32 Odo 1200/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v
právní věci žalobce P. Ž., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému J. H.,
zastoupenému, advokátem, o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 74/2001, o dovolání žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18.
července 2003, č.j. 30 Co 366/2003-52, takto:
Usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. dubna 2003, č.j. 14 C
74/2001-45, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 18. července 2003, č.j. 30 Co 366/2003-52, se zrušují a věc se
vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
74/2001-13, zamítl žalobu o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 27.
června 2002, č.j. 30 Co 205/2002-36, k odvolání žalobce zrušil zamítavý
rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl mu, že
ačkoli žaloba neobsahovala vylíčení rozhodujících skutečností, nevyzval žalobce
postupem dle § 43 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) k
odstranění jejich vad a rozhodl na základě neúplné žaloby, čímž se dopustil
vady řízení. Odvolací soud konkrétně poukázal na nesrozumitelnost žaloby pro
rozpor mezi vylíčením rozhodujících skutečností a žalobním požadavkem ve výši
300.000,- Kč, v důsledku čehož nebyl předmět řízení dostatečně určitě vymezen.
Další vadu žaloby spatřoval v tom, že v ní nebylo uvedeno, od jakého data je
úrok z prodlení požadován.
Soud prvního stupně poté, kdy vyzval žalobce postupem dle § 43 odst. 1
o. s. ř. k doplnění žaloby a žalobce nevylíčil všechny skutkové okolnosti
natolik úplně, aby z jejich souhrnu vyplynulo, o jaký právní poměr svůj žalobní
nárok opírá (právní důvod žaloby), usnesením ze dne 15. dubna 2003, č.j. 14C
74/2001-45, žalobu pro neodstranění jejich vad odmítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Odvolací soud usnesením ze dne 18. července 2003, č.j. 30 Co
366/2003-52, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí
žaloby (bod I. výroku) a změnil ho ve výši nákladů řízení přiznaných žalovanému
vůči žalobci (bod II. výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (bod III. výroku). Odvolací soud se ztotožnil s názorem
soudu prvního stupně, že podáním ze dne 4. prosince 2002, kterým žalobce
reagoval na výzvu soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby, k odstranění
její nesrozumitelnosti nedošlo, neboť z podaného vyjádření není zřejmé, na
základě jakého důvodu se žalobního nároku domáhá. Žalobce sice vysvětlil, že
částku 300.000,- Kč požaduje na základě dohody sjednané se žalovaným pro
případ, že žalovaný neuhradí za žalobce dlužné sociální a
nemocenské pojištění ve výši 130.000,- Kč v souvislosti s předáním výroby
zámkové dlažby v B., v závěru svého podání však uvedl, že žalovaný od dohody
odstoupil. Jestliže sám žalobce tvrdí, že ze strany žalovaného došlo k
odstoupení od sjednané dohody, není zřejmé, na základě jakého důvodu žalobce po
žalovaném úhradu částky 300.000,- Kč požaduje. Za této situace postupoval soud
prvního stupně správně, jestliže podání žalobce odmítl. Odvolací soud v
odůvodnění dovoláním napadeného usnesení dále konstatoval, že
žalobce ani v podaném odvolání neuvedl taková tvrzení, která by vadu žaloby
odstranila, neboť v něm pouze setrval na shora uvedeném vyjádření. Jelikož do
doby jeho rozhodování k odstranění vad žaloby nedošlo, usnesení soudu prvního
stupně ve výroku o odmítnutí podání, kterým se zahajuje řízení, potvrdil a
změnil ho ve výši přiznaných nákladů řízení s ohledem na zjištěné pochybení
soudu prvního stupně při vyčíslení nákladů řízení.
soudního řádu a důvodnost o nesprávné právní posouzení věci podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tohoto pochybení se podle
dovolatele dopustil odvolací soud konkrétně tím, že nepojal jako jeden z
důkazů existenci ústní dohody uzavřené mezi účastníky, a to na základě jeho
prohlášení s odkazem na řízení tamního soudu v Děčíně sp. zn. 14 C 66/98, v
němž žalovaný její existenci potvrdil. Dále namítl, že soud nevyhověl jeho
návrhu na provedení důkazu spisem tamního soudu v uvedené jiné věci a že nebylo
přihlédnuto k jeho tvrzení o neukončení dohody. Dovolatel snesl argumenty na
podporu svého tvrzení, že k jednostrannému ukončení dohody uzavřené mezi
účastníky ze strany žalovaného nemohlo dojít. Možnost odstoupení od
uzavřené dohody nebyla sjednána a naopak bylo sjednáno alternativní plnění pro
případ jejího neplnění žalovaným. Žalovaný od smlouvy odstoupit nemohl, neboť
to byl právě on, kdo podle uzavřené dohody svoji povinnost nesplnil. Odstoupit
od smlouvy mohl pouze žalobce, což však neučinil.
Dovolatel vytkl pochybení i soudu prvního stupně. Ačkoli bylo soudu od počátku
řízení zřejmé, že podání žalobce trpí vadou a je tak možné vydat rozhodnutí
procesní povahy dle § 43 odst. 2 o. s. ř. a žalobci vrátit i soudní poplatek,
soud prvního stupně takto nepostupoval. Namísto toho nařídil ve věci samé
nadbytečná jednání a žalovanému tak přiznal náhradu nákladů, které by při
řádném vedení řízení nevznikly. A jestliže soud prvního stupně začal ve věci
jednat, měl žalobce ve smyslu § 118a o. s. ř. poučit a v případě jeho
nečinnosti žalobu zamítnout, a nikoli postupovat dle ustanovení § 43 odst. 2 o.
s. ř., které se podle dovolatele týká pouze přípravného řízení a které by tak
po zahájení jednání ve věci samé nemělo být uplatňováno.
Dovolatel, namítaje porušení svého práva jako účastníka řízení na vedení
spravedlivého procesu, navrhl, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání
odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a aby usnesení odvolacího soudu v
celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno po 1. lednu 2001,
uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I.,
části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony –
občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání proti prvnímu bodu výroku usnesení odvolacího soudu je v dané věci
přípustné podle § 239 odst. 3 o. s. ř. a je i důvodné.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, přičemž vzhledem k přípustnosti
podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř. (tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny. Jelikož tyto vady dovolatel nenamítal a z obsahu spisu se
ani nepodávají, přezkoumal Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu
uplatněného dovolatelem.
Z obsahu dovolání lze dovodit, že dovolací argumenty žalobce jsou v rámci
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. kritikou
právního závěru odvolacího soudu o neprojednatelnosti žaloby pro její
nesrozumitelnost, k čemuž odvolací soud dospěl při řešení procesní otázky
(otázky náležitostí žaloby) pro rozpor mezi vylíčením rozhodujících skutečností
a žalobním požadavkem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Obsahové náležitosti žaloby vymezuje ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. tak, že
žaloba musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení
a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby,
označení státu a příslušné organizační složky státu,
která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení
rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a
musí být z ní patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech
vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo
právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je
podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení.
Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími
skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. rozumějí údaje, které
jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud
rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí
skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém
rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (shodně též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4), tj.
nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní
důvod žaloby) není povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností
slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci
umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět řízení je
ve smyslu ustanovení § 83 o. s. ř. upravujícího překážku litispendence (věci
zahájené) a ve smyslu ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř. upravujícího překážku
rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok
nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení,
jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s ohledem na nutnost posouzení,
zda se nejedná o tentýž předmět řízení a nejsou tudíž dány uvedené
překážky řízení, musí předmět řízení splňovat všechny náležitosti předepsané v
§ 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř.
Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného
práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43
odst. 2 o. s. ř .), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující
skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo
370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod
číslem 209); povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení
rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu
na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou
v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku
ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96 a dále v rozsudku ze dne 30.
ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura
č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).
Podle ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou účastníci řízení k
dosažení jeho účelu povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné
skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení
řízení) nebo písemná vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla
projednatelná, tj. že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími
skutečnostmi. Povinnost účastníka uložená mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. se tedy týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci.
Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v
řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení
těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez
dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi
tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.
Ustanovení § 43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve
účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které
neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo
neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a
účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-
li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení
nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se
zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou
řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen
(odstavec 2).
V projednávané věci spočívá napadené rozhodnutí na závěru, že žalobce svým
podáním ze dne 4. prosince 2002, kterým reagoval na výzvu soudu prvního stupně
k odstranění vad žaloby (ani v podaném odvolání), její nesrozumitelnost
neodstranil, neboť žalobcem podané zdůvodnění jeho žalobního
požadavku ve výši 300.000,- Kč je v rozporu s další jeho
informací, že žalovaný od dohody uzavřené se žalobcem odstoupil.
Z žaloby (č.l. 1 spisu) se podává, že se jí žalobce domáhal žalobního nároku ve
výši 300.000,- Kč na základě tvrzení, že žalovaný nedodržel dohodu, kterou mezi
sebou uzavřeli v souvislosti s převodem výrobny zámkové dlažby žalovanému. V ní
se podle vyjádření žalobce žalovaný zavázal uhradit za uvedený převod za
žalobce dlužné sociální a nemocenské pojištění za zaměstnance výrobny ve výši
130.000,- Kč. Jelikož však tak žalovaný neučinil, musel žalobce uhradit vzniklý
dluh sám a je proto na místě, aby mu žalovaný uhradil hodnotu převzaté výrobny
ve výši 300.000,- Kč. V první části žaloby pak vysvětlil, jak k výši tohoto
svého žalobního požadavku dospěl. Uvedl, že ji tvoří částka 100.000,- Kč jím
vynaložená na nákup technologie pro výrobu zámkové dlažby, částka 10.000,- Kč
za pořízený vibrační stůl, částka 10.000,- Kč za koupený vyklepávací stroj a
zbývající částka 180.000,- Kč za žalovaným převzaté zásoby
vyrobené dlažby.
Z usnesení ze dne 20. listopadu 2002 (č.l. 41 spisu) se podává, že soud prvního
stupně pro nesrozumitelnost žaloby z důvodu rozporu mezi vylíčením
rozhodujících skutečností a žalobním požadavkem na zaplacení
300.000,- Kč žalobce vyzval, aby svůj žalobní návrh opravil a současně ho
poučil, jak má toto doplnění provést. Uložil mu, aby uvedl takové skutečnosti,
kterými bude vylíčen skutek (skutkový děj), na jehož základě je uplatňován
nárok, a to v takovém rozsahu, aby byla umožněna jeho jednoznačná
individualizace.
V přípise ze dne 4. prosince 2002 (č.l. 42 spisu), kterým žalobce reagoval na
výzvu soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby, se žalobce mimo jiné
odvolal na ústní dohodu o předání výrobny zámkové dlažby žalobcem žalovanému,
kterou mezi sebou uzavřeli. Uvedl, že si v této dohodě dojednali podmínky, za
nichž tak učiní – žalovaný uhradí za žalobce dlužné sociální a nemocenské
pojištění ve výši 130.000,- Kč, žalobce ponechá ve výrobně zásoby zámkové
dlažby v hodnotě 180.000,- Kč a dále vibrační a vyklepávací stroj, oba v
hodnotě po 10.000,- Kč a nebude po žalovaném požadovat částku 100.000,- Kč
vynaloženou za účelem nákupu technologie výroby zámkové dlažby. V rámci této
dohody současně sjednali, že pokud žalovaný dlužnou částku neuhradí, je povinen
zaplatit žalobci celých 300.000,- Kč. Žalovaný však přes urgence žalobci
částku 130.000,- Kč nezaplatil a s odstoupením od uzavřené dohody
žalobce neseznámil; o tomto odstoupení se žalobce dověděl až v průběhu soudního
řízení probíhajícího v jiné věci.
V odvolání (č.l. 48 spisu) proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí
žaloby žalobce namítl, že ve svém podání ze dne 4. prosince 2002 uvedl
rozhodující skutečnosti nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě
má soud rozhodnout. Podle jeho názoru je právní důvod žaloby zřejmý; jedná se o
alternativní plnění z dohody sjednané mezi účastníky pro případ jejího neplnění
žalovaným a zažalováno bylo poté, kdy žalovaný dohodu neplnil a odstoupil od ní.
Se závěrem odvolacího soudu o neprojednatelnosti žaloby pro její
nesrozumitelnost dovolací soud nesouhlasí. Soudy obou stupňů pominuly, že
žaloba nemusí obsahovat všechna úplná tvrzení, ze kterých soud vychází při
dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných
skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby soud věděl, co má
projednat a o čem má rozhodnout.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, žalobce ve svém žalobním návrhu ve spojení s
podáním ze dne 4. prosince 2002, kterým reagoval na výzvu k odstranění vad
žaloby, jakož i s odvoláním proti usnesení soudu prvního stupně o
odmítnutí žaloby, uvedl údaje v takovém rozsahu, aby bylo jasné, o čem a na
jakém podkladě má soud rozhodnout. Vysvětlil, na základě čeho se žalobního
nároku ve výši 300.000,- Kč domáhá, jakož i provedl specifikaci této částky.
Dovolací soud nesouhlasí s odvolacím soudem, že v důsledku tvrzení
žalobce o odstoupení žalovaného od dohody, o níž svůj žalobní nárok
opřel, je žaloba neprojednatelná pro její nesrozumitelnost. Případné další
odvolacím soudem postrádané vyjasnění toho, z jakého důvodu se žalobce,
vzhledem k svému tvrzení o odstoupení žalovaného od uzavřené dohody, svého
žalobního nároku domáhá, nemá za následek neprojednatelnost žaloby, ale může
být právně významné až při rozhodování o věci samé.
Lze tak uzavřít, že v důsledku nesprávné aplikace ustanovení § 79 odst. 1 o. s.
ř. právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že byly splněny
podmínky pro odmítnutí žaloby, neobstojí a dovolací důvod dle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Jako nedůvodnou pak dovolací soud posoudil tu námitku dovolatele, kterou
vytýkal soudu prvního stupně nehospodárnost řízení. V této souvislosti pokládá
dovolací soud za nutné poznamenat, že ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. dává
soudu možnost kdykoli v průběhu jednání vyzvat účastníka k doplnění svých
tvrzení, pokud se ukáže, že nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je
uvedl neúplně. V takovém případě potom soud postupuje postupem podle ustanovení
§ 43 o. s. ř., které se tak, oproti mínění dovolatele, uplatňuje v průběhu
celého řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání
(§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení odvolacího soudu
(včetně závislých obou výroků o nákladech řízení) zrušil; jelikož důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 a 6 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. července 2004
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu