32 Cdo 5211/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní
věci žalobkyně ŠkoFIN s. r. o., se sídlem v Praze 5, Pekařská 635/6,
identifikační číslo osoby 45805369, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem
se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalovanému J. S., zastoupenému
JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 365/43, o
zaplacení částky 561 211,49 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 391/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2016, č. j. 20 Co 161/2016-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
nákladech řízení (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (výslovně „do všech
jeho výroků v celém jeho rozsahu“), v němž co do přípustnosti uvádí, že „má být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Navrhuje, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a žalovanému
přizná náhradu nákladů řízení, případně aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud
dovolání zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) není-li
stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu
v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013,
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22
Cdo 1891/2013, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že „má být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Podle obsahu dovolací
argumentace, v níž brojí toliko proti právním závěrům odvolacího soudu, aniž by
polemizoval s judikaturou Nejvyššího soudu, má tím patrně na mysli, že by měl
dovolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud. Takový
předpoklad přípustnosti dovolání však ustanovení § 237 o. s. ř. neobsahuje. Poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj.
„má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž
pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací
praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku
jinak), a nikoliv že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem
odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již např. v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, a v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013
(ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014,
sp. zn. I. ÚS 3524/13), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci
byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání v režimu ustanovení § 237 o. s. ř. I kdyby dovolatel uplatnil čtvrtý z
předpokladů přípustnosti uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř., musí být z
dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva
se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze
dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatel
nedostál, neboť ač zastoupen advokátem, neformuloval žádnou otázku hmotného
nebo procesního práva a neuvedl žádnou judikaturu dovolacího soudu, od níž by
se měl odchýlit. Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci soudy nižších stupňů
nemůže založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady. Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu. K
prvnímu výroku v části, v níž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně o nákladech řízení, dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti a nesprávnost rozhodnutí. Proti tomuto výroku chybí v
dovolání jakákoliv argumentace. Vytýkaný nedostatek nelze již odstranit,
protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula. V
důsledku absence uvedených náležitostí nelze ani v tomto rozsahu posoudit
přípustnost a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady. Dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné vzhledem
k ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když výše nákladů řízení, k
jejichž úhradě byl žalovaný zavázán za odvolací řízení (26 330 Kč), nepřevyšuje
částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013,
sen. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud dovolání v této části odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
tak, že jejich náhrada
nebyla přiznána žádnému z účastníků, neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto a
vyjádření zástupce žalobkyně zcela se míjející s důvody, pro něž bylo dovolání
odmítnuto, nepovažuje dovolací soud za úkon potřebný k účelnému uplatňování či
bránění práva, za který by žalobkyni náležela náhrada nákladů řízení. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.