32 Odo 381/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny
Hornochové v právní věci žalobkyně R.-L. spol. s r.o., zastoupené advokátem,
proti žalované P.D. spol. s r.o., o zaplacení 1 449 838,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 3 Cm
273/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne
24. října 2005, č.j. 3 Cmo 113/2005-106, takto:
I. Dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti prvnímu odstavci výroku
rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 24. října 2005, č.j. 3 Cmo 113/2005-106,
jímž byl změněn rozsudek Městského soudu v P. ze dne 20. ledna 2003, č.j. 3 Cm
273/2002-38, v napadeném rozsahu zamítavého výroku ve věci samé, tak, že bylo
žalované uloženo zaplatit žalobkyni 855 285,- Kč s příslušenstvím, se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 26 465,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku, k rukám jejího zástupce.
Vrchní soud v P. shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Městského soudu v P.
ze dne 20. ledna 2003, č.j. 3 Cm 273/2002-38, v napadeném rozsahu zamítavého
výroku ve věci samé tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 855 285,- Kč s
příslušenstvím (první odstavec výroku). Dále rozhodl o nákladech za řízení
před soudy obou stupňů včetně řízení dovolacího (druhý odstavec výroku).
Odvolací soud tak rozhodl poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. února
2005, č.j. 32 Odo 487/2004-91, zrušil jeho předchozí první rozsudek ze
dne 3. listopadu 2003, č.j. 3 Cmo 106/2003-65, v části, v níž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé a ve výrocích o
nákladech řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil se závazným právním názorem k
dalšímu řízení. Podle názoru dovolacího soudu by byla úvaha odvolacího soudu o
rozporu žalobního nároku se zásadami poctivého obchodního styku podle
ustanovení § 265 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) namístě za
situace, pokud by žalovaná neměla právní nástroj k tomu, aby přivodila zánik
svého závazku k zaplacení materiálových faktur. Takový stav však nenastal,
neboť žalovaná mohla provést sama jednostranný zápočet své pohledávky na vydání
bezdůvodného obohacení proti pohledávce žalobkyně na zaplacení materiálových
faktur, a tím zabránit z toho titulu požadované smluvní pokutě, což však
neučinila. Uvedený právní názor odvolacího soudu opírající se zejména o
žalobkyni vytýkané vyčkávání a nepoužití částky ve výši 333 000,- Kč k
započtení nemůže podle dovolacího soudu obstát i proto, že ze spisu nevyplývá,
zda byla pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení splatná. Nebylo-li tomu
tak, nepřicházel by jednostranný zápočet vůbec v úvahu a k započtení by mohlo
dojít pouze na základě dohody.
Odvolací soud po zopakování dokazování některými listinnými důkazy vyšel ze
zjištění, že dne 17. května 1999 byla mezi právním předchůdcem žalobkyně jako
dodavatelem a žalovanou jako odběratelem uzavřena smlouva o dodávce zboží. V
jejím článku IV. bod 4.2 písm. b) byla dohodnuta možnost dodavatele odstoupit
od smlouvy, pokud bude odběratel v prodlení s úhradou faktury za dodané zboží o
více než 1 měsíc. V článku V. smlouvy pak byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši
30 % z nerealizovaného minimálního ročního odběru jednak pro případ, že
žalovaná poruší závazek neodebírat stejné zboží od jiných dodavatelů a jednak
pro případ, že dodavatel odstoupí od smlouvy pro prodlení žalované s úhradou
faktury za dodané zboží delší než 1 měsíc. Za stavu, kdy se podle zjištění
odvolacího soudu žalovaná dostala do více než měsíčního prodlení s úhradou byť
jedné dodávkové faktury č. 98000227, dospěl k závěru, že žalobkyně byla
oprávněna odstoupit od smlouvy podle jejího článku IV. bod 4.2 písm. b), což
také učinila. Tím jí vzniklo i právo na zaplacení další smluvní pokuty ve výši
855 285,- Kč dle článku V. bod 5.2 smlouvy.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka oponuje závěru odvolacího soudu, podle něhož šlo v případě
platby ve výši 333 000,- Kč poskytnuté právní předchůdkyni žalobkyně žalovanou
o částku, kterou žalobkyně zadržovala bez právního důvodu. Dovolatelka s tímto
posouzením nesouhlasí a tvrdí, že šlo ve smyslu § 498 občanského zákoníku
(„obč. zák.“) o zálohu, kterou poskytla na budoucí plnění předmětné smlouvy,
když na základě této rámcové smlouvy byly na základě objednávek a jejich
potvrzení uzavírány jednotlivé kupní smlouvy a když žalobkyně měla od žalované
k dispozici uvedenou částku před uzavřením jednotlivých dílčích kupních smluv,
podle zjištěného skutkového stavu od 8. června 1999. Tvrzení žalobkyně o
neidentifikovatelnosti platby až do dopisu žalované ze dne 25. února 2000, v
němž ho podle vyjádření žalobkyně měla žalovaná teprve spojit s předmětným
obchodním vztahem a dát souhlas k jejímu použití, označuje za zcela účelové,
které nemá oporu v provedeném dokazování. Z uvedeného dovozuje, že žalobkyni
nárok na požadovanou smluvní pokutu nevznikl, neboť za situace, kdy měla být
poskytnutá záloha započtena ze zákona na úhradu splatné pohledávky (kupní
ceny), se do prodlení se zaplacením materiálových faktur nemohla dostat. Podle
názoru dovolatelky nelze poskytnutou zálohu po dobu trvání smlouvy považovat za
bezdůvodné obohacení. Tím by se stala až po ukončení smluvního vztahu, na
základě něhož vznikaly jednotlivé závazkové vztahy, případně pokud by žalobkyně
jako dodavatel odmítla žalované zboží dodávat. K tomu však v době, kterou
žalobkyně uvádí jako dobu prodlení žalované, nedošlo a platba byla stále
zálohou. Jestliže nenastalo prodlení žalované, nebyl podle dovolatelky ani
důvod pro odstoupení od předmětné smlouvy.
Na rozdíl od názoru odvolacího soudu se dovolatelka dále domnívá, že žalobkyně
jednala v rozporu s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku,
pokud bezdůvodně prodlužovala prodlení žalované tím, že neakceptovala zálohu,
aniž by o tom žalovanou informovala. Z toho dovozuje, že s poukazem na
ustanovení § 3 obč. zák., resp. § 265 obch. zák. měla být žalobkyni odmítnuta
ochrana výkonu práva, jehož se v řízení domáhá.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila.
Podle jejího názoru není možné vyjít z ustanovení § 498 obč. zák. a
platbu ve výši 333 000,- Kč kvalifikovat jako zálohu, jak se dožaduje
dovolatelka, neboť uvedenou částku žalobkyně obdržela až po uzavření smlouvy
mezi účastníky.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního odstavce výroku
je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti té
části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé, není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k
nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti
(§ 242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a
dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první,
o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav, tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z ustanovení § 498 obč. zák., které platí i pro obchodní závazkové vztahy, se
podává, že na to, co bylo dáno před uzavřením smlouvy některým účastníkem, se
hledí jako na zálohu.
Ustanovení § 498 obč. zák. je dispozitivní povahy a uplatní se v případě, kdy
účastníci výslovně nedohodli něco jiného. Vyplývá z něho, že pokud před
uzavřením smlouvy poskytne jedna strana něco, co má být předmětem jejího
budoucího závazku ze smlouvy, je stanovena vyvratitelná domněnka, že v
pochybnostech se toto plnění považuje za zálohu, tedy za splátku na smluvené
budoucí plnění. Pokud k uzavření uvažované smlouvy nedojde, odpadne tím
dodatečně důvod plnění, takže jde na straně účastníka, jemuž byla druhým
účastníkem záloha poskytnuta, o bezdůvodné obohacení získané plněním, jehož
právní důvod dodatečně odpadl (srov. § 451 odst. 2 obč. zák.; shodně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, publikovaný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaném vydavatelstvím C. H. Beck ve svazku
2/2001, pod číslem C 107, a dále rozsudek téhož soudu ze dne 26. září 2002, sp.
zn. 33 Odo 459/2001, publikovaný v témže souboru ve svazku 21/2003, pod číslem
C 1467).
Ze skutkových zjištění soudů, která nebyla dovolatelkou napadena, vyplývá, že
smlouva o dodávce zboží byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou
uzavřena dne 17. května 1999, přičemž částku 333 000,- Kč žalobkyně (resp. její
právní předchůdce) obdržela dne 8. června 1999, tedy až po uzavření uvedené
smlouvy. Bylo-li uvedené peněžité plnění poskytnuto až po uzavření smlouvy,
nebyla splněna podmínka aplikace § 498 obč. zák., tj. že plnění bylo
poskytnuto před uzavřením smlouvy. To má ten důsledek, že částku 333
000,- Kč ve smyslu § 498 obč. zák. za zálohu považovat nelze a toto ustanovení,
jehož aplikace se dovolatelka dožaduje, není možné použít. O zálohu by se za
tohoto stavu mohlo jednat pouze v případě, že by si ji strany sjednaly – k tomu
však podle skutkových zjištění nedošlo.
Z výše uvedeného vyplývá, že se uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř. dovolatelce nepodařilo zpochybnit správnost právního závěru
odvolacího soudu o tom, že se žalovaná dostala do prodlení s úhradou
materiálové faktury, v důsledku čehož žalobkyně oprávněně odstoupila od smlouvy
a vzniklo jí i právo na sjednanou smluvní pokutu.
Dovolání směřující do zbývající části rozsudku odvolacího soudu, tj. do jeho
druhého odstavce výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech za řízení před
soudy obou stupňů a to včetně řízení dovolacího, není přípustné (srov. usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.
s. ř.), dovolání žalované v rozsahu směřujícím proti prvnímu odstavci výroku
rozsudku odvolacího soudu pro nedůvodnost zamítl (§ 243b odst. 2, část věty
před středníkem, o. s. ř.) a ve zbývajícím rozsahu ho odmítl pro nepřípustnost
[§ 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit
žalobkyni náklady jejího právního zastoupení. Náklady dovolacího řízení vzniklé
žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 22
165,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 19 % daně z přidané hodnoty ve
výši 4 225,60 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. května
2004).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 16. října 2007
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu