33 Cdo 1030/2024-329
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně JUSTRINON MANAGEMENT a.s., se sídlem v Praze 4, U vlečky 1749/4 (identifikační číslo 292 16 842), zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti žalovanému P. Š., zastoupenému opatrovnicí Mgr. Zuzanou Bystrickou, advokátkou se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 679/5, o 10 647,90 Kč, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 138 EC 186/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2014, č. j. 15 Co 226/2014-199, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 662 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Roberta Němce, LL.M., advokáta.
Rozsudkem ze dne 10. 9. 2013, č. j. 138 EC 186/2012-145, Okresní soud v Opavě uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 10 921,95 Kč a na náhradě nákladů řízení 24 461,60 Kč. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 5. 2014, č. j. 15 Co 226/2014-199, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že co do 274,05 Kč žalobu zamítl, jinak – v rozsahu 10 647,90 Kč – je potvrdil; žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 24 461,60 Kč, resp. 4 453 Kč. Odvolací soud uzavřel, že odstoupením od smlouvy o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu (§ 497 a násl., § 711 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 19.
7. 2009, dále jen „obch. zák.“), nastala na požádání věřitelky změna lhůty splatnosti dluhu (§ 506 obch. zák.). Posledním dnem lhůty k plnění byl 14. 3. 2011 (§ 122 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Žalovaný od 31. 8. 2010 (vznik nepovoleného debetního zůstatku na sporožirovém účtu) nedostál své povinnosti zaplatit sjednané úroky ve výši 18,90 % (celkem 8 734,03 Kč) a úroky z prodlení ve výši 7,75 % (celkem 1 913,87 Kč) ročně z částky 31 479,91 Kč (§ 369 odst. 1 obch. zák. ve spojení s § 517 odst. 2 obč. zák.).
Námitka promlčení, kterou žalovaný vznesl v podání z 27. 8. 2012, není důvodná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně uplatnila právo včas (§ 391 odst. 1, § 397 obch. zák.). I kdyby odvolací soud ve prospěch žalovaného odhlédl od skutkového stavu konstituovaného podle § 153b odst. 1 občanského soudního řádu tvrzeními žalobkyně a za rozhodný okamžik by vzal sjednanou splatnost dne 28. 7. 2009, je vzhledem ke čtyřleté promlčecí době a skutečnosti, že žalobkyně podala žalobu dne 25. 5. 2012, promlčení uplatněného práva vyloučeno.
V dovolání, jímž napadl potvrzující výrok rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaný namítl, že Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004, a ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13/2005, rozdílně řešil otázku, v jakém stadiu řízení a s jakými důsledky může účastník vznést námitku promlčení. Kromě toho – s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07 – namítl, že úroková sazba 18,90 % ročně „spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně“ je v rozporu s dobrými mravy.
Žalobkyně ve vyjádření upozornila, že pohledávka již byla uhrazena v rámci exekučního řízení, a navrhla dovolání zamítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Odvolací soud vyšel z toho, že Česká spořitelna a.s. (právní předchůdkyně žalobkyně) a žalovaný uzavřeli 10. 3. 2009 smlouvu o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu č. 162652183/0800, jíž se věřitelka zavázala poskytovat žalovanému na účet peněžní prostředky až do výše 30 000 Kč. Podle bodu 5 smlouvy se žalovaný zavázal splatit celou výši kontokorentu včetně úroků a cen za služby nejpozději do 28.
7. 2009. Bude-li kontokorent splacen ve stanovené lhůtě, popř. před jejím uplynutím, je oprávněn opětovně čerpat sjednaný kontokorent s tím, že „musí být vždy uhrazen nejpozději do jednoho roku od prvního opětovného čerpání následujícího po úplném splacení kontokorentu“. Nepřekročit sjednanou výši kontokorentu, který mu umožňoval realizovat platby až do sjednané výše tak, jako by měl na účtu vlastní prostředky, se žalovaný zavázal v bodu 4 smlouvy. Důsledkem porušení ujednání shora uvedených byl nepovolený debetní zůstatek, z něhož byla věřitelka oprávněna od počátku jeho vzniku – „od počátku přečerpání, resp. nesplacení“ – účtovat sankční úroky, které byl žalovaný povinen zaplatit ve výši stanovené v oznámení věřitelky (bod 7 smlouvy).
V případě porušení článku 5 smlouvy žalovaným byla věřitelka oprávněna prohlásit kontokorent včetně úroků a cen za služby za splatný v určené lhůtě; tím zaniká právo dlužníka splatit kontokorent ve lhůtě sjednaná v bodu 5 smlouvy a žalovaný byl povinen zaplatit věřitelce kontokorent s příslušenstvím ve stanovené lhůtě. Roční úroková sazba kontokorentu na sporožirovém účtu byla oznámením právní předchůdkyně žalobkyně účinným od 1. 9. 2009 stanovena ve výši 18,90 %, přičemž ke dni 2. 2. 2011 činil z nepovoleného debetního zůstatku ve výši 31 479,91 Kč částku 2 330,63 Kč a dále do 1.
3. 2012 činil 6 403,40 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně 2. 2. 2011 odstoupila od smlouvy o úvěru na běžném účtu a vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu 33 810,54 Kč; výzva byla žalovanému doručena nejpozději 11. 3. 2011. Na řešení otázky, kdy lze v průběhu řízení vznést námitku promlčení, kterou podle žalovaného dovolací soud rozhoduje rozdílně, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud v něm takovou otázku neřešil a vzhledem k tomu, na jakých závěrech své rozhodnutí vystavěl (že právo žalobou uplatněné není promlčeno), neměl ani důvod řešit.
Platí, že otázka hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, není způsobilá založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Výhrada žalovaného, že žalobou uplatněné právo je v rozporu s dobrými mravy, se nemůže uplatnit. Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že výkon práva nepodrobil posouzení z hlediska souladu s dobrými mravy za situace, kdy v řízení nevyšly najevo skutečnosti, z nichž by bylo možno na rozpor s dobrými mravy usuzovat, a žalovaný ani tuto otázku nenastolil.
Z toho pak logicky plyne, že neučinil-li odvolací soud právní závěr ohledně namítaného rozporu s dobrými mravy, nemůže být tato právní otázka podrobena dovolacímu přezkumu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4760/2008). Nad rámec toho lze uvést, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně dovodil, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše smluvního úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 15.
12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, či ze dne 17. 4.2008, sp. zn. 21 Cdo 3528/2007). Žalobkyně požadovala smluvní úrok ve výši 18,90 % ročně; jeho výše se v době sjednaní podle úrokových statistik České národní banky pohybovala okolo 19 %. Dále je třeba podotknout, že výše zákonného úroku z prodlení, který žalobkyně rovněž požadovala, nebyl předmětem smluvního ujednání stran, ale byla v rozhodné době dána nařízením vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky, ve znění pozdějších předpisů.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně co mu ukládá pravomocné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 10. 2024
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu