33 Cdo 1126/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně G-servis Praha spol. s r.o. se sídlem v Praze 6, Třanovského 622/11,
identifikační číslo 49680226, zastoupené JUDr. Václavem Burgrem, advokátem se
sídlem v Praze 5, Kováků 9, proti žalovanému RNDr. Ing. V. Ř., CSc.,
zastoupenému JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, tř. 9.
května 1282, o zaplacení 314.830,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 289/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 8. srpna 2008,
č. j. 15 Co 365/2008-416, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích -
pobočky v Táboře ze dne 8. srpna 2008, č. j. 15 Co 365/2008-416, jímž byl
potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 5. března 2008, č. j. 8 C
289/2004-393, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s.
ř.“ (srovnej čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), neboť i když soud prvního
stupně ve věci rozhodoval opakovaně, vždy - v rozsahu předmětu dovolacího
řízení - svým rozsudkem žalobě vyhověl. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jelikož napadený rozsudek odvolacího
soudu nemá z hlediska kritérií uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní
stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem
o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum
se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je
tudíž zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění
dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti
skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v
případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno;
při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí
proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní
posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod
označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III
ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a
ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).
Bez významu jsou proto námitky, jimiž dovolatel zpochybňuje správnost
skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely (konkrétně výtky, že soudy nevzaly
dostatečně v úvahu údaje vyplývající z účetnictví sdružení AMAZONIA a ze
znaleckého posudku, z nichž je zřejmé, že peníze nebyly poskytnuty jemu, nýbrž
sdružení, a že neuvěřily jeho obrannému tvrzení, že nemohl vědět o promlčení
dluhu při jeho uznání).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolací námitka žalovaného, že řízení
je zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a
spočívají v tom, že „bylo rozhodnuto o jiném nároku, než byl žalobou uplatněn“,
a že mu postupem soudů bylo „znemožněno se proti uplatněnému nároku bránit,
neboť svou obranu směřoval proti písemné smlouvě o půjčce a nikoli proti třem
ústním smlouvám, jejichž obsah měla písemná smlouva pouze deklarovat“. Dovolací
důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s .ř., jímž lze vytýkat, že řízení
bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že
dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného
rozhodnutí. Vady řízení samy o sobě, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání
nemohou založit, nejsou-li bezprostředním důsledkem řešení právních otázek
procesní povahy, na nichž by napadené rozhodnutí spočívalo (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, ze dne 23. 8. 2006, sp.
zn. 29 Cdo 962/2006, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS
650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, či
ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Tak tomu v posuzované věci není.
K námitce promlčení práva na vrácení půjčky, kterou žalovaný v souvislosti s
vytýkanými vadami řízení v dovolání uplatnil, dovolací soud nemohl přihlédnout,
neboť námitku promlčení lze vznést nejpozději do právní moci rozhodnutí (k tomu
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo
162/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R
13/2005, nebo rozsudek ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněný
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 45/2004).
Přípustný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci vystihl žalovaný
pouze dovolací námitkou zpochybňující právní závěr odvolacího soudu, že žalobou
uplatněný nárok „Dodatkem č. 1 ke smlouvě o půjčce“ ze dne 17. 7. 2001 platně
uznal. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že nedošlo k platnému uznání
dluhu podle § 558 obč. zák., není-li v listině slovy vyjádřeno, že dlužník dluh
uznává. Navíc namítá, že nebyl uznávaný dluh řádně identifikován do důvodu a
výše.
Pojem zásadního významu po právní stránce je specifický nikoli samotnou
uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se
promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje
způsobilost významového přesahu do všeobecného kontextu soudní praxe.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam tehdy,
jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení
jiných obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na
obecnou rozhodovací činnost soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1.
2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000,
uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelství C. H.
Beck, pod označením C 23/1 a C 71/1). Posouzení, zda text konkrétní listiny
splňuje kritéria uznání dluhu ve smyslu § 558 věty první obč. zák., postrádá
významový přesah do širšího kontextu soudní praxe a není tudíž způsobilé
založit zásadní právní význam napadeného rozsudku. Navíc již v rozsudku ze dne
19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr,
že kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§ 34 a násl. obč.
zák.) je k platnosti uznání dluhu třeba písemná forma, vyjádření příslibu
zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Zákon nevyžaduje, aby se
dlužník v uznávacím projevu zavázal k plnění, nýbrž stačí, že z obsahu
písemného projevu je zřejmé, že si je své povinnosti k plnění vědom. Není také
nezbytné uvést výslovně důvod dluhu přímo v uznávacím projevu, avšak uznávací
projev musí obsahovat takové údaje, z nichž za případné pomoci výkladu podle §
35 odst. 2 obč. zák. důvod dluhu nepochybně vyplývá. Uvedení důvodu dluhu
znamená označení, jakého dluhu se uznání týká nebo v čem dluh (skutkově)
spočívá. Výše označeného dluhu musí být vyjádřena tak, aby byla objektivně
určitelná.
Nelze-li dovoláním úspěšně zpochybnit závěr odvolacího soudu, že došlo k
platnému uznání dluhu, jsou bezpředmětné dovolací námitky proti posouzení
důkazního břemene a promlčení práva na vrácení půjčky, které žalovaný dovozuje
právě z neplatnosti uznání dluhu.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolacímu soudu nezbylo než je
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni v
souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. dubna 2011
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu