NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Odo 884/2004-109
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce Ing. M. B., správce konkurzní podstaty úpadce Š., proti žalované U. T.,
o zaplacení částky 422 382 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn.
13/14 Cm 538/95, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 22. ledna 2004 č. j. 4 Cmo 265/2002-97, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 422 382 Kč, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že právní předchůdce žalobce a
žalovaná uzavřeli dne 5. 4. 1990 hospodářskou smlouvu na dodávku 1 080 kusů
interface, dohodli cenu za jeden kus tohoto výrobku, termíny plnění a způsob
dopravy. Při posouzení charakteru právního vztahu účastníků vyšel soud prvního
stupně z § 763 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), podle kterého se
právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti obchodního zákoníku a práva z nich
vzniklá řídí dosavadními předpisy, tedy v dané věci hospodářským zákoníkem
(dále jen „HZ“). Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že sjednané
výrobky právní předchůdce žalobce odevzdal žalované ve svém výrobním závodě a
splnil tak svůj závazek dodat žalované smluvené výrobky, dodávku vyfakturoval a
žádal žalovanou o její úhradu nebo o uznání závazku; žalovaná svůj závazek
zaplatit cenu výrobků dosud nesplnila. Listinu z 21. 6. 1993 posoudil soud
prvního stupně podle § 132 HZ jako platné uznání závazku vzhledem k tomu, že
obsahovalo prohlášení žalované, že uznává fakturu číslo 160022 na částku 422
382 Kč splatnou dne 15. 2. 1993, podpis vyřizující pracovnice žalované a otisk
razítka. Nepřijal námitku žalované, že podepsaná paní Šabacká nebyla oprávněna
k uznání závazku, neboť podle § 24g HZ platilo, že jedná-li někdo bez oprávnění
k takovému úkonu, je tento úkon platný, pokud druhá organizace o překročení
nebo nedostatku jednatelského oprávnění nevěděla a vědět nemohla.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22 ledna 2004 č. j.
4 Cmo 265/2002-97 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud akceptoval skutková i právní zjištění
soudu prvního stupně, pouze prohlášení o uznání závazku obsažené v listinách z
18. 3. 1993 a z 21. 6. 1993 posoudil podle § 323 ObchZ. Taktéž odvolací soud
dospěl k závěru, že se jedná o platná uznání závazku, který je dostatečně
konkretizován číslem faktury, dlužnou částkou a dobou její splatnosti a splňuje
tak náležitost určitosti právního úkonu. Pokud byla obě uznání závazku opatřena
firemním razítkem a podpisem zaměstnankyně paní Š., pak bylo na žalované, aby
prokázala své tvrzení, že paní Š. nebyla oprávněna předmětnou pohledávku za
žalovanou uznat. K tomuto tvrzení však nenavrhla žádný důkaz, prokázáno tedy
nebylo. Za situace, kdy byl závazek žalovanou uznán, byla to žalovaná, která
byla dále povinna tvrdit a prokazovat, že její závazek k zaplacení ceny výrobků
v době jeho uznání neexistoval. Odvolací soud nepřijal námitku žalované, že
podpis jejího zaměstnance pana Doležala na dokladu o převzetí výrobků není jeho
podpisem, neboť se jednalo o zcela novou skutečnost uplatněnou až v odvolacím
řízení, k níž odvolací soud nemůže přihlížet vzhledem k systému neúplné apelace
dané § 205a odst. 1 o. s. ř., podle kterého nelze v odvolacím řízení (až na
stanovené výjimky) uvádět nové skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny
před soudem prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), má ve věci zásadní právní význam, a je proto
dána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že částku, která je předmětem tohoto
sporu, uznala. Namítla, že uznání bylo podepsáno pouze řadovou účetní, která
nebyla nikdy k podpisu takového právního úkonu nikým zmocněna, což žalobce s
přihlédnutím ke všem okolnostem měl a mohl ve smyslu § 15 ObchZ vědět. Taktéž
obsahové náležitosti předmětného uznání závazku nesplňují zákonný požadavek
určitosti uznávaného závazku ve smyslu § 323 ObchZ. Uznání závazku podle tohoto
ustanovení musí podle názoru dovolatelky obsahovat základní pojmové znaky
vymezení závazku, tj. uvedení dlužníka a věřitele, výše závazku a alespoň
obecnou charakteristiku závazku; pouhé uvedení čísla faktury, jak se stalo v
dané věci, nemůže postačovat, protože samotná faktura ještě nic nevypovídá o
závazku samotném. Žalobce podle názoru dovolatelky neprokázal, že došlo k
platnému uznání závazku ve smyslu § 323 ObchZ, takže nemohlo dojít ani k
přechodu důkazního břemene ohledně neexistence závazku v době jeho uznání z
žalobce na dovolatelku. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za
podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací
soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými
dovolacími důvody.
Nejvyšší soud však neshledal zásadní význam rozsudku odvolacího soudu po
stránce právní. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu, který byl
zjištěn odvolacím soudem, přičemž v daném řízení nebyly označeny a provedeny
důkazy k prokázání skutečnosti, jakou činností byla paní Š. žalovanou pověřena.
Nestačí totiž pouze tvrzení, že byla účetní, konečně ani k tomuto tvrzení
nebyly ze strany dovolatelky označeny žádné důkazy. Za této situace nelze proto
zpochybnit závěr odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že paní Š. nebyla
oprávněna předmětnou pohledávku za dovolatelku uznat. Důkazní břemeno totiž
leží na tom účastníkovi, který tvrdí skutečnosti, které jsou z hlediska
hmotného práva v jeho prospěch. Důkazním břemenem se rozumí odpovědnost
účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z
tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem
důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových
případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí
o věci, nebyla prokázána pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění
povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.)
nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky
zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této
skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002 č. j. 21 Cdo 762/2001, publikovaný v
časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 5/2002, pod označením SJ 86/2002).
Dovolatelka dále namítla, že předmětné uznání závazku neobsahuje náležitosti
vyplývající z § 323 ObchZ. Podle tohoto ustanovení platí, že uzná-li někdo
písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek
trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele
byla v době uznání promlčena.
Zákonodárce nepředepisuje, jakým způsobem má být „určitý závazek“ specifikován.
Určení může zahrnovat rozsah závazku, není to však zcela nezbytné, a proto je
proto možno závazek, jehož se uznání týká, konkretizovat např. uvedením jeho
důvodu, odkazem na listinu, ve které je dále specifikován (např. příslušnou
smlouvu, fakturu apod.). Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích
formuloval a odůvodnil závěr, že požadavek „určitosti závazku“ je nutno
vykládat ve smyslu jeho identifikace, a to takovým způsobem, aby nebyl
zaměnitelný s jiným (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004
sp. zn. 29 Odo 1126/2003 a ze dne 18. října 2005 sp. zn. 32 Odo 1415/2004,
publikované v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2006), a proto v dané
věci uzavřel, že odvolací soud nerozhodl ohledně uznání závazku v rozporu s
hmotným právem (§ 323 odst. 1 ObchZ), pokud v daném případě byl závazek
dovolatelky v listině z 21. 6. 1993 určen odkazem na fakturu č. 160022 na
částku 422 382 Kč splatnou dne 15. 2. 1993, čímž byl uznávaný závazek zřetelně
specifikován číslem faktury a datem její splatnosti.
Z uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nenaplňuje ani
ostatní znaky rozhodnutí zásadního právního významu stanovené v § 237 odst. 3
o. s. ř., neboť neřeší otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně. Navíc o otázku zásadního právního významu nejde, jestliže
zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové
těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001 sp. zn. 22 Cdo
1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu České republiky, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Dovolání v dané
věci proto není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud není dovolání přípustné, nebyl dovolací soud oprávněn přihlédnout k
případným vadám řízení, např. k tomu, že dovolatelka nebyla v řízení řádně
poučena podle § 118a o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, je totiž dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o.
s. ř. oprávněn přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované – aniž se mohl věcí dále
zabývat – podle ustanovení § 243 odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalobci žádné
náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu