Judikát 33 Cdo 113/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:21.04.2026
Spisová značka:33 Cdo 113/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:33.CDO.113.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání (vady)
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 1 a 2 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E 33 Cdo 113/2026-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Horňákem ve věci žalobců a) M. D., b) P. D. a c) P. D., zastoupených JUDr. Pavlem Bredou, advokátem, se sídlem Tábor, Palackého 357, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Hroby, se sídlem Radenín, Hroby 12, identifikační číslo osoby 14504201, o zaplacení 333 333,33 Kč s příslušenstvím každému ze žalobců, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 10 C 414/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 7. 8. 2025, č. j. 15 Co 263/2025-135, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: (podle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 8. 2025, č. j. 15 Co 263/2025-135 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 30. 1. 2025, č. j. 10 C 414/2023-96, kterým Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali zaplacení 333 333,33 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též jako „dovolatelé“) dne 9. 10. 2025 dovolání, které na výzvu soudu prvního stupně ze dne 27. 10. 2025, č. j. 10 C 414/2023-152 doplnili podáním ze dne 3. 11. 2025.
3. Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
4. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř.
5. Dovolání není projednatelné.
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
8. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 9.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 80/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 4/2014, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 460/2017 Sb.].
10. Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Není totiž úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat při pochybnosti dovolatele správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva.
Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že „pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. Bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), je povinen ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti (dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť). Vždy musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
11. Dovolání shora uvedené postuláty nesplňuje. Z obsahu dovolání je seznatelné, že dovolatelé nesouhlasí s určením počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty a se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně a) měla uplatnit námitku relativní neplatnosti i vůči ostatním právním nástupcům zůstavitele, nicméně z obsahu dovolání není zřejmé, které ze čtyř kritérií přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř. mají dovolatelé za splněné a ve vztahu k jaké otázce hmotného nebo procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí. Sdělení dovolatelů, že dovolání je podáváno „dle § 237 odst. 1 písm.
c) a jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí prvého stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud došel k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“ nasvědčuje tomu, že dovolatelé pracovali s úpravou občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, která se v projednávané věci neuplatní.
12. Absence údaje o tom, v čem podle dovolatelů spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti v intencích § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Protože v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013), Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 ve spojení s § 243f odst. 2 o. s. ř. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. 4. 2026 JUDr. Pavel Horňák předseda senátu