32 Odo 451/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně D. B. O., a. s., zastoupené advokátkou, proti žalované T., s. r. o.,
zastoupené advokátem, o zaplacení částky 2 120 087,60 Kč, vedené u Okresního
soudu v Č. B. pod sp. zn. 16 C 130/2002, o dovolání žalobkyně a o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Č. B. ze dne 26. září 2005 č. j. 22
Co 583/2005-414, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně se zastavuje.
II.Dovolání žalované se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Č. B. rozsudkem ze dne 22. listopadu 2004 č. j. 16 C
130/2002-360, ve znění opravného usnesení ze dne 17. prosince 2004 č. j. 16 C
130/2002-378, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 867 248 Kč s 12%
úrokem z prodlení ročně z tam uvedených částek (výrok pod bodem I), žalobu v
části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 252 839,64 Kč s 12% úrokem
z prodlení ročně z tam uvedených částek a s 10% úrokem z prodlení ročně z tam
uvedených částek, zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky pod body III, IV a V). Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli
dne 10. 4. 1996 nájemní smlouvu, která byla prodlužována dodatky i pro rok
1999, jejímž předmětem bylo užívání části výrobního areálu žalobkyně. Účelem
nájmu byla výroba polystyrénových desek. Soud prvního stupně vzal za prokázané,
že součástí nájemní smlouvy byla příloha č. 1 obsahující seznam pronajatých
ploch, dále příloha č. 3, v níž byl mimo jiné dohodnut způsob, jakým se
žalovaný bude podílet na úhradě za dodávku elektrické energie a tepla. Dále
zjistil, že žalobkyně vyfakturovala žalované za dodávku tepla, elektrické
energie, vody a za telefonní hovory v době od března 1999 do prosince 1999 a v
únoru 2000 každý měsíc (vyjma července a srpna 1999) více částek, které
žalovaná neuhradila. Zástupci účastníků sepsali dne 5. 6. 2000 zápis o uznání
dluhu žalovanou vůči žalobkyni ve výši 7 667 612,13 Kč vzniklý neuhrazením
služeb v areálu provozu D. za období od 30. 1. 1998 do 7. 4. 2000 podle
ustanovení § 323 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) a obě strany se zde
dohodly na smírném řešení, které bude dohodnuto do termínu 30. 9. 2000. Soud
prvního stupně posoudil předmětnou nájemní smlouvu podle § 37 občanského
zákoníku (dále jen „ObčZ“) a § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a
podnájmu nebytových prostor, jako absolutně neplatnou pro neurčitost předmětu
nájmu. Zaujal názor, že proto není nutno zabývat se náležitostmi uvedeného
uznání závazku, které se vztahuje k nárokům žalobkyně majícím smluvní základ,
takové však žalobkyně z důvodu neplatnosti nájemní smlouvy nemá. Vztah
účastníků posoudil z hlediska nároků na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu
§ 451 a násl. ObčZ (v tomto směru vycházel i ze závěrů usnesení Krajského soudu
v Č. B. z 16. 12. 2003 vydaného v obdobné věci vedené u Okresního soudu v Č. B.
pod sp. zn. 18 C 6/2002, která je vedena mezi stejnými účastníky – odlišnost je
pouze v tom, že zaplacení dodávek tepla a elektrické energie je požadováno za
měsíce leden a únor 1998). Mezi účastníky bylo nesporné, že žalované vznikl
dluh za dodávku elektrické energie ve výši 447 942,85 Kč, za dodávku vody dluh
4 999,70 Kč a za telefonní hovory dluh ve výši 2 534,33 Kč. Při určení celkové
spotřeby tepla žalovanou vyšel soud prvního stupně ze znaleckého posudku Ing.
M. M. ze 6. 1. 2003 a částečně i z původního znaleckého posudku Ing. J. V. z
19. 8. 2002 (vypracovaného pro věc vedenou u Okresního soudu v Č. B. pod sp.
zn. 18 C 6/2002) a za využití volné úvahy ohledně podílu žalované na ztrátách
stanovil cenu tepla za 1 GJ v rozhodném období a tuto vynásobil množstvím tepla
za ten který měsíc. Námitku promlčení vznesenou žalovanou nepovažoval za
opodstatněnou, když vztah mezi účastníky hodnotil jako vztah obchodněprávní, v
němž se nároky promlčují ve čtyřleté promlčecí lhůtě podle § 397 ObchZ a navíc
dovodil i podmínky pro nepřihlížení k této námitce ve smyslu § 265 ObchZ.
K odvolání žalobkyně i žalované Krajský soud v Č. B. rozsudkem ze dne 26. září
2005 č. j. 22 Co 583/2005-414 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem
I, pokud jím bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 455 476,88 Kč,
potvrdil, ve zbývajícím rozsahu jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně a na závěry odvolacího soudu vyjádřené v rámci řízení, v
němž je řešena podobná problematika u Okresního soudu v Č. B. pod sp. zn. 18 C
6/2002 – v usnesení z 16. 12. 2003 č. j. 22 Co 2044/2003-336. Vyšel přitom ze
závěrů rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 35
Odo 619/2002, podle něhož skutečnost, že obchodní zákoník výslovně neupravuje
počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání
bezdůvodného obohacení, neznamená nutnost aplikace právní úpravy občanského
zákoníku, nýbrž to, že tyto otázky je třeba řešit podle obecných ustanovení
obchodního zákoníku o promlčení (§ 391 a § 397), a dospěl k závěru, že k
promlčení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení nedošlo. K použití
postupu podle § 136 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř“) soudem
prvního stupně při určení množství spotřebovaného tepla a jeho ceny odvolací
soud konstatoval, že výši nároků soud zjišťuje podle své úvahy pouze tehdy,
lze-li jejich výši zjistit jen s nepoměrnými obtíženi nebo nelze-li je zjistit
vůbec. O takový případ se v dané věci nejednalo, když bylo možno vypracovat
znalecký posudek a žalovaná jeho vypracování navrhovala; pak nebylo ve smyslu §
120 odst. 1 o. s. ř. důvodu provedení takového důkazu žalované bránit. Odvolací
soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém bylo
žalované uloženo zaplatit částku 455 476,88 Kč (jde o mezi účastníky nesporné
pohledávky za dodávku vody v celkové výši 4 999,70 Kč, za dodávku elektrické
energie v celkové výši 447 942,85 Kč a za telefonní hovory v celkové výši 2
534,33 Kč). Ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení, neboť ve věci je třeba provádět náročné dokazování
vymykající se možnostem odvolacího soudu. Ke zrušení rozsudku soudu prvního
stupně ve vztahu k úrokům z prodlení došlo nejen proto, že se jimi odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně vůbec nezabývá, ale i proto, že se úrokové sazby
z úvěrů v průběhu měsíců března 1999 až února 2000 měnily, což soud prvního
stupně nereflektoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání, žalobkyně však
své dovolání podáním ze dne 4. 8. 2006 vzala v celém rozsahu zpět. Nejvyšší
soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto řízení o
dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty druhé o. s. ř. zastavil.
Žalovaná ve svém dovolání odkázala na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ohledně
přípustnosti svého dovolání a uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení shledává v posouzení právního
vztahu účastníků odvolacím soudem jako obchodněprávního v návaznosti na
vznesenou námitku promlčení a v možnosti aplikace § 265 ObchZ. Dovolatelka
namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil časovou platnost obchodního
zákoníku, neboť nebral v úvahu ustanovení § 261 odst. 6 ObchZ ve znění platném
do 31. 12. 2000, podle kterého se smlouvy uzavřené mezi osobami uvedenými v
odstavcích 1 a 2 § 261 ObchZ, které nejsou upraveny v hlavě II obchodního
zákoníku a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, řídí pouze
ustanoveními občanského zákoníku. Zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu
nebytových prostor, je zvláštním zákonem a tam, kde neobsahuje speciální
úpravu, uplatní se obecná úprava nájemní smlouvy podle občanského zákoníku,
přičemž zákon č. 116/1990 Sb. nemá žádnou vazbu na obchodní zákoník. Odvolací
soud také podle jejího názoru nesprávně aplikoval § 3a ObchZ, který v době, kdy
k rozhodným skutečnostem došlo, neplatil, a daný vztah nelze podřadit pod § 261
odst. 1 ObchZ, když žalobkyně neměla k pronájmu nebytových prostor živnostenské
oprávnění, takže nešlo o její podnikatelskou činnost. Z uvedeného podle názoru
dovolatelky vyplývá, že pokud původní právní důvod plnění založený
občanskoprávní smlouvou odpadl, má nepochybně i vztah vzniklý z bezdůvodného
obohacení občanskoprávní povahu, v dané věci se proto uplatní dvouletá lhůta
pro vydání bezdůvodného obohacení stanovená v občanském zákoníku a její námitka
promlčení byla vznesena důvodně. Vznesení námitky promlčení se dovolatelce
nejeví jako jednání v rozporu s dobrými mravy či se zásadami poctivého
obchodního styku. Námitka promlčení je institut zcela legální, jehož účelem je
stimulovat věřitele, aby svá práva uplatnil včas. Namítla dále, že postup soudu
podle § 3 odst. 1 ObčZ je i podle judikatury dovolacího soudu důvodný pouze v
případech šikanozního výkonu práva či v případech zneužití tohoto práva na úkor
účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za
takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva. Svého postavení naopak podle dovolatelky zneužívala
žalobkyně, která jí vyúčtovala finanční částky značně převyšující skutečný
odběr zejména tepla, když dovolatelka sama nemohla do rozvodů tepla (páry)
zasahovat. Tomu nasvědčuje i okolnost, že po skončení nájemního vztahu
žalobkyně zrušila stávající rozvody a provedla výstavbu nového přívodu páry.
Dovolatelka navrhla zrušení napadené části rozsudku odvolacího soudu a vrácení
věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) po zjištění, že
dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240
odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za
podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací
soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve
za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní
význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími
důvody.
Otázku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v obchodním
závazkovém vztahu přijetím plnění z právního důvodu, který odpadl, se Nejvyšší
soud zabýval v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. června
2003 sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněném pod číslem 26/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, v němž vysvětlil, že pro posouzení promlčení práva na
vydání majetkového prospěchu získaného z právního důvodu, který odpadl, je
rozhodující povaha právního vztahu účastníků vzniklého plněním z tohoto
právního důvodu. Dále pak uzavřel, že právní úprava promlčení v obchodním
zákoníku má komplexní povahu, přičemž ani ze skutečnosti, že obchodní zákoník
výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo
na vydání bezdůvodného obohacení, neplyne nutnost použití právní úpravy
občanského zákoníku (jeho § 107), nýbrž pouze to, že tyto otázky je
zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle
jeho § 391 a § 397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému
zákoníku předpisem zvláštním, což platí i pro ustanovení § 397 ObchZ v poměru k
ustanovení § 107 ObčZ, použije se při řešení otázky promlčení práva na vydání
bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích především právní úprava
obsažená v obchodním zákoníku.
Ve shodě s právními závěry shora uvedeného rozhodnutí velkého senátu obchodního
kolegia Nejvyššího soudu pak tentýž soud rozhodl i následně v jiném obdobném
sporu rozsudkem ze dne 21. srpna 2003 sp. zn. 29 Odo 383/2001 (uveřejněným v
časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198). Podle v něm
formulované právní věty je v případě vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého
přijetím plnění bez právního důvodu, který je obchodním závazkovým vztahem,
promlčecí doba čtyřletá (§ 397 ObchZ). Nejvyšší soud v tomto dřívějším rozsudku
rovněž vysvětlil, že k závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého
přijetím bez právního důvodu (srov. § 451 odst. 2 ObčZ) je obchodním závazkovým
vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se
žádá, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovením §
261 odst. 1 až 3 a § 262 ObchZ.
Lze tak uzavřít, že obsahuje-li obchodní zákoník v ustanoveních § 387 až § 408
kogentní a ucelenou úpravu problematiky promlčení, je v obchodních závazkových
vztazích vyloučeno použití ustanovení občanského zákoníku o promlčení.
Závěry formulované ve shora uvedeném rozsudku velkého senátu obchodního kolegia
Nejvyššího soudu jsou mutatis mutandis uplatnitelné i v této věci. S právním
názorem odvolacího soudu na otázku délky promlčecí doby pro uplatnění žalobního
nároku lze souhlasit. Jinak řečeno, je-li vztah z bezdůvodného obohacení
vzniklého přijetím plnění z neplatného právního úkonu obchodním závazkovým
vztahem (jako je tomu v posuzovaném případě), pak na otázku délky promlčecí
doby odpovídá ustanovení § 397 ObchZ stanovící čtyřletou promlčecí dobu.
Dovolatelce by bylo možno přisvědčit v jejím názoru, že právní vztah
účastníků založený smlouvou o nájmu nebytových prostor, která byla uzavřena do
konce roku 2000, by se řídil režimem zákoníku občanského (pokud by ovšem byla
taková nájemní smlouva uzavřena platně). V posuzované věci však byla předmětná
nájemní smlouva účastníků shledána neplatnou, a proto je nutno při posuzování
otázky, zda se vztah účastníků řídí právem občanským, nebo jde o obchodněprávní
vztah, vycházet, jak výše uvedeno, z charakteru závazkového vztahu účastníků.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu lze dovodit, že se jednalo o vztah mezi
podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, neboť na straně žalobkyně došlo
k přenechání jejího obchodního majetku do užívání dovolatelky (a je proto
nerozhodné, zda žalobkyně disponovala živnostenským oprávněním k pronájmu
nebytových prostor), taktéž na straně dovolatelky byly předmětné nemovitostí ve
vlastnictví žalobkyně užívány v souvislosti s podnikatelskou činností
dovolatelky, neboť v předmětných nemovitostech realizovala výrobní činnost
(výrobu polystyrénových desek). Vztah účastníků je tedy závazkovým vztahem
obchodněprávním a odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že vzhledem ke
čtyřleté promlčecí lhůtě stanovené obchodním zákoníkem nedošlo k promlčení
práva žalobkyně.
Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje i na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. března 2007 sp. zn. 33 Odo 1196/2006, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 12. prosince 2006 sp. zn. 28 Cdo 1860/2006, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. prosince 2006 sp. zn. 28 Cdo 968/2006 a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 14. února 2007 sp. zn. 28 Cdo 215/2007.
Za této situace již nebylo nutno zkoumat další námitku dovolatelku
týkající se závěru odvolacího soudu, že vznesení námitky promlčení je v rozporu
se zásadami poctivého obchodního styku.
Pro úplnost je nutné dodat, že odkaz dovolatelky na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 a ze dne 29. 3.
2001 sp. zn. 25 Cdo 2895/99 je v dané věci nepřípadný.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní
judikatury. Nelze proto přisvědčit žalované, že by přípustnost dovolání byla
založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu. Protože
Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu
dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není
dána přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti zrušujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu pak
nevyplývá z žádného ustanovení občanského soudního řádu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto je
dovolací soud – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o. s.
ř., § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty
první o. s. ř., když v případě dovolání žalobkyně žalované žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly, v případě dovolání žalované nebyla žalovaná v
dovolacím řízení úspěšná a žalobkyni rovněž žádné náklady dovolacího řízení
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. března 2008
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu