U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobce M. N., zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se
sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 600/21, proti žalovanému J. P.,
zastoupenému JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích,
Dražkovice 181, o zaplacení 356 718 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 57 Cm 93/2011, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2014,
č. j. 12 Cmo 404/2013-252, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobce podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v
Praze změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích
ze dne 6. června 2013, č. j. 57 Cm 93/2011-189, ve vyhovujícím výroku ve věci
samé v rozsahu 244 771 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v této části zamítl
(výrok I.), zrušil ho ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé
(ohledně částky 111 947 Kč s příslušenstvím) a ve výroku o nákladech řízení a
věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace není
postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem
čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o
kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se
řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp.
je-li tvrzeno, že tato
otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v
kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne
29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou – stejně jako níže uvedená rozhodnutí –
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Dovolatel však své povinnosti na vymezení jím uvažované přípustnosti dovolání
dle § 237 o. s. ř., tak jak mu ukládá ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.,
nedostál, cituje-li v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání znění
ustanovení § 237 o. s. ř. (čímž vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání
souhrnně), aniž by u jednotlivých otázek vyjádřil konkrétní předpoklad
přípustnosti dovolání. Především je třeba dovolateli vytknout, že nevymezil, v
řešení jaké otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, která otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a
která dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak. Kromě toho
dovolatel v dovolání neodkazuje na žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od které
se měl podle jeho názoru odvolací soud při rozhodování odchýlit, případně od
které by se měl dovolací soud odklonit. Vytýkané nedostatky lze vztáhnout i na
jedinou právní otázku vymezenou dovolatelem – na otázku určitosti ujednání o
kupní ceně v kupní smlouvě, rozporuje-li závěr odvolacího soudu o jeho
neplatnosti pro neurčitost. Podrobuje-li dovolatel kritice skutková zjištění odvolacího soudu ohledně
předání tzv. „týdenních hlášení“ a dodání zboží, nejsou tyto jeho námitky
způsobilé otevřít přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Správnost
skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů totiž v
dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 v
žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1
o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění
odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím
spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a
ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Naznačuje-li dovolatel možnou vadu řízení, rozporuje-li procesní postup
odvolacího soudu, pokud nevyhověl žádosti účastníků řízení o odročení
nařízeného jednání, je tato jeho námitka irelevantní, protože podle § 241a
odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedené tvrzení dovolatele
o procesním pochybení odvolacího soudu nezahrnuje žádnou otázku procesního
práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř.
a k
vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě
přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Zbývá ještě
dodat, že dovolatel výhradou proti procesnímu postupu soudu vystihuje
zmatečnostní důvod odnětí možnosti jednat před soudem upravený v ustanovení §
229 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, že zmatečnostní vada řízení není
způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost)
a pro její posouzení nelze připustit dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013. Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání
dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu
první o. s. ř.), dovolateli uplynula dne 29. října 2014 (srov. § 57 odst. 2
větu první a druhou o. s. ř.), kdy ostatně bylo dovolání podáno. Jde přitom o
takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku
absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo v řízení rozhodováno, protože
rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. června 2015
JUDr. Miroslav G a l
l u s
předseda senátu