32 Odo 848/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně Č. k. p., proti žalovanému J. H.,o zaplacení částky 95
263 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C
556/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 21. dubna 2005, č.j. 6 Co 647/2005-206, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. dubna 2005, č.j. 6
Co 647/2005-206, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 19. ledna 2005, č.j.
4 C 556/2002-180, pokud jím bylo ve výroku I. uloženo žalovanému zaplatit
žalobkyni 95 263 Kč s úrokem z prodlení ve výši 5,5 % z částky 82 341 Kč od 11.
6. 2002 do zaplacení a pokud jim bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se
zrušuje, a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Písku k dalšímu
řízení.
6. 2002 do zaplacení a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a výrokem II. řízení
zastavil co do částky 2 169 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i
právními závěry soudu prvního stupně, který vázán právním názorem krajského
soudu v předešlém zrušujícím rozsudku o aktivní legitimaci žalovaného, dospěl k
závěru, že žalovaný jako řidič vozidla je povinen zaplatit žalobkyni náhradu
nákladů, které žalobkyně zaplatila za ztížení společenského uplatnění, na
bolestném, na věcné škodě a na léčebných nákladech poškozenému, kterého
žalovaný zranil při dopravní nehodě dne 3. 7. 1998 motorovým vozidlem, jež
bylo ve vlastnictví provozovatele R. L., přičemž toto vozidlo v době dopravní
nehody nebylo způsobilé k provozu na pozemních komunikacích, jelikož mu
vypršela platnost technické kontroly dne 23. 3. 1996. Oba soudy shodně
aplikovaly ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 492/1991 Sb., kterou se
stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou
provozem motorového vozidla, platné do 31. 12. 1999, podle něhož pojišťovna
měla právo na náhradu částek, které vyplatila z důvodu škody způsobené provozem
motorového vozidla, proti pojištěnému, který způsobil škodu motorovým vozidlem,
které užil k provozu, ačkoliv podle platných předpisů (zákona č. 38/1995 Sb., o
technických podmínkách provozu silničních vozidel na pozemních komunikacích)
tak učinit nesměl. Rovněž respektovaly právní názor vyslovený v usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. března 2003, č.j. 6 Co
326/2003-73, v němž krajský soud dovodil, že za pojištěného ve smyslu § 3 odst. 1 vyhlášky č. 492/1991 Sb. je třeba považovat nejen provozovatele, ale i řidiče
vozidla, a že v daném případě ve smyslu § 11 odst. 1 uvedené vyhlášky byl ten,
kdo vozidlo nezpůsobilé k provozu užil a způsobil s ním škodu, řidič vozidla a
nikoliv jeho provozovatel. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně
neuznal vznesenou námitku promlčení a odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2941/99, v souladu s nímž dovodil,
že nárok žalobkyně, který je originální, se promlčuje v obecné tříleté
promlčecí době podle § 101 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), přičemž ze
skutkových zjištění bylo zjištěno, že nárok žalobkyně promlčen není. Rovněž
neuznal za důvodné námitky žalovaného, jenž poukazoval, že právo žalobkyně není
založeno právním předpisem, neboť bylo rozhodováno podle vyhlášky, platné v
době nehody, i když účinnost vládního nařízení č. 54/1953 Sb., podle něhož byla
citovaná vyhláška vydána, skončila 21. 2. 1997. Dovodil, že tato skutečnost
neznamená, že by samotná vyhláška byla v rozporu se zákonem. Považoval za
rozhodující, že v době vydání předmětné vyhlášky bylo uvedené vládní nařízení
účinné. Skutečnost, že teprve zákonem č. 168/1999 Sb. bylo upraveno právo
pojistitele na úhradu vyplacené částky, podle názoru odvolacího soudu
neznamenalo, že by v mezidobí od 22. 2. 1997 do účinnosti zákona č. 168/1999
Sb., upravující danou problematiku, právo pojišťovny na úhradu vyplacené částky
poškozenému neexistovalo.
Pokud se týkalo částky 2 169 Kč, odvolací soud
potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení v této části žaloby
z tohoto důvodu, že žalobkyně za souhlasu žalovaného vzala ohledně této částky
dne 19. 1. 2005 žalobu zpět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, z jehož obsahu je
zřejmé, že podává dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalovanému uloženo
zaplatit žalobkyni 95 263 Kč s úrokem z prodlení ve výši 5,5 % z částky 82 341
Kč od 11. 6. 2002 do zaplacení a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Dovolání
odůvodňuje tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel především
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci je pasivně legitimován
řidič vozidla a nikoliv jeho provozovatel. Poukazuje přitom na ustálenou
judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není rozhodující, kdo řídil vozidlo,
které mělo prošlou technickou prohlídku, neboť v tomto případě se nejedná o
způsobení škody osobou pojištěného, ale o způsobení škody provozem motorového
vozidla, přičemž ke vzniku nároku pojišťovny vůči pojištěnému stačí objektivní
fakt, že pojištěný – provozovatel pojištěného vozidla svěřil toto vozidlo k
nepovolenému užití jiné osobě. Dovolatel má dále za to, že žalobkyní tvrzený
nárok se opírá o právní předpis – vyhl. č. 492/1991 Sb., který je v rozporu s
Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod, proto by soud z tohoto předpisu
neměl vycházet, jestliže povinnosti nelze ukládat na základě vládních nařízení
a vyhlášek bez zákonného zmocnění, které podle dovolatele v rozhodné době
chybělo. I pokud by bylo možno připustit, že předmětná vyhláška není v rozporu
Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod, dovolatel poukazuje, že
žalobkyně nesplnila vůči žalovanému své povinnosti, které ji z citované
vyhlášky vyplývaly, zejména povinnosti uvedené v § 7 odst. 1 a § 10 odst. 5, a
nesouhlasí se závěrem obou soudů, že tato námitka je nedůvodná, pokud žalovaný
nenavrhl či netrval na provedení důkazů ohledně toho, zda vůči němu žalobkyně
uvedené povinnosti (zejména zaslat výzvu k uplatnění námitek proti vyplácení
jednotlivých náhrad poškozenému) splnila. Žalovaný navíc odmítá názor, že
důkazní břemeno ohledně nesplnění povinnosti žalobkyně vůči němu přešlo na něj,
když žalovaný neměl možnost doložit, že vůči němu něco nebylo splněno. Podle
názoru dovolatele je splnění povinností pojišťovny jako žalobkyně podmínkou
proto, aby mohla poskytnout plnění poškozenému, a jestliže tak pojišťovna
neučinila, nárok na vyplacení částek podle § 11 odst. 1 písm. d) cit. vyhlášky
neměl poškozenému vzniknout, a poté se žalobkyně nemohla domáhat zaplacení
náhrady za tyto vyplacené částky po žalovaném. Nesouhlasí se závěrem soudu, že
nesplnění povinností pojišťovny nemá vliv na povinnost žalovaného k úhradě
vyplacených částek poškozenému. Domnívá se, že takovýto výkon práva je zároveň
v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud
rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu
řízení soudu prvního stupně.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského
soudního řádu – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť bylo podáno proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku
(rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 30. června 2004, č.j. 4 C
556/2002-134), protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu (usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. března 2003, č.j. 6 Co
326/2003-73), který dřívější rozhodnutí okresního soudu zrušil. Dovolání, které
splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241a odst. 1 o. s.
ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou (žalovaným), řádně zastoupenou
advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a vychází z dovolacího důvodu
uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelem uplatněným namítaným nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle
jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice
aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval
(vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v
důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní
normy).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§
10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů -
dále jen opět „o. s. ř.“) dospěl k závěru, že odvolací soud v napadené části
nesprávně posoudil pasivní legitimaci žalovaného.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 18. července 2000, sp. zn. 25 Cdo 305/2000,
na který i žalovaný ve svém dovolání odkazuje, posuzoval nárok pojišťovny podle
§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky 492/1991 Sb., na náhradu částek vyplacených z
důvodu škody způsobené neoprávněným provozem motorového vozidla, přičemž v
tomto rozhodnutí bylo vysvětleno, že ke vzniku nároku pojišťovny vůči
pojištěnému, ve smyslu výše citované vyhlášky, postačí objektivní fakt, že
pojištěný užil vozidlo k provozu, i když to podle platných předpisů učinit
nesměl; stačí tedy, že provozovatel svěřil vozidlo k nepovolenému provozu jiné
osobě. Jinak řečeno, stačí-li ke vzniku uvedeného nároku pojišťovny samotná
existence objektivní skutečnosti, nevyžaduje se již příčinná souvislost mezi
touto skutečností a způsobenou škodou, v daném případě škodou způsobenou
řidičem vozidla – žalovaným. Pokud odvolací soud považoval v dané věci při
posuzování pasivní legitimace žalovaného za rozhodující, kdo v okamžiku
dopravní nehody vozidlo řídil, a nepovažoval za rozhodující, že provozovatel
vozidla svěřil řidiči k užívání vozidlo, které v té době nemělo platnou
technickou prohlídku, odchýlil se od dosavadní judikatury, jak výše uvedeno.
Náhradu částek vyplacených z důvodu škody způsobené neoprávněným provozem
motorového vozidla podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 492/1991
Sb. má právo pojišťovna uplatnit po provozovateli vozidla, nikoliv po řidiči,
který v době, kdy ke škodě došlo, vozidlo řídil (srov. např. i rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 399/2004 a ze dne 27. 9.
2006, sp. zn. 32 Odo 1132/2004).
Nejvyšší soud konstatuje, že nemá důvod odchýlit se od dosavadní judikatury,
proto učinil závěr, že odvolací soud nesprávně posoudil pasivní legitimaci
žalovaného.
Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl tedy v tomto směru uplatněn
důvodně.
S ohledem na výše uvedený právní názor bylo bezpředmětné, aby se Nejvyšší soud
zabýval dalšími dovolatelem uplatněnými dovolacími námitkami.
Protože nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu
prvního stupně je v otázce posouzení pasivní legitimace žalovaného v napadené
části co do částky 95 263 Kč s příslušenstvím správné, Nejvyšší soud podle §
243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil, a
jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro
rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil v napadeném rozsahu i
rozsudek Okresního soudu v Písku, a věc vrátil tomuto soudu, jako prvního
stupně, k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. listopadu 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu