33 Cdo 1095/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobkyně I. M., zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami
III, Na Flusárně 168, proti žalovaným 1) MUDr. J. M. a 2) MUDr. A. M.,
zastoupeným JUDr. Vladimírem Linhartem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové
nám. 48, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v
Prachaticích pod sp. zn. 6 C 76/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 8 Co
1982/2013-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. listopadu 2013, č. j.
8 Co 1982/2013-140, potvrdil rozsudek ze dne 19. června 2013, č. j. 6 C
76/2012-108, jímž Okresní soud v Prachaticích zamítl žalobu o určení, že
nemovitosti - pozemky parc. č. 371/17, parc. č. 371/23, parc. č. 371/24, parc.
č. st. 180 a budova č. p. 177 umístěná na pozemku parc. č. st. 180, vše v
katastrálním území K. - patří do výlučného vlastnictví žalobkyně. Současně
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona
č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Námitkami proti závěru odvolacího soudu, že žalovaní (kupující) uhradili
žalobkyni (prodávající) kupní cenu převáděných nemovitostí a movitých věcí,
jestliže v souladu s kupní smlouvou uzavřenou dne 10. 8. 2012 i se smlouvou o
úschově finančních prostředků a listin uzavřenou téhož dne poukázali finanční
prostředky na účet úschov advokáta Mgr. V., neuplatnila žalobkyně jediný možný
dovolací důvod uvedený v § 214a odst. 1 o. s. ř.; zpochybňuje totiž správnost
(a úplnost) zjištěného skutkového stavu věci a nikoli právní posouzení věci.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž
není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu,
než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Odvolací soud (stejně jako
před ním i soud prvního stupně) vyšel ze zjištění, že kupní smlouva i smlouva o
úschově finančních prostředků a listin byly uzavřeny téhož dne, tj. 10. 8.
2012, byly vzájemně propojeny a bylo v nich účastníky sjednáno, že kupující
zaplatí kupní ceny za převáděné nemovitosti a za věci movité (celkem
6.000.000,- Kč) ve sjednané lhůtě na účet úschov advokáta, který pracoval pro
realitní kancelář, s níž kooperovala žalobkyně. Dále pak vzal za prokázané, že
ve smlouvě o úschově finančních prostředků a listin byl upraven postup advokáta
Mgr. V., jakožto schovatele, a práva a povinnosti žalovaných coby složitelů,
resp. žalobkyně coby oprávněné. Možnost odstoupení od kupní smlouvy si
účastníci sjednali přímo v kupní smlouvě (v jejím článku III.) pro případ, že
žalovaní (kupující) poruší povinnost zaplatit do 10 dnů od podpisu kupní
smlouvy kupní cenu za nemovitosti ve výši 4.500.000,- Kč ve prospěch účtu
úschov advokáta Mgr. V. a kupní cenu neuhradí na tento účet ani do tří týdnů po
uzavření kupní smlouvy. Takto zjištěný skutkový stav věci jej vedl k tomu, aby
implicitně přisvědčil soudu prvního stupně, že smlouva o úschově finančních
prostředků a listin z 10. 8. 2012 není smlouvou příkazní (§ 724 obč. zák.),
nýbrž tzv. smlouvou svěřeneckou (inominátní smlouvou podle § 51 obč. zák.),
jejímiž účastníky byli účastníci kupní smlouvy a subjekt, jehož prostřednictvím
strany plnily vymezené právní povinnosti (zde úhradu kupní ceny). Oproti tomu
žalobkyně prosazuje, že kupní cena za převáděné nemovitosti jí žalovanými
(kupujícími) uhrazena nebyla (resp. že účet advokátní úschovy nebyl stranami
kupní smlouvy dohodnutým místem plnění) a činí tak na základě vlastního výkladu
obou smluv (slovy žalobkyně podle „skutečného projevu vůle účastníků smluvního
vztahu“). K podpoře prosazovaného výkladu projevu vůle smluvních stran
obsaženého ve smlouvách, které uzavřela, žalobkyně připomíná, že vedle nich
byla dne 10. 8. 2012 uzavřena kupní smlouva mezi jejím manželem a žalovanými,
jejímž předmětem byly jeho movité věci tvořící vybavení převáděných
nemovitostí, v níž byl převod vlastnického práva již výslovně vázán na okamžik
zaplacení sjednané kupní ceny připsáním na její účet. Žalobkyně přehlíží, že
zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve
smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31.
10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod
označením SJ 46/2002). Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní
úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Dovolací soud považuje za vhodné vypořádat se s argumentací, jíž žalobkyně
použila ke zdůvodnění přípustnosti svého dovolání, tedy s námitkou, že
judikatura Nejvyššího soudu týkající se případů, v nichž advokáti nevyplatili
jim svěřené finanční částky oprávněným osobám, není jednotná, čehož dokladem by
podle dovolatelky měly být rozsudek ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo
4053/2010, v němž je dohoda o úschově kvalifikována jako tzv. svěřenecká
smlouva, a rozsudek ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2025/2010, kde je
posouzena jako smlouva příkazní.
S názorem dovolatelky, že zmíněná otázka hmotného práva je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nelze souhlasit, neboť věci projednávané a rozhodované
pod sp. zn. 33 Cdo 2025/2010 a sp. zn. 33 Cdo 4053/2010 jsou skutkově odlišné.
Zatímco v prvně zmiňovaném případě si strany kupní smlouvy nesjednaly, že
místem plnění kupní ceny (splništěm) je účet advokátní úschovy, v případě
druhém se dohodly, že kupní cena bude prodávajícím kupujícímu zaplacena
složením do advokátní úschovy. V návaznosti na odlišné skutkové okolnosti pak
Nejvyšší soud ve věci vedené pod sp. zn. 33 Cdo 2025/2010 dospěl k závěru, že
se kupující (složitel) složením peněz do úschovy třetí osoby (která se vydávala
za advokáta) nezprostil své povinnosti uhradit kupní cenu prodávajícímu a že se
schovatel přijetím peněz do úschovy nestal dlužníkem příjemce (jeho účet nebyl
dohodnutým místem plnění kupní ceny). Ve věci vedené pod sp. zn. 33 Cdo
4053/2010 uzavřel, že závazek kupujícího uhradit kupní cenu zanikl složením
peněžních prostředků na účet advokátní úschovy.
Dovolací soud - nad rámec ratio decidenci - považuje za vhodné uvést, že
posuzovaný případ je skutkově obdobný tomu, který řešil rozsudkem ze dne 28. 3.
2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010, v němž přijal a odůvodnil závěr, že dlužník se
nezbavuje svého závazku vůči věřiteli (např. závazku zaplatit kupní cenu podle
§ 588 obč. zák.) pouze v případě, že účet úschovy advokáta není podle dohody
věřitele a dlužníka (např. ze vztahu z kupní smlouvy) místem plnění (§ 567
odst. 1 obč. zák.). Připomněl přitom, že odlišnost může spočívat i v tom, zda
osoba, které má advokát vydat peníze podle ujednání se svým klientem, je (viz
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2025/2010, a ze
dne 31. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3077/2010) či není (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010) účastníkem právního vztahu ze
smlouvy o úschově.
V posuzovaném případě byla žalobkyně jednou ze stran smlouvy o úschově peněz
(aktivním účastníkem dohody) a advokátovi Mgr. M. V. v ní udělila souhlas
nakládat s uschovanými finančními prostředky výhradně podle této dohody (měla
tedy právo nesouhlasit s odlišným nakládáním svěřených finančních prostředků);
pro případ, že by s finančními prostředky mělo být nakládáno jinak, by byla
nutná písemná dohoda všech účastníků dohody (čl. I. odst. 3 dohody). Dohoda
tudíž má charakter trojstranného právního vztahu založeného tzv. svěřeneckou
smlouvou (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo
1981/2002, a ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 399/2003). Jde o inominátní
kontrakt ve smyslu § 51 obč. zák., který uzavírají s advokátem (notářem)
všechny strany závazkového právního vztahu a jehož účelem (kauzou) je zvýšená
ochrana subjektivních práv a povinností účastníků daného hmotněprávního vztahu.
Dlužník se jistí tím, že složením peněžních prostředků na depozitní účet
advokáta (notáře) dosáhne toho, že jeho závazek bez ohledu na to, zda se
peněžní prostředky dostanou (řádně a včas) do dispozice věřitele, zanikne;
věřitel tímto způsobem zajišťuje své právo na výplatu peněžních prostředků od
"nestranné" a "důvěryhodné" osoby, na níž se oba účastníci závazkového právního
vztahu shodli (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33
Cdo 4053/2010). Akceptace názoru žalobkyně, totiž že plněním kupní ceny do
advokátní úschovy nezanikl závazek žalovaných uhradit jí kupní cenu a že tudíž
měla právo odstoupit od smlouvy, by znamenala nepřípustné oslabení jedné ze
stran soukromoprávního sporu (žalovaných) na úkor osoby advokáta, který
žalobkyni poškodil, a který se stal jejím dlužníkem ve chvíli, kdy byla kupní
cena připsána na účet advokátní úschovy. Žalovaní by totiž v takovém případě
byli nuceni vydat nemovitosti, za které prokazatelně zaplatili kupní cenu.
Nastolení takového „bezpráví“, respektive nahrazení „bezpráví“ vzniklého na
straně žalobkyně „bezprávím“ na straně žalovaných, je nepřípustné; žalobkyně se
může domáhat nápravy jedině po advokátovi, který zpronevěřil v advokátní
úschově uloženou kupní cenu.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle
§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2014
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu