KSPL 54 INS 10311/2013
155 ICm 749/2014
32 ICdo 86/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní
věci žalobkyně T-Mobile Czech Republic a. s., se sídlem v Praze 4, Tomíčkova
2144/1, identifikační číslo osoby 64949681, proti žalované JUDr. Soně Ulčové,
se sídlem v Plzni, Klatovská třída 1204/125, jako insolvenční správkyni
dlužnice M. M., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni
pod sp. zn. 155 ICm 749/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice
M. M., vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 54 INS 10311/2013, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, č.
j. 155 ICm 749/2014, 101 VSPH 42/2015-63 (KSPL 54 INS 10311/2013), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení dlužnice M. M., vedeného u
Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 54 INS 10311/2013, pohledávku ve výši
17 309 Kč z titulu smluvní pokuty jakožto pohledávku nezajištěnou spolu s
úrokem z prodlení ve výši 1 653,10 Kč, jež zůstala sporná, neboť insolvenční
správkyně ji na přezkumném jednání dne 29. 1. 2014 popřela s odůvodněním, že
ujednání o vyúčtované smluvní pokutě není obsaženo v účastnické smlouvě, a
proto na smluvní pokutu nevznikl nárok. Žalobkyně podala proti insolvenční
správkyni žalobu o určení pravosti pohledávky.
Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 24. 10.
2014, č. j. 155 ICm 749/2014-41, zamítl žalobu o určení, že pohledávka
žalobkyně je v popřené výši 18 962,10 Kč jakožto nevykonatelná nezajištěná
pohledávka zcela po právu (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
II.). Insolvenční soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně a dlužnice uzavřely 16. 5. 2011 účastnickou smlouvu o poskytování služby elektronických komunikací k
označeným telefonním číslům a 14. 7. 2011 smlouvu o poskytování služby Internet
ADSL k označenému telefonnímu číslu (dále jen „účastnické smlouvy“). Smlouvy
byly uzavřeny na dobu určitou, a to na 24 měsíců. Dlužnice uvedené účastnické
smlouvy řádně neplnila a nehradila vystavená vyúčtování, žalobkyně proto
přistoupila k vyúčtování smluvní pokuty s odkazem na článek 8.2 všeobecných
podmínek. Z účastnických smluv plyne, že pro případ porušení povinností
vyplývajících z těchto smluv strany sjednaly smluvní pokuty, které jsou uvedeny
ve Všeobecných podmínkách společnosti T-Mobile pro spotřebitele (dále jen
„všeobecné podmínky“), v podmínkách služby Internet ADSL, v ceníku služeb nebo
v dalších obchodních podmínkách, jež jsou součástí účastnické smlouvy. Pod
smluvními ujednáními je drobným písmem uvedeno, že všeobecné podmínky jsou
součástí účastnické smlouvy. Z všeobecných podmínek soud zjistil, že článek 8. upravuje smluvní pokuty a
finanční vypořádání, v článku 8.2 je uvedeno, že nezaplatí-li účastník tři po
sobě jdoucí vyúčtování nebo je-li v prodlení s úhradou jakéhokoliv svého
peněžitého závazku déle než 90 dnů, je povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši
součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání účastnické
smlouvy, přičemž tento součet se počítá za období od začátku suspendace (článek
7.), během níž vznikl nárok na smluvní pokutu, do konce sjednané doby trvání
účastnické smlouvy. Rozhodující je měsíční paušál naposledy vyúčtovaný bez DPH. Insolvenční soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a dlužnicí byly platně
uzavřeny účastnické smlouvy. Žalobkyně se domáhá určení pravosti jí přihlášené
pohledávky ve výši 18 962,10 Kč představující vyúčtovanou smluvní pokutu s
úrokem z prodlení podle článku 8.2 všeobecných podmínek, protože dlužnice
neplnila povinnosti ze smlouvy. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 (dále též jen „nález“), který je veřejnosti k
dispozici, stejně jako dále citované rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho
webových stránkách, uzavřel, že žaloba není důvodná, neboť ujednání o smluvní
pokutě bylo pouze součástí všeobecných podmínek, jež nejsou opatřeny podpisem
dlužnice, nikoli spotřebitelské smlouvy samotné, na níž připojila svůj podpis,
a proto jde o ujednání neplatné podle ustanovení § 56 odst. 1 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“). Obsahuje-li účastnická
smlouva ujednání, že pro případ porušení povinností vyplývajících z této
smlouvy, sjednávají si účastníci smluvní pokutu, která je uvedena ve
všeobecných podmínkách, v podmínkách služby Internet ADSL, v ceníku služeb nebo
v dalších obchodních podmínkách, které jsou součástí smlouvy, nejde o platné
ujednání o smluvní pokutě, když ujednání je zcela neurčité, nelze z něho
dovodit, za jakých konkrétních podmínek sankce vyúčtování smluvní pokuty
nastane a v jaké konkrétní výši.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok). Odvolací soud přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně a
uvedl, že není důvodu odchylovat se od závěrů formulovaných v citovaném nálezu
Ústavního soudu, podle nichž jde-li o spotřebitelskou smlouvu, ujednání
zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných
obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na
niž spotřebitel připojil svůj podpis). Přitom Ústavní soud tyto závěry přijal
ve skutkově i právně obdobném případě sporné pohledávky z titulu smluvní pokuty
obsažené ve všeobecných obchodních podmínkách, na něž odkazovala smlouva o
poskytování služeb elektronických komunikací, což je smlouva spotřebitelská, u
níž podle ustanovení § 56 obč. zák. platí, že spotřebitelské smlouvy nesmějí
obsahovat ujednání k újmě spotřebitele. Ústavní soud zdůraznil, že obchodní
podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl od obchodních smluv mají
sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat
ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, a naopak nesmějí sloužit k
tomu, aby do nich v často nepřehledné a složitě formulované formě dodavatel
skryl ujednání pro spotřebitele nevýhodná, která mu mohou uniknout. Podle názoru odvolacího soudu závěr insolvenčního soudu o neplatnosti ujednání
o smluvní pokutě obstojí i podle příslušných ustanovení občanského zákoníku
upravujících zákonné náležitosti smlouvy o smluvní pokutě. V projednávané věci
jde o smlouvy spotřebitelské a pohledávky z nich mohou být zajištěny i smlouvou
o smluvní pokutě. Jednou ze základních náležitostí smlouvy o smluvní pokutě
podle ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. je písemná forma a smlouva musí
obsahovat výši pokuty nebo způsob jejího určení. Písemná forma podle ustanovení
§ 40 odst. 3 obč. zák. je zachována, je-li smlouva podepsána oběma jejími
účastníky, a to na listině zachycující její obsah. Písemný projev je platný až
od podpisu jednající osoby. Požadavkům písemné formy smlouvy o smluvní pokutě
nevyhovuje, pokud obě účastnice sice podepsaly smlouvu o poskytování služeb,
která nezahrnovala obsah písemného projevu týkajícího se smluvní pokuty, ale
pouze odkazovala na obchodní podmínky, jež spotřebitel nepodepsal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
neboť podle jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném výkladu
písemného sjednání smluvní pokuty podle ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. ve
vztahu k možnosti sjednat si část smlouvy odkazem na smluvní podmínky, tedy na
vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS
691/04, a též na konkrétní rozhodnutí Vrchního soudu v Praze uvádí, že dlužnice
svým podpisem potvrdila, že dokumenty přiložené ke smlouvě převzala, seznámila
se s nimi a bez výhrad s nimi souhlasí, proto je třeba aplikovat § 273 zákona
č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), a celé všeobecné
podmínky považovat za součást účastnické smlouvy, která byla uzavřena písemně.
Má za to, že výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 „je
závazný jen pro účastníky řízení v judikovaném individuálním případě“ a že
skutkový stav v projednávané věci je odlišný. Zdůrazňuje, že smluvní pokuta
nebyla „schovaná“, naopak na ni žalobkyně upozornila přímo na formuláři, který
dlužnice podepsala. Zmíněný formulář žalobkyně považuje za dostatečně
přehledný. Spotřebitele je nutno „považovat jako spotřebitele bdělého“ a nemůže
mu být poskytována bezbřehá ochrana.
Dovolatelka namítá, že pokud smluvní pokuta byla sjednána a dlužníkovi
vyúčtována před vynesením nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11, byla
sjednána platně v souladu s ustálenou judikaturou. Dovolatelka je schopna na
nález Ústavního soudu reagovat do budoucna, nikoliv však u již uzavřených
smluv. Soudy tak v podstatě retroaktivně zasahují do smluvních záležitostí osob.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek tak, že se rozsudek soudu
prvního stupně zrušuje a určuje se, že pohledávka žalobkyně popřená insolvenční
správkyní na přezkumném jednání konaném 29. 1. 2014 je v popřené výši 18 962,10
Kč jakožto nevykonatelná nezajištěná pohledávka zcela po právu.
Žalovaná považuje rozsudky soudů nižších stupňů za správné a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 o.
s. ř. pro řešení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě, odkazuje-li
spotřebitelská smlouva na smluvní pokutu obsaženou v několika jiných
dokumentech, jež jsou součástí smlouvy, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán uplatněným
dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §
242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností
právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). V projednávané věci žalobkyně a dlužnice uzavřely dvě účastnické smlouvy, v
nichž se dohodly, že jejich smluvní vztah se řídí zákonem č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník. Obě smlouvy jsou spotřebitelskými smlouvami ve smyslu § 52
obč. zák., neboť dlužnice smlouvy uzavřela jako spotřebitelka. Podle ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. strany si mohou dohodnout, že jejich
závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí tímto
zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení
účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná. Podle ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. ve vztazích podle § 261 nebo
podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-
li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení
této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních
právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách,
zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je
však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není
podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za
porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její
společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. Z ustanovení § 273 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že část obsahu smlouvy lze určit
také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo
zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám
uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu připojené. Podle ustanovení § 55 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se
nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména
nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní
postavení (odstavec 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou
neplatná (odstavec 2). Podle ustanovení § 56 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat
ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele
značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (odstavec 1). Nepřípustná
jsou zejména smluvní ujednání, která zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s
nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy [odstavec 3 písm. g)]. Z ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že sjednají-li si strany pro
případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto
povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku
porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. smluvní pokutu lze sjednat jen písemně
a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. Ústavní soud ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11 formuloval závěr,
že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně
nemohou být součástí tzv.
všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko
spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj
podpis). V odůvodnění uvedl, že východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle
něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním
dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s
ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a
snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovit
smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Zákonodárce se proto
pokusil vyrovnat tuto faktickou nerovnost cestou práva, a to formou omezení
autonomie vůle (srov. bod 21 nálezu). I ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit,
nicméně taková aplikace má nejen formální omezení (např. text má být dostatečně
čitelný, přehledný, logicky uspořádaný), ale i omezení obsahová (srov. bod 29
nálezu). Právní úprava proto stanoví základní limity pro uplatnění obchodních podmínek. Pro spotřebitelské smlouvy platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti
podle ustanovení § 56 občanského zákoníku obsahovat ujednání, která v rozporu s
požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v
právech a povinnostech stran. Podle demonstrativního výčtu obsaženého v
odstavci druhém (jde o odstavec třetí) pod písmenem g) se za takové ustanovení
považují mimo jiné ujednání, s nimiž se spotřebitel neměl možnost seznámit před
podpisem smlouvy, což budou typicky právě obchodní podmínky, s nimiž se
spotřebitel před podpisem smlouvy neměl možnost seznámit (srov. bod 10 nálezu). Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl od obchodních smluv
mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat
ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k
tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané
formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o
kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například
rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel
učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat
právní ochranu (srov. bod 30 nálezu). S ohledem na tyto závěry Ústavního soudu nelze přisvědčit dovolatelce, že
strany si sjednaly smluvní pokutu přímo v textu předmětných smluv odkazem na
všeobecné podmínky. Listina, na niž strany připojily svůj podpis, co do smluvní
pokuty obsahuje toliko informaci, že „zájemce a T-Mobile si pro případ porušení
povinností vyplývajících z Účastnické smlouvy sjednávají smluvní pokuty, které
jsou uvedeny ve VPST, v podmínkách služby Internet ADSL, v Ceníku služeb nebo v
dalších obchodních podmínkách, které jsou součástí Účastnické smlouvy“. Tvrzení
žalobkyně, že „už tato formulace je sjednáním smluvní pokuty jako takové“,
neobstojí.
Z uvedeného ujednání pro strany nevyplývají žádná konkrétní práva
ani povinnosti, není z něj patrno, splnění jaké konkrétní smluvní povinnosti je
zajištěno smluvní pokutou v každém z uvedených dokumentů, ani výše smluvní
pokuty nebo způsob jejího určení. Jde pouze o odkaz na tři konkrétní dokumenty
a na další, blíže nespecifikované obchodní podmínky, „které jsou součástí
Účastnické smlouvy“, to vše bez označení konkrétních ustanovení, která se
vztahují ke smluvní pokutě. Z textu smlouvy se nepodává, zda jsou ujednání o
smluvní pokutě obsažena na více místech všeobecných podmínek a dalších
uvedených dokumentů nebo jen v některém z nich. Ze smlouvy nelze zjistit ani
to, jaké znění těchto dokumentů (ke kterému datu) bude v případě porušení té
které povinnosti použito. Pouhý odkaz v textu smlouvy na ustanovení o smluvní pokutě ve všeobecných
podmínkách a v dalších specifikovaných i nespecifikovaných dokumentech vytváří
pro spotřebitele překážku pro to, aby se s takovým ujednáním před uzavřením
smlouvy skutečně seznámil. Jde o ujednání podřaditelné pod ustanovení § 56
odst. 1 obč. zák., neboť v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě
spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a je proto s
ohledem na § 55 odst. 2 obč. zák. neplatné. Namítá-li dovolatelka, že všeobecné podmínky je třeba v souladu s ustanovením §
273 obch. zák. považovat za součást smlouvy, pak v situaci, kdy je jednou ze
stran obchodního vztahu spotřebitel, lze citované ustanovení aplikovat jen se
zřetelem na ustanovení na ochranu spotřebitele v občanském zákoníku. Odkazuje-li dovolatelka na konkrétní rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, pak
tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích
ustanovení § 237 o. s. ř. Jestliže dovolatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 691/04, závěry tohoto rozhodnutí na projednávanou věc nedopadají,
poněvadž vycházejí z odlišného skutkového stavu a Ústavní soud se v citovaném
rozhodnutí posouzením platnosti prorogační doložky obsažené v obchodních
podmínkách přiložených k leasingové smlouvě z pohledu ustanovení občanského
zákoníku na ochranu spotřebitele nezabýval. Námitka dovolatelky, že závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 se
nemohou týkat již uzavřených smluv, není důvodná. Otázkou dopadu nové
judikatury na již vzniklé právní vztahy se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze
dne 12. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1319/2006 (jež je veřejnosti k dispozici,
stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových
stránkách), v němž dovodil, že judikatura soudů vyšších stupňů slouží právě ke
sjednocení výkladu těch ustanovení zákonů, jež jsou právní praxí vykládána
rozdílně (jež si část právní praxe vykládá chybně). Je samozřejmé, že taková
judikatura vzniká s určitým časovým odstupem, a názor, že účastník má být
chráněn, protože patřil k těm, kdož si zákon vykládali chybně, je zjevně
nesprávný (srov. dále též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008,
sp. zn. 29 Cdo 3637/2008, a ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3725/2008).
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, jeho rozhodnutí však
rozhodování obecných soudů usměrňují. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal
vady uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, dovolání podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž
dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, a
žalované podle obsahu spisu náklady v dovolacím řízení nevznikly. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí byl pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod
číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastnicím incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním
způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.