32 Odo 366/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny
Hornochové v právní věci žalobkyně Č. s., zastoupené advokátkou,
proti žalované Č. k. a., zastoupené advokátem, o zrušení rozhodčího nálezu,
vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 8 Cm 165/2004, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 7. října
2005, č.j. 8 Cmo 80/2005-42, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 1 625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jejího zástupce.
Vrchní soud v P. shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 29. října
2004, č.j. 8 Cm 165/2004-28, jímž Městský soud v P. zamítl návrh žalobkyně na
zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při H. k. Č. r. a A. k. Č. r. ze dne
30. dubna 2004, Rsp 352/03, a rozhodl o nákladech řízení. Dále rozhodl o
nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že
odvolatelkou (žalobkyní) tvrzený důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31
písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích
nálezů (dále též jen „ZRŘ“) spočívající v tom, že jí nebyla dána možnost věc
před rozhodci projednat, nebyl naplněn. Vycházeje ze zásady, že důvodem pro
zrušení rozhodčího nálezu podle zmíněného ustanovení jsou pouze procesněprávní
vady, nehodnotil správnost rozhodčího nálezu po hmotněprávní stránce (k tomuto
posuzování není podle odvolacího soudu soud oprávněn), nýbrž se soustředil na
zjištění, zda v řízení nedošlo k tvrzeným vadám. Podle názoru odvolacího soudu
byl dán účastníkům dostatečný prostor k projednání věci – rozhodčí senát ji
projednal při ústním jednání za přítomnosti obou účastníků, kteří měli plnou
možnost přednést svá tvrzení a navrhnout důkazy. K výhradě odvolatelky, že
rozhodčí senát neprovedl jí navržený důkaz, uvedl, že zrušení rozhodčího nálezu
by z tohoto důvodu připadalo v úvahu zásadně jen tehdy, pokud by se rozhodci
navrženým důkazem bez důvodu odmítli zabývat nebo se jím zabývali nedostatečně.
Tak tomu však v posuzované věci podle obsahu spisu nebylo. Odvolací soud vyšel
ze zásady, že výlučnému posouzení rozhodců přísluší, zda důkazy budou či
nebudou v rozhodčím řízení provedeny a zda byl dokazováním zjištěn dostatečně
skutkový stav natolik, aby mohli ve věci rozhodnout. Proto nelze též posuzovat
rozsah provedeného dokazování. Jestliže tedy žalobkyně navrhla provedení důkazu
výslechem svědků Ing. K. Z. a Ing. L. Ř. a rozhodčí senát shledal tyto navržené
důkazy nepotřebnými pro objasnění skutkové stránky věci, a tento postup v
rozhodčím nálezu (a navíc ještě v předchozích usneseních) odůvodnil, nelze mu
žádné právní pochybení podle odvolacího soudu vytýkat.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho zásadní právní
význam spatřuje v dosud neřešené otázce, zda v řízení o zrušení rozhodčího
nálezu z důvodu uvedeného v § 31 písm. e) ZRŘ soud přezkoumává dodržení
procesních pravidel jen z formálního hlediska, nebo zda má při svém rozhodování
zkoumat i to, zda došlo k naplnění procesních práv účastníků po stránce
obsahové (zda se soud jejich tvrzeními a návrhy skutečně zabýval a vzal je v
úvahu při rozhodování). Dovolatelka má proto za to, že došlo k naplnění
dovolacího důvodu podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka i nadále zastává názor, že pojem „možnost věc projednat“ nelze
omezit jen na souhrn ryze formálních oprávnění účastníka. Je přesvědčena o tom,
že s touto jeho možností jsou spojeny i odpovídající povinnosti na straně
soudu. Má-li proto účastník například právo navrhovat důkazy, má soud k tomu
odpovídající povinnost se navrženými důkazy věcně zabývat, důkazy podstatné pro
posouzení věci provést a vzít je při rozhodování v potaz. Za věc volné úvahy
soudu považuje až jejich hodnocení. Jestliže soudy některou z těchto svých
povinností nedodrží, dopouštějí se tím podle dovolatelky porušení základních
procesních práv účastníka. Z uvedeného dovozuje, že soud je povinen zkoumat,
zda rozhodčí soud splnil své povinnosti odpovídající uplatněným právům
účastníka, přičemž tuto jeho činnost nelze považovat za přezkoumávání meritorní
správnosti jeho rozhodnutí. V dané věci se však tak nestalo - rozhodčí soud
nesplnil své povinnosti odpovídající uplatněným právům žalobkyně, čímž ji
fakticky zbavil možnosti věc projednat. Vytýká mu, že rozhodl rozhodčím nálezem
na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu, když vycházel pouze z
neprokázaného skutkového tvrzení žalované, aniž vyhověl návrhům žalobkyně na
doplnění dokazování a aniž přihlížel k některým jejím podstatným skutkovým
tvrzením. Proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dodatečném doplnění dovolání dovolatelka navrhla dovolacímu soudu postup
podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro případ, že bude mít tvrzené vady
rozhodčího řízení samy o sobě pro zrušení rozhodčího nálezu za nedostatečné. V
takové situaci se domáhá přerušení dovolacího řízení s tím, že dovolací soud
věc předloží Ústavnímu soudu k posouzení souladu současného znění § 31 ZRŘ s
Ústavou České republiky, zejména s Listinou základních práv a svobod, neboť
má za to, že toto ustanovení vylučuje právo účastníka na soudní ochranu v
případě, kdy bylo rozhodčím nálezem rozhodnuto v rozporu s hmotným právem.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná rozvádí důvody, pro něž považuje dovolání za
vadné (pro nekonkretizaci rozsahu napadeného rozhodnutí a uplatněného
dovolacího důvodu), nepřípustné a nedůvodné. Podle jejího přesvědčení nemá
napadené rozhodnutí pro dovolatelkou předestřenou otázku zásadní právní význam,
jelikož ohledně ní existuje v českém právním řádu ustálený právní výklad.
Poukazuje na to, že český právní řád nerozlišuje mezi formálním a obsahovým
splněním procesních pravidel s tím, že soulad řízení s těmito pravidly zjišťují
soudy v každém jednotlivém případě dle jeho konkrétních okolností (a nikoli
tedy formálně v obecné rovině). Navrhla, aby dovolací soud odmítl dovolání pro
nepřípustnost, případně aby ho zamítl jako zjevně bezdůvodné.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě),
přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se
jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.)
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší
soud neshledává.
Právní posouzení odvolacího soudu s výkladem ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ,
zejména v otázce poskytnutí možnosti účastníku věc před rozhodci projednat, je
správné a zcela konformní s judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k
obsahově obdobně formulované zmatečnostní vadě odnětí možnosti účastníka jednat
před soudem (podle platné právní úpravy § 229 odst. 3 ve spojení s § 242 odst.
3, větou druhou, o. s. ř.). Občanský soudní řád - na rozdíl od práva vyjádřit
se k věci a práva (i procesní povinnosti) navrhovat důkazy k prokázání
rozhodných skutečností - neposkytuje účastníkům řízení procesní nárok na
provedení jimi navržených důkazů. O tom, které z navrhovaných důkazů budou v
řízení provedeny, rozhoduje ve smyslu § 120 odst. 1, věty druhé, o. s. ř.
soud, a ten nemá zákonem uloženu povinnost provést v řízení všechny důkazy
navržené procesními stranami. V této souvislosti Nejvyšší soud již mnohokrát
vysvětlil, že odnětí možnosti účastníku jednat před soudem nenastane tím, že
soud neprovede důkazy navržené účastníkem řízení, pokud soud ve smyslu § 157
odst. 2 o. s. ř. odůvodní, proč takový důkaz neprovedl (srov. například
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2005, sp. zn. 29 Odo
817/2003, dále též rozsudek téhož soudu ze dne 21. února 2006, sp. zn. 29 Odo
246/2004, dále rovněž nález Ústavního soudu ze dne 22. června 2000, sp. zn.
III. ÚS 68/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, svazek 18, pod číslem
95 a nález Ústavního soudu ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/98,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, svazek 15, pod číslem 122). Takové
posouzení lze vztáhnout i na výklad ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ. Dovolací soud
proto nepřisvědčil argumentaci dovolatelky, která vychází jednak z ničím
neodůvodněného rozlišování formální a obsahové možnosti jednat před rozhodci a
dále z mylného názoru, že neprovede-li rozhodce důkaz či důkazy navržené
účastníkem, odnímá mu tím možnost jednat před soudem.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud neshledal z pohledu uplatněných dovolacích
námitek ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v
potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, Nejvyšší soud dospěl
k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu
potvrzujícího výroku ve věci samé není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přípustné.
Za situace, kdy ani dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve zbývajícím
rozsahu, tj. proti jeho rozhodnutí o nákladech za řízení před soudy obou
stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem
4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání
žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro
nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první a § 218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalobkyně z
procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání
bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování
advokátem v částce 1 550,- Kč podle § 8 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst.
1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších
předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 11. září 2007
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu