NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Odo 1172/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně V. L. C., spol. s r.o., proti žalované České republice – Celnímu úřadu O., o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 21C 236/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. května 2004, č.j. 11 Co 49/2004-46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 5. listopadu 2003, č.j. 21 C 236/2002-28, jímž Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované vydat žalobkyni nákladní automobil specifikovaný ve výroku rozhodnutí a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s právními závěry, které z nich soud prvního stupně dovodil. Podle shodného právního posouzení soudů obou stupňů nebyla splněna podmínka úspěšného uplatnění reivindikační žaloby, tj. protiprávní zadržování věci ze strany žalované. V souvislosti s odvolacími námitkami odvolatelky (žalobkyně) o nicotnosti správního rozhodnutí odvolací soud vysvětlil, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu. Vždy však posuzuje, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Jak již bylo judikováno Nejvyšším soudem, nicotným je správní akt vydaný takzvaně absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. V posuzované věci bylo vydáno rozhodnutí o zajištění zboží – předmětného automobilu Celním úřadem O., jemuž tuto pravomoc dává § 309 odst. 1 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., v platném znění (dále též jen „celní zákon“). Řízení o celním deliktu, k jehož projednání lze podle uvedeného ustanovení zajistit zboží, o kterém lze důvodně předpokládat, že bylo ke spáchání celního deliktu užito nebo určeno, anebo bylo celním deliktem získáno, nebo bylo za zboží celním deliktem získané, u uvedeného celního úřadu probíhá, takže předmětné rozhodnutí bylo vydáno věcně příslušným správním orgánem. Odvolání proti uvedenému rozhodnutí žalobkyně nepodala. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního ani druhého stupně není oprávněn zkoumat věcnou správnost rozhodnutí, rozhodnutí je pravomocné a soud je jím ve smyslu § 135 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) vázán. Jestliže žalobkyně nevyužila zákonné možnosti podat proti rozhodnutí odvolání, nemůže tento nedostatek zhojit v občanskoprávním řízení prostřednictvím žaloby, jíž se domáhá po žalované plnění ve smyslu § 126 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení otázky, zda lze za nicotné rovněž považovat rozhodnutí, jímž došlo k překročení pravomoci správním orgánem, jejíž posouzení odvolací soud pominul, a zda v daném případě k překročení pravomoci skutečně došlo, jak tomu v souzené věci dle jejího mínění bylo. Sama skutečnost o probíhajícím jednání u celního úřadu není podle názoru dovolatelky dostatečným argumentem pro závěr o tom, že napadené rozhodnutí bylo vydáno příslušným správním orgánem. Vadu řízení vedoucí k nesprávnému rozhodnutí ve věci spatřuje v tom, že se odvolací soud nevypořádal s jejími odvolacími námitkami.
Dovolatelka tak odvolacímu soudu vytýká, že učinil závěr o vydání rozhodnutí v mezích pravomoci celního úřadu, ačkoli pominul vyhodnotit pro případné překročení pravomoci určující otázku, zda lze na vozidlo nahlížet jako na zboží ve smyslu § 309 celního zákona. Dovolatelka zastává názor, že tomu tak není, jelikož lze za ně považovat pouze nezákonně dovezené či vyvezené zboží. V ustanovení § 2 celního zákona definované zboží jako veškeré hmotné věci movité a elektrická energie uvedené v kombinované nomenklatuře celního sazebníku je třeba podle jejího názoru vykládat v kontextu celého celního zákona. Již ze samotné skutečnosti, že vozidlo v daném případě nebylo předmětem celního řízení, neboť se nejednalo o dovážené (ani vyvážené) zboží, dovolatelka dovozuje, že vozidlo nelze za zboží ve smyslu celního zákona považovat. Lze ho posoudit pouze jako dopravní prostředek určený k přepravě zboží, na čemž je bez jakéhokoliv vlivu skutečnost, že vozidlem bylo přepravováno zboží, které dle tvrzení celního úřadu bylo použito ke spáchání celního deliktu. Pro tento závěr dovolatelka nachází oporu v samotném celním zákoně, který v mnoha ustanoveních pojem zboží a dopravní prostředek, kterým se zboží dopravuje, rozlišuje. V této souvislosti dovolatelka argumentuje i § 293 celního zákona, v němž jsou vymezena porušení celních předpisů, která zakládají odpovědnost za celní přestupek či celní delikt. Má za to, že pojem zboží uvedený v tomto ustanovení koresponduje s pojmem zboží dle § 309 celního zákona. Hovoří-li se proto například v § 293 písm. a) celního zákona o porušení celních předpisů tím, kdo nezákonně doveze nebo vyveze zboží, má dovolatelka za to, že zbožím, které lze v důsledku tohoto porušení ve smyslu § 309 zajistit, je právě a pouze toto nezákonně dovezené nebo vyvezené zboží.
Dovolatelka rovněž oponuje argumentaci žalované opírající se o vyhlášku č. 136/1998 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla, z jejíž samotné věcné působnosti vyplývá, že se vztahuje pouze na zboží, které ve smyslu § 55 celního zákona podléhá dovoznímu clu, za což nelze považovat vozidlo sloužící k přepravě zboží. Názor odvolacího soudu o možnosti zajistit ve smyslu § 309 celního zákona dopravní prostředek, v jehož útrobách, popřípadě zavazadlech cestujících, která se v dopravním prostředku nacházejí, bylo přepravováno zboží v rozporu s celními předpisy, podle názoru dovolatelky nemůže obstát i ze samotné logiky věci. Ve svém důsledku by totiž znamenal oprávnění celního úřadu (s následnou možností prodeje) zajistit jakýkoliv dopravní prostředek (vlak, autobus, loď či letadlo), který byl užit k přepravě nákladu, který nebyl proclen v souladu s celními předpisy.
Dovolatelka tak zastává názor, že Celní úřad v O. překročil svou zákonnou pravomoc, resp. že jeho jednání nemá v zákoně oporu. Proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší- li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Námitky dovolatelky lze z hlediska jejich obsahu podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky splňující shora popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatelka v rámci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadla (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Z tohoto pohledu, tj. z hlediska uplatněných dovolacích námitek Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo že by zde byly jiné okolnosti, pro které by dospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z obsahu dovolání se podává snaha dovolatelky dovodit, že dopravní prostředek přepravující zboží není zbožím ve smyslu § 309 celního zákona a pokud celní orgán vydal rozhodnutí o zajištění dopravního prostředku dle celního zákona, překročil svou pravomoc, a proto je jeho rozhodnutí nicotné. S tímto názorem dovolatelky souhlasit nelze.
Podle § 135 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (první odstavec). Jiné otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (druhý odstavec).
Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 9/1999 a 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 25 Cdo 2345/2002) se podává, že obecné soudy jsou oprávněny zkoumat rozhodnutí správních orgánů mimo rámec správního soudnictví zásadně jen se zřetelem k tomu, zda určitý správní akt je vůbec správním aktem (zda není paaktem) a zda jde o akt vydaný v mezích pravomoci příslušného správního orgánu, přičemž za nicotný je právní teorií i právní praxí pokládán správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. Za takový orgán se obecně pokládá správní orgán, který podle svého zákonného vymezení není oprávněn (není v jeho pravomoci) o určité věci rozhodnout, buď proto, že tato pravomoc byla právním řádem udělena výhradně jinému orgánu (soudnímu nebo správnímu) nebo proto, že nebyla výslovně přiznána ani jemu, ani jinému orgánu. V usnesení ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000, zaujal Nejvyšší soud stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§ 135 odst. 2 o. s. ř.).
O nicotnost správního aktu pro překročení pravomoci správního orgánu však v dané věci nejde, neboť celní orgán pravomoc vydat rozhodnutí o zajištění zboží dle § 309 celního zákona má. Otázka, zda předmětný dopravní prostředek lze či nelze zahrnout pod pojem „zboží“ ve smyslu příslušných ustanovení celního zákona, totiž není otázkou překročení pravomoci celního orgánu, nýbrž otázkou věcné správnosti jeho rozhodnutí, kterou bylo možné přezkoumat pouze v rámci správního soudnictví, resp. nyní v rámci řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem. Mimo „řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem“, které je upraveno v části páté občanského soudního řádu, soud rozhodnutí jiného orgánu přezkoumat nemůže, nýbrž naopak podle § 135 odst. 2 o. s. ř. z takového rozhodnutí vychází.
Vyšel-li proto v souzené věci odvolací soud z vázanosti soudu rozhodnutím celního úřadu o zajištění věci podle § 309 odst. 1 písm. b) celního zákona a z účinků tohoto rozhodnutí (§ 135 odst. 1a 2 o. s. ř.) a žalobu o vydání věci podle § 126 odst. 1 obč. zák. zamítl, aniž přezkoumával, zda se režim zajištění zboží na předmětný dopravní prostředek vztahuje, jak se dožaduje dovolatelka, žádné právní pochybení mu vytýkat nelze, neboť tuto otázku mu v řízení o vydání věci podle § 126 obč. zák. nepřísluší přezkoumávat (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 2308/2000).
Lze proto uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu nemá zásadní právní význam a dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
S ohledem na závěr o nepřípustnosti podaného dovolání podle § 237 odst. písm. c) o. s. ř. se dovolací soud nemohl zabývat dovolatelkou tvrzenou vadou řízení, jíž se měl dle jejího názoru odvolací soud dopustit nevypořádáním se s jejími odvolacími námitkami. K tzv. jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může totiž dovolací soud přihlížet jen v případě, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a) [srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.], což případ podaného dovolání není.
Tento závěr sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 za situace, kdy žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu