení § 265

obch. zák., v němž jde o neposkytnutí ochrany výkonu práva, který je zcela v

rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. V případě § 301 obch. zák. nejde o porušení těchto zásad v celém rozsahu výkonu smlouvou stanoveného

práva, ale pouze jeho určité části. Určení hranice pro použití těchto institutů

bude záviset na individuálním posouzení případu, oba jsou však soudu „k

dispozici“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání. Žalobce opírá přípustnost dovolání (směřujícího výslovně proti všem výrokům

rozsudku odvolacího soudu) o ustanovení § 237 odst. 1 „písm. a)“ občanského

soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a namítá, že napadené rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy, že je dán dovolací důvod

uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zdůrazňuje, že v čl. V. bodu 6 smlouvy si strany sjednaly, že faktura musí obsahovat údaje podle

ustanovení § 12 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty. Podle tohoto

ustanovení měly zálohové faktury obsahovat výši ceny bez daně celkem, základní

nebo sníženou sazbu daně a výši daně celkem. Neobsahovaly-li faktury tyto

údaje, nebyl žalobce v prodlení s jejich placením a nárok na smluvní pokutu tak

nevznikl. Závěr odvolacího soudu, podle něhož povinnost k úhradě smluvní pokuty

se týká každé, i zálohové faktury, považuje za nesprávný. Dovolatel požaduje,

aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu

řízení. Žalovaná přípustnost dovolání (směřujícího proti prvnímu výroku rozsudku

odvolacího soudu) dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,

namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci

Žalovaná především nesouhlasí s uplatněním moderačního práva odvolacím soudem. Odvolacímu soudu vytýká, že zcela pominul okolnosti, za jakých bylo ujednání o

smluvní pokutě sjednáno nebo jakým způsobem se žalobce po jejím vyúčtování

choval, a nijak neodůvodnil, na základě jakých skutečností odvodil rozsah

snížení smluvní pokuty. Byl to právě žalobce, kdo do smlouvy navrhl jak smluvní

pokutu, tak její výši. Žalobce je podnikatelem s rozsáhlými podnikatelskými

aktivitami - měl-li by v úmyslu sjednat smluvní pokutu až za prodlení s úhradou

konečné faktury, zcela jistě by tuto svoji představu do smlouvy promítl, nebo

by smlouvu nepodepsal. Stejně tak by neprodleně vrátil doklady s vyúčtovanou

smluvní pokutou i ze zálohových faktur jako neoprávněně vyúčtované. Z toho

dovozuje, že smluvní strany měly od počátku při sjednávání smluvní pokuty v

úmyslu sjednat tuto smluvní pokutu v případě prodlení žalobce s placením i pro

případy prodlení s placením zálohových faktur. Nadto odvolací soud použil

moderační oprávnění, aniž by žalobce kdykoli v řízení námitku týkající se

samotné výše smluvní pokuty vznesl. To je v rozporu se závěry uvedenými v

rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2004, sp. zn. 5 Cmo

320/2004, jehož věcná správnost byla „potvrzena v rozhodnutí Nejvyššího soudu

sp. zn. 32 Odo 202/2006 ze dne 28. května 2007“. Aplikací moderačního oprávnění

došlo k podřízení zásady smluvní volnosti zásadě rovnosti smluvních stran. Je

věcí smluvních stran, považují-li za nutné zajistit splnění svých závazků

smluvní pokutou, jakož i věcí vzájemné dohody, o které závazky půjde a jak

vysoká smluvní pokuta bude. Žalovaná zdůrazňuje, že pokud uplatní soud moderační oprávnění snížit smluvní

pokutu, pak tak má učinit podle ustanovení § 301 obch. zák. a žádná další

kritéria nemohou být zohledněna.

Aplikoval-li odvolací soud při snížení pokuty

ustanovení § 301 obch. zák. a současně ustanovení § 265 obch. zák., snížil

smluvní pokutu také v důsledku porušení zásad poctivého obchodního styku. Žalovaná požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc

vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce považuje hodnocení smlouvy o dílo

provedené soudy obou stupňů za správné. Žalobce s důvody uváděnými žalovanou v dovolání nesouhlasí a plně odkazuje na

své dovolání. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací

řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona

č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve

znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve

znění účinném do 30. června 2009. Dovolání žalobce není přípustné. K podání dovolání proti měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci

samé, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že co do částky

2,790.000,- Kč byl vzájemný návrh žalované zamítnut, není žalobce subjektivně

oprávněn, neboť v této části mu nebyla napadeným rozhodnutím způsobena žádná

újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97,

uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2000, pod číslem 138). Dovolání směřující proti výrokům o nákladech řízení před soudy obou stupňů není

přípustné bez dalšího, když přípustnost dovolání proti těmto výrokům nezakládá

žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího

soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé

může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O

případ uvedený pod písmenem b) nejde, a důvod založit přípustnost dovolání

podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené

rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam]

Nejvyšší soud nemá, když v mezích podaného dovolání se mu žádná otázka

zásadního významu k řešení nepředkládá. Argumentací o tom, že z provedeného

dokazování plyne, že sporné faktury vystavené žalovanou neobsahovaly údaje

podle ustanovení § 12 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty,

dovolatel zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů, tedy uplatňuje

dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím

nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena (k tomu srov. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod

číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení

Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v

časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).

Nadto nelze přehlédnout, že na tomto

skutkovém zjištění odvolací soud svůj právní závěr o povinnosti žalobce

zaplatit smluvní pokutu nezaložil, když se jím nezabýval. I kdyby šlo o námitku

podřaditelnou pod dovolací důvod nesprávného posouzení prodlení žalobce s

úhradou faktur podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nebyla by

způsobilou založit přípustnost dovolání s ohledem na čl. V. bod 6 smlouvy

(podle něhož v případě, že daňový doklad neobsahuje všechny náležitosti,

objednatel je oprávněn vrátit ho zhotoviteli k doplnění, musí vyznačit důvod

vrácení a v tomto případě se přeruší plynutí lhůty splatnosti a nová lhůta

splatnosti začne plynout doručením opraveného daňového dokladu objednateli). Nebyla-li faktura vrácena k doplnění, její splatnost se neposunula, i když

náležitosti dohodnuté ve smlouvě neobsahovala. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218

písm. b) a c) o. s. ř. odmítl. Žalovaná výslovně napadá první výrok rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu,

tedy i v části, kterou bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ve věci

samé co do povinnosti žalobce zaplatit žalované částku 310.000,- Kč potvrzeno. K podání dovolání proti této části výroku rozsudku odvolacího soudu, není

žalovaná subjektivně oprávněna, jak bylo již výše vysvětleno. Nejvyšší soud

proto dovolání žalované v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218

písm. b) o. s. ř. odmítl. Dovolání žalované proti měnící části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu

ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je

i důvodné. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední

povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se

nepodávají. Nejvyšší soud se proto - jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a

jeho obsahovým vymezením - zabýval správností právního posouzení věci, při

němž odvolací soud aplikoval ustanovení § 301 obch. zák.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,

sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)

o. s. ř. dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v

řízení učiněných skutkových závěrů.

Podle ustanovení § 301 obch. zák. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud

snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do

výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na

kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený

oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl.

Otázkou uplatnění moderačního práva soudem i bez návrhu účastníka se Nejvyšší

soud zabýval již v rozsudku uveřejněném pod číslem 73/2008 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek. V něm uzavřel, že povinností soudu, a to i odvolacího,

je posoudit, zda jsou dány podmínky moderace smluvní pokuty ve smyslu § 301

obch. zák., existují-li důvody nepřiměřenosti smluvní pokuty, bez ohledu na to,

zda některý z účastníků použití moderačního práva soudu navrhne.

Jelikož od výše uvedeného závěru (k němuž se přihlásil např. též v rozsudku ze

dne 25. listopadu 2008, sp. zn. 32 Cdo 3171/2008) nemá Nejvyšší soud důvod se

odchýlit ani v projednávané věci, shledává uplatnění moderačního oprávnění

odvolacím soudem bez návrhu žalobce, správným.

Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda rozhodnutí odvolacího soudu obstojí z pohledu

dovolatelkou uplatněné námitky rozsahu a důvodnosti snížení smluvní pokuty

odvolacím soudem.

Z ustanovení § 301 obch. zák. vyplývá, že předpokladem pro moderaci smluvní

pokuty je závěr o tom, že smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši. Pro

toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; ustanovení § 301 obch. zák.

patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k

takovým normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které

tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě

vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu

okolností. Závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je

tedy zákonodárcem ponechán na uvážení soudu, založeném na posouzení

individuálních okolností konkrétního případu, které soud shledá - se zřetelem

na funkce smluvní pokuty a na účel moderačního oprávnění soudu - právně

významnými. Judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že při posouzení přiměřenosti

smluvní pokuty se bere zřetel zejména na důvody, které ke sjednání posuzované

výše smluvní pokuty vedly, a na okolnosti, které je provázely, přičemž není

vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě

zajišťované povinnosti, tedy ke kritériu, jež je podle citovaného ustanovení

rozhodné až pro úvahu o míře snížení smluvní pokuty, podmíněnou předchozím

závěrem o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty (srov. zejména rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, uveřejněný pod

č. C 3213 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek

CD-2, a dále např. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu

2008, sp. zn. 32 Cdo 3171/2008, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí

Nejvyššího soudu, C. H. Beck pod č. C 7005, svazek CD-9 či rozsudek ze dne 27.

května 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010 in www.nsoud.cz). Výše škody, jež vznikla

oprávněnému porušením povinnosti zajištěné smluvní pokutou, není - vzhledem ke

konstrukci upravené v ustanovení § 301 obch. zák. - kritériem ani pro úvahu o

nepřiměřenosti smluvní pokuty, ani pro úvahu o odpovídající míře jejího

snížení, nýbrž určuje pouze hranici, pod kterou nelze pokutu snížit (srov.

zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2003, sp. zn. 32 Odo

631/2002, uveřejněný pod č. C 2398 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího

soudu, C. H. Beck, svazek 28).

V daném případě se odvolací soud při posuzování nepřiměřenosti smluvní pokuty

omezil jen na konstatování, že je poměr sjednaných pokut na straně žalobce a na

straně žalované neekvivalentní. Žalovaná jako zhotovitelka zaplatí za den

prodlení se splněním celého věcného dluhu - celé stavby - 25.000,- Kč, oproti

tomu žalobce by měl platit stejnou částku za den prodlení s každým i částečným

plněním dluhu. Odvolací soud s ohledem na výše uvedenou ustálenou judikaturu

tedy pochybil, neposuzoval-li (ne)přiměřenost smluvní pokuty v závislosti na

okolnostech konkrétního případu v posuzované věci, zejména na důvodech, které

ke sjednání dané výše smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je

provázely. Odvolací soud dále neuvedl žádné důvody, pro které snížil pokutu

právě na částku 310.000,- Kč, jakými úvahami se při určení přiměřené výše

smluvní pokuty řídil a proč právě tuto částku považuje za přiměřenou.

Dospěl-li proto odvolací soud k závěru o moderaci smluvní pokuty, aniž se

zabýval výše uvedenými aspekty důležitými pro její moderaci, je jeho právní

posouzení neúplné a tudíž i nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního

posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.

Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že dovolací námitky žalované vztahující se k

aplikaci ustanovení § 301 a současně § 265 obch. zák. odvolacím soudem, nejsou

opodstatněné, neboť z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jednoznačně plyne,

že při moderaci smluvní pokuty postupoval pouze podle ustanovení § 301 obch.

zák. Jeho komentář k použití ustanovení § 265 obch. zák. v obchodně právních

vztazích a srovnání s § 301 obch. zák. následuje až po závěru o tom, že jelikož

nejsou dány podmínky pro potvrzení nebo zrušení napadeného výroku rozsudku, byl

rozsudek změněn podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a lze jej

chápat pouze jako jakýsi exkurz k dokreslení právní úpravy dotýkající se

moderačního oprávnění soudu.

Odkaz žalované na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 320/2004,

jehož správnost měla být „potvrzena v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32

Odo 202/2006“, je zmatečný, neboť v řízení o dovolání vedeném u Nejvyššího

soudu pod sp. zn. 32 Odo 202/2006 byla přezkoumána správnost rozsudku Vrchního

soudu v Praze ze dne 27. května 2005, č. j. 2 Cmo 161/2004-58.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1

věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v části prvního výroku, jímž

byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a potvrzen ve výroku o

nákladech řízení a v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení podle § 243b

odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil

odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část

věty první za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně

nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. října 2011

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á

předsedkyně senátu