32 Cdo 587/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně Pozemstav Brno, akciové společnosti, se sídlem v Brně,
Masarykova 427/31, identifikační číslo osoby 00530832, zastoupené JUDr. Igorem
Velebou, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalované MFC -
MORFICO s. r. o., se sídlem v Tišnově, Olbrachtova 1758, identifikační číslo
osoby 25507494, zastoupené JUDr. Martinem Buršíkem, advokátem se sídlem v Brně,
Rašínova 103/2, o zaplacení částky 93 216,20 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 5 C 135/2004, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. 5. 2006, č. j. 5 C
135/2004-251, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2016, č. j.
27 Co 690/2006-350, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne
29. 5. 2006, č. j. 5 C 135/2004-251, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2016,
č. j. 27 Co 690/2006-350, se odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 6 244 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jejího zástupce.
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 29. 5. 2006, č. j. 5 C 135/2004-251,
zamítl žalobu o zaplacení částky 93 216,20 Kč s příslušenstvím (výrok I.),
uložil žalobkyni zaplatit žalované částku 207 078 Kč s příslušenstvím a smluvní
pokutu ve výši 0,05 % denně z částky 207 078 Kč od 30. 3. 2004 do zaplacení
(výrok II.), zamítl vzájemnou žalobu žalované o zaplacení částky 9 800 Kč s
příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 0,05 % denně z částky 9 800 Kč od 30.
3. 2004 do zaplacení (výrok III.), uložil žalobkyni nahradit žalované náklady
řízení ve výši 16 620 Kč (výrok IV.) a žalované zaplatit státu na účet
Okresního soudu Brno-venkov soudní poplatek ve výši 16 620 Kč (výrok V.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 1. 2009, č. j. 27
Co 690/2006-288, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a věc v
tomto rozsahu postoupil Krajskému soudu v Brně jako soudu věcně příslušnému a
odmítl odvolání žalobkyně směřující proti výroku V. rozsudku soudu prvního
stupně. Věc je vedena u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 20/2009, o
odvolání proti rozsudku tohoto soudu (jakožto soudu prvního stupně) ze dne 10.
10. 2011, č. j. 41 Cm 20/2009-237, rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze
dne 31. 10. 2012, č. j. 1 Cmo 116/2012-317, a dovolání proti tomuto rozhodnutí
Nejvyšší soud zamítl rozsudkem ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 972/2013,
jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k
dispozici na jeho webových stránkách.
Dále Krajský soud v Brně jako soud odvolací ve zbývající části odvolání proti
rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. 5. 2006, č. j. 5 C
135/2004-251, rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 27 Co 690/2006-350, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), změnil jej ve výroku
IV. tak, že žalobkyni uložil nahradit žalované náklady řízení před soudem
prvního stupně ve výši 3 000 Kč (druhý výrok), a uložil žalobkyni nahradit
žalované náklady odvolacího řízení ve výši 27 621,51 Kč (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku soudu prvního stupně, výslovně
proti všem jejich výrokům, podala žalobkyně dovolání. Nesprávné právní
posouzení věci dovolatelka spatřuje v otázce „názoru soudu na posuzování
důsledku (nemožnosti plnění) provedením díla třetí osobou“, přičemž otázka
„nutnosti odstoupení má být dovolacím soudem vyřešena jinak, než je doposud
tímto soudem rozhodována“, a dále v otázce „možnosti řešit odstranění vady díla
provedením díla třetí osobou a s tím spojenými náklady“, kterou podle
dovolatelky „rozhoduje soud rozdílně“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za
nepřípustné i nedůvodné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal
žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním proti rozhodnutí soudu prvního
stupně. Dovolání je podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným
prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout
dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně
je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro
projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční
příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud
řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle
ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího
soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání směřujícího proti rozsudku
odvolacího soudu. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014,
pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu otázku „názoru soudu na posuzování
důsledku (nemožnosti plnění) provedením díla třetí osobou“, přičemž otázka
„nutnosti odstoupení má být dovolacím soudem vyřešena jinak, než je doposud
tímto soudem rozhodována“. Má za to, že dovolací soud by měl s ohledem na
realitu trhu, rovnost stran a dobré mravy „posoudit své dříve publikované
názory jinak“, než jak je uvedeno např. v rozhodnutí „č. j. 29 Cdo
2206/98“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 1999, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 1999, pod číslem 83). Její dovolání
je však vnitřně rozporné, neboť současně uvádí, že „judikáty, o které soudy
opíraly své rozhodnutí, nejsou pro daný případ přiléhavé. Jedná se zejména o
rozhodnutí NS ČR č. j. 29 Cdo 2206/98“. Pro úplnost je nutné uvést, že v
rozsudku ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 972/2013, v němž Nejvyšší soud
rozhodl o dovolání společnosti Pozemstav Brno, akciové společnosti, ve věci
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 20/2009, v procesním
postavení žalované, kdežto žalovaná v nyní projednávané věci byla žalobkyní a
domáhala se zaplacení ceny díla v totožné věci, dospěl Nejvyšší soud k závěru,
že pokud si účastnice ve smlouvě možnost řádného dokončení díla třetí osobou
nesjednaly, a tuto možnost omezily v bodu F.4. obchodních podmínek jen ve
vztahu k vadám díla v záruční době, pak nechala-li žalovaná dílo dokončit a
odstranit jeho vady třetí osobou před jeho předáním a převzetím mezi
účastnicemi, nemůže se úhrady takto vzniklých nákladů domáhat po žalobkyni. Ke
stejnému závěru se Nejvyšší soud přihlásil již v rozsudku ze dne 4. 5. 1999,
sp. zn. 29 Cdo 2206/98, zmíněném dovolatelkou, a dále např. v rozsudku ze dne
16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002, dále v rozsudku ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4379/2008, či v usnesení ze dne 25. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo
3556/2012. Jde již o ustálenou rozhodovací praxi a Nejvyšší soud neshledává
důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Ostatně dovolatelka
žádnou právní argumentaci odůvodňující změnu posouzení neuvedla, pouze popsala
skutkový stav v projednávané věci a obecně odkázala na realitu trhu, rovnost
stran a dobré mravy.
Nesprávnost právního posouzení dovolatelka dále spatřuje v otázce „možnosti
řešit odstranění vady díla provedením díla třetí osobou a s tím spojenými
náklady“, kterou podle dovolatelky „rozhoduje soud rozdílně“. Tvrzením, že „v
návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 4980/2014 ze dne 30. 3. 2016 (…) je daná otázka řešena dovolacím soudem rozdílně, byť ne ve zcela
totožných situacích“, dovolatelka zjevně - podle obsahu dovolací argumentace -
míří k té části ustanovení § 237 o. s. ř., která spojuje přípustnost dovolání s
vyřešením otázky hmotného nebo procesního práva, „při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Ostatně tento
předpoklad přípustnosti následně výslovně taktéž uplatňuje. Její odkaz na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4980/2014 jako na rozhodnutí, od něhož se
měl odvolací soud odchýlit, není správný, neboť citované rozhodnutí vychází z
odlišného skutkového stavu, kdy zhotovitel nevyhověl důvodně uplatněnému
požadavku objednatele na bezplatné odstranění vady díla opravou. V projednávané
věci objednatel přenechal řádné dokončení díla třetí osobě, aniž by tato
možnost byla sjednaná ve smlouvě o dílo. Závěry citovaného rozhodnutí proto na
projednávanou věc nedopadají. Namítá-li dovolatelka, že právní posouzení otázky dodatečné nemožnosti plnění a
odstoupení je v rozporu s dobrými mravy, přehlíží, že odvolací soud se řešením
otázky rozporu s dobrými mravy nezabýval, na jejím řešení své rozhodnutí
nezaložil. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k
řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího
soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud postupoval nezákonně, přejal-li ve svém
rozhodnutí závěry z řízení, které bylo vedeno mezi týmiž účastníky, byť v
opačném procesním postavení, s odůvodněním, že závěry ohledně pohledávky
dovolatelky byly přijaty na stejném skutkovém základě. Namítá, že Vrchní soud v
Olomouci v již uvedeném rozsudku sp. zn. 1 Cmo 116/2012 a Nejvyšší soud v
rozsudku sp. zn. 32 Cdo 972/2013 nesprávně dovodily nezpůsobilost pohledávky
dovolatelky na náhradu škody k započtení, nikoli však její nedůvodnost ve
vztahu k existenci a uplatnění nároku na náhradu škody. Dovolatelka však v této
části dovolání žádnou otázku hmotného či procesního práva neformulovala,
neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přičemž
její námitky nelze podřadit pod přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 1
o. s. ř., a proto k nim dovolací soud nemohl přihlédnout. Pouhý nesouhlas
dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit
přípustnost dovolání.
Správnost právního posouzení věci dovolatelka zpochybňuje tvrzením, že „pokud
totiž podle odvolacího soudu dovolatelka znemožnila žalované provedení díla,
závazek žalované zanikl pro dodatečnou nemožnost plnění, kdy zanikají všechna
práva a povinnosti stran ze smlouvy; odstoupení se však nedotýká mj. nároku na
náhradu škody vzniklé porušením smlouvy“, k čemuž odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4092/2007. Pomíjí, že
odvolací soud se nárokem na náhradu škody nezabýval, stran této otázky neučinil
žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení. Své rozhodnutí
založil na závěru, že pokud nebyla žádná část pohledávky žalobkyně shledána
důvodnou v rámci řešení předběžné otázky v řízení vedeném u Vrchního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 1 Cmo 116/2012, jehož rozhodné závěry byly potvrzeny již
citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 972/2013, je nasnadě, že
důvodnou nemůže být ani ta část tvrzené pohledávky, o které žalobkyně ani
netvrdila, že zanikla zápočtem oproti pohledávce žalované na zaplacení ceny
díla a jejíhož zaplacení se domáhala v tomto řízení. Od citovaného rozhodnutí
Nejvyššího soudu se odvolací soud tedy ani nemohl odchýlit. Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu druhého
výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a
proti třetímu výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení,
dovolání v této části není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byla žalobkyně
zavázána za řízení před soudem prvního stupně (3 000 Kč) a za odvolací řízení
(27 621,51 Kč) nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem
5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo
by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 21. 6. 2017
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu