USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně AMBIS vysoká škola, a.s., se sídlem v Praze 8 – Libni, Lindnerova 575/1, identifikační číslo 618 58 307, zastoupené Mgr. Danou Burdovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Slezská 874/36, proti žalované A. B., zastoupené Mgr. Tomášem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Zlíchově 18, o 91.582,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 421/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2022, č. j. 18 Co 188/2022-243, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.146,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Dany Burdové, advokátky.
Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 6. 2022, č. j. 9 C 421/2021-205, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 51.800 Kč spolu s příslušným úrokem z prodlení z titulu neuhrazeného školného a částky 37.782,40 Kč odpovídající smluvní pokutě ve výši 0,3 % denně z dlužné částky; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že dne 14. 8. 2019 účastnice řízení uzavřely smlouvu o studiu, jejíž přílohou byly Všeobecné podmínky studia č. 6/2019 (dále jen „VPS“).
Žalovaná byla zapsána ke studiu ke dni 1. 9. 2019, přičemž absolvovala první semestr studia, který řádně uhradila. Dne 30. 1. 2020 bylo její studium přerušeno na dobu od 21. 1. 2020 do 9. 2. 2021, s tím, že následně bylo ukončeno ke dni 22. 12. 2020. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o studiu má charakter smlouvy spotřebitelské, neboť žalobkyně je financována výhradně z prostředků od studentů (tj. ze školného), a z její strany jako podnikatelky je poskytována služba studentům jako spotřebitelům za úplatu.
Podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, má být výše školného stanovena ve vnitřním předpise vysoké školy, ve vnitřních předpisech žalobkyně (ve statutu VŠ ani studijním a zkušebním řádu) výše školného stanovena není. Ze smlouvy o studiu (včetně VPS) právo na školné za první tři semestry vzniká již uzavřením smlouvy o studiu, bez ohledu na to, zda student první tři semestry ukončí. Při prodlení s úhradou školného vzniká žalobkyni právo na smluvní pokutu 0,3 % denně z dlužné částky. Podle přesvědčení soudu prvního stupně ujednání o smluvní pokutě zakládá nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě žalované jako spotřebitelky.
Pro nepřiměřenost těchto ujednání je soud prvního stupně pokládal za zakázaná ujednání podle § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Navíc způsob ukončení studia je sankcionován tak tvrdě, že smlouva je současně neplatná pro rozpor se zákonem a s dobrými mravy podle § 588 o. z. Student totiž nemá možnost studium ukončit, aniž by neuhradil školné minimálně za tři semestry.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2022, č. j. 18 Co 188/2022-243, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byl zamítnut požadavek na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,3 % denně z částky 51.800 Kč od 12. 11. 2021 do zaplacení (výrok I), ve zbývající části jej změnil tak, že uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni částku 51.800 Kč spolu s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a částku 39.782,40 Kč odpovídající smluvní pokutě za období od 1. 3. 2021 do 11. 11. 2021; zároveň
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po doplnění dokazování s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 34/17, jeho usnesení ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4361/12, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4532/2014, a čl. 33 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, akcentoval, že nelze na smlouvu o studiu pohlížet jako na smlouvu spotřebitelskou, neboť právo na vzdělání patří mezi tzv. sociální práva. Poplatky spojené se studiem na soukromé vysoké škole nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnutou službu (výuku), nýbrž vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání.
Poukazuje na to, že statut žalobkyně, jakož i její studijní a zkušební řád, které byly součástí smlouvy o studiu, upravující poplatky za studium, byly registrovány Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Bylo jen na žalované (jako uchazečce o studium), aby zvážila zejména své finanční možnosti a následné plnění smluvních povinností. Ve smlouvě se zavázala uhradit tři semestry studia bez ohledu na to, zda tyto semestry dokončí či nikoliv. Statut žalobkyně, jakož i její studijní a zkušební řád, obsahující jednotlivé druhy poplatků za studium, byly registrovány Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy.
Součástí smlouvy o studiu bylo i určení výše školného odpovídající opatření rektorky č. 8/2019 – sazebníku poplatků spojených se studiem pro zimní semestr roku 2019/2020. Dovolatelka ukončila studium dne 22. 12. 2020, přičemž neuhradila školné za druhý a třetí semestr. Smlouvou se přitom zavázala, že v případě prodlení s úhradou školného, zaplatí smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně z dlužné částky; její výši odvolací soud neshledal nepřiměřenou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle jejího přesvědčení rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení „otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, otázky při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.“ Za takovou považuje otázku, zda smlouva o studiu na soukromé vysoké škole je smlouvou spotřebitelskou, zaručující žalované vyšší právní ochranu.
Má za to, že je-li možno smlouvu o studiu považovat za platnou, nelze akceptovat, že za zaplacené školné nenáleží žalované žádná protislužba, ať již ve formě práva na zajištění vzdělání, výuky, studia apod. V situaci, kdy žalovaná dnem 21. 1. 2020 přestala být studentkou žalobkyně, nelze po ní spravedlivě požadovat za období od 21. 1. 2020 do 22. 12. 2020 školné, neboť v tomto období neobdržela od žalobkyně žádné protiplnění formou vzdělání. Prosazuje, že poskytování vzdělání na soukromé vysoké škole je „soukromou službou vykonávanou za úplatu ve veřejném zájmu“ (nejde o veřejnou službu hrazenou z veřejných zdrojů), přičemž jde o realizaci ústavně garantovaného práva na vzdělání podle čl.
33 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně je právnickou osobou (obchodní korporací) a zároveň soukromou vysokou školou, podléhající právní regulaci zákona o vysokých školách. Přípustnost dovolání podle přesvědčení žalované zakládá rozporná judikatura Nejvyššího soudu představovaná jeho rozsudkem ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3805/2018, a usnesením ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4532/2014, při posuzování právní otázky hmotného práva, zda je smlouva o studiu na soukromé vysoké škole smlouvou spotřebitelskou, tj. uzavřenou mezi spotřebitelem (§ 419 o.
z.) a podnikatelem (§ 420 o. z.). Odvolacímu soudu vytýká, že své rozhodnutí řádně neodůvodnil, neodpověděl na relevantní argumenty účastníků, zejména na námitky způsobilé založit opačné rozhodnutí ve věci, a ty, které se vztahují k aplikaci ustanovení § 1813 a § 1815 o. z. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. tak, že se rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 3. 6. 2022, č. j. 9 C 421/2021-205, v části, v níž byla zamítnuta žaloba o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 51.800 Kč s příslušenstvím, potvrzuje.
Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o.
s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až § 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolatelka obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) přípustnost svého dovolání spojuje s jedinou pro rozhodnutí odvolacího soudu určující právní otázkou, zda je smlouva o studiu na soukromé vysoké škole smlouvou spotřebitelskou, tj. uzavřenou mezi spotřebitelem (§ 419 o. z.) a podnikatelem (§ 420 o. z.). Tuto otázku současně považuje za v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešenou, za otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a za otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro řešení každé jednotlivé právní otázky, s níž dovolatel spojuje přípustnost dovolání. Současně platí, že ve vztahu k jedné právní otázce (dovolacímu důvodu) může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením několika (více) alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014). Přesto Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že se dovolatelka mýlí, má-li za to, že otázka, zda je smlouva o studiu na soukromé vysoké škole smlouvou spotřebitelskou, nebyla v rozhodovací praxi dosud vyřešena. Sama přitom označuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4532/2014, a dále jeho rozsudek ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3805/2018, za rozhodnutí, která se k této otázce vyjadřují. V poměrech nyní projednávané věci jde o nárok na školné na vysoké škole; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3805/2018, se vyjadřuje k otázce školného na základní škole.
Obecný přesah má však právní závěr obsažený v citovaném rozhodnutí dovolacího soudu, že „při posouzení smlouvy o studiu … z hlediska § 1810 o. z. (jako smlouvy spotřebitelské) nestačí … jen zjištění, že žalobkyně je soukromou … školou zřízenou ve formě společnosti s ručením omezeným, tedy obchodní korporací založenou za účelem podnikání a vytváření zisku.“ Závěr o nespotřebitelském charakteru smluv o studiu Nejvyšší soud zopakoval např. v usnesení ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4825/2017, a ze dne 27.
4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2109/2021. Nejde tak co do přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. o otázku dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nevyřešenou ani otázku, která by byla senáty Nejvyššího soudu rozhodována rozdílně, ani o otázku - s ohledem na shodné závěry citované judikatury Nejvyššího soudu - při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Sluší se poznamenat, že má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013). Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).