33 Cdo 1138/2022-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy v právní věci žalobkyně J. K., bytem XY, zastoupené Mgr. Alexanderem Klimešem, advokátem se sídlem Mělník, Ve Vinicích 553/17, proti žalované MK-Rent, spol. s. r. o., se sídlem Mělník, K Přívozu 1444/8, identifikační číslo osoby 25128132, zastoupené JUDr. Bc. Rudolfem Kožušníkem, advokátem se sídlem Praha, Šumavská 1085/12, o zaplacení 327 590 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C 202/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2022, č. j. 27 Co 183/2021-173, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 003,20 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Bc. Rudolfa Kožušníka.
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 327 590 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení kupní ceny po odstoupení od kupní smlouvy uzavřené s žalovanou dne 19. 7. 2017, jejímž předmětem byla koupě osobního motorového vozidla. Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2021, č. j. 7 C 202/2020-148, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 327 590 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 16. 10. 2020 do
zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 1. 2022, č. j. 27 Co 183/2021-173, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu s požadavkem na zaplacení 327 590 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně (kupující) a žalovaná (prodávající) uzavřely dne 19. 7. 2017 kupní smlouvu o prodeji osobního motorového vozidla XY, typ XY (dále jen „vozidlo“ nebo „automobil“) za kupní cenu 327 590 Kč. Žalovaná celkem dvanáctkrát vozidlo přijala za účelem vyřešení žalobkyní notifikovaných závad, její opakované požadavky na odstoupení od smlouvy odmítla jako nedůvodné.
Odvolací soud po právní stránce s odkazem na § 2106 a z § 546 a 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen jako „o. z.“) z učiněných zjištění dovodil, že obě strany v únoru i v květnu 2019 po převzetí vozidla po jeho opravě (resp. odstranění či vyřešení reklamované závady či hlášení) daly jasně svým konáním najevo, že k vyřízení uplatněných práv z vadného plnění došlo opravou věci, obdobně jako byly stejným způsobem vyřízeny i předchozí reklamace. Žalobkyně se až do září 2020 chovala jako vlastník vozidla a dala svým chováním najevo, že původní volbu nároku z vad odstoupením od smlouvy učiněným v únoru či v květnu 2019 se souhlasem žalované změnila na odstranění vady opravou věci.
Konkludentní změnu volby práva z vadného plnění (§ 2106 o. z.) shledal v souladu s právní úpravou ochrany spotřebitele s tím, že opačný „výklad jednání“ obou stran neodpovídá „skutečnému“ konání stran a byl by v rozporu se zásadou právní jistoty. Uvedený závěr potvrzuje i argumentace žalobkyně v žalobě, že po dalším předání vozidla do servisu s reklamovanými vadami v červenci a v srpnu 2020 zaslala žalované nové odstoupení od smlouvy, v němž argumentovala nikoliv předchozími odstoupeními, ale nově se vyskytnuvšími vadami.
Zcela zjevně se tak – uzavřel odvolací soud – žalobkyně do okamžiku tohoto dalšího odstoupení cítila dotčenou kupní smlouvou vázána, neboť v opačném případě by nebylo důvodu znovu odstupovat. K poslednímu odstoupení (v září 2020) přitom došlo po uplynutí zákonné dvouleté záruční doby stanovené v § 2165 o. z. Požadavku na vrácení kupní po odstoupení od smlouvy proto nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva doposud dovolacím soudem neřešených. Má za to, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny - otázka, „jaké jsou podmínky a okolnosti vylučující uzavření dohody o odvolání uplatněného odstoupení od smlouvy, a zda byly tyto okolnosti dány v tomto případě“, a otázka, „zda lze opakovaně písemně učiněné odstoupení (byť nesprávně formulované jako žádost, ovšem ze kterého lze zcela jistě dovodit úmysl žalobkyně odstoupit od smlouvy) překonat tím, že dojde k převzetí věci, v tomto případě vozidla, za situace, kdy se žalovaná dopustila nátlakového jednání pohrůžkou povinnosti hradit náklady za parkování vozidla, zamítla učiněného odstoupení, neposkytla žalobkyni součinnost, která žádala o sepsání reklamačního protokolu a svým postojem donutila žalobkyni k převzetí vozidla“, jejichž prostřednictvím namítá, že odvolací soud učinil nesprávný právní závěr, že došlo ke změně volby práva žalobkyně.
Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Žalobkyně oponuje závěru odvolacího soudu, který z jejího chování, jež následovalo poté, co projevila vůli od smlouvy odstoupit, dovodil, že provedla změnu volby práva na odstranění vady opravou věci tím, že převzala dotyčné vozidlo po opravě a nadále se chovala jako jeho vlastník (§ 2106 odst. 2 věta druhá o.
z.). Žalobkyně sice zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že v případě reklamace v květnu 2019 (šlo o dvojí přijetí vozidla do servisu dne 28. 5. 2019) strany zvolily způsob jejího vyřízení opravou vozidla, avšak s přihlédnutím k dovolacím námitkám, o něž žalobkyně opírá svou argumentaci, je zřejmé, že je staví na vlastním skutkovém náhledu (na vlastní skutkové verzi), neboť oproti odvolacímu soudu (který dovodil vůli stran vyřešit reklamaci opravou věci) dovozuje, že konkludentní dohoda, dle které mělo dojít k odvolání odstoupení od smlouvy (ke změně volby práva), uzavřena nebyla.
Zjevně prosazuje, že účastnice neprojevily vůli vyřešit reklamaci v květnu 2019 opravou vozidla.
Odvolací soud však na základě vyhodnocení chování stran před i poté, co žalobkyně v souvislosti s přijetím vozidla do servisu dne 28. 5. 2019 (z důvodu signalizace kontroly airbagu), požádala o odstoupení od smlouvy, dospěl k závěru, že strany daly jasně svým konáním najevo vůli vyřídit věc opravou. Vyšel ze zjištění, že obdobně byly vyřízeny i předchozí reklamace (kdy žalobkyně rovněž žádala o odstoupení), že žalobkyně se následně chovala jako vlastník vozidla až do září 2020, kdy uplatnila právo odstoupit od smlouvy. Na tomto skutkovém základě uzavřel, že svým chováním dala jasně najevo, že původní volbu nároku z vad odstoupením od smlouvy učiněným v únoru či v květnu 2019 se souhlasem žalované změnila na odstranění vady opravou věci. Vzhledem k tomu, že podstatou úvahy o správnosti právního posouzení věci je prověření, zda zjištěný skutkový stav dovoloval učinit příslušný právní závěr, je evidentní, že dovolatelčina argumentace dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
nevystihuje. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný – je pro dovolací soud závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Pro úplnost a nad rámec své přezkumné činnosti dovolací soud doplňuje, že odvolací soud při posouzení jednání žalobkyně nevybočil z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, publikovaném pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyšel Nejvyšší soud z teze, opírající se o závěry doktríny [(srov. např. Tichý, L. in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. (§ 1 až 654). Wolters Kluwer, Praha, 2014, s. 1368, anebo Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník - velký komentář, Svazek III, § 419-654, Praha: Leges, 2014, s. 574 a 575, a literaturu tam citovanou)], že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je to proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu. Ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam (srov. důvodovou zprávu a v právní teorii např. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., výše citované dílo, s. 578). Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věta první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., výše citované dílo, s. 594 a 595, nebo Handlar, J. in Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 věty druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené přitom platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání. K týmž závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, či v rozsudku ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017. Promítnuto do poměrů nyní souzené věci to znamená, že pokud bylo zjištěno, že žalobkyně dne 28. 5. 2019 (v souvislosti s notifikací kontrolky „zkontrolovat airbag“, která se při přijetí vozidla do servisu neprojevila) požádala o odstoupení od smlouvy, přičemž si vozidlo následně (po provedení diagnostiky a odstranění chyby v paměti palubní jednotky) vyzvedla, přičemž stejně postupovala i v předchozím případě, kdy rovněž „žádala“ odstoupení od smlouvy, pak i s přihlédnutím k tomu, že v září 2020 (tedy více jak rok poté) od smlouvy odstoupila znovu, její jednání nelze vyložit jinak, než že se spokojila s vyřízením notifikované závady opravou, nikoliv odstoupením od smlouvy. Odvolací soud při výkladu jednání žalobkyně (resp. obou stran) nevybočil z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Se zřetelem k tomu, co bylo shora řečeno, není rozhodnutí odvolacího soudu založeno na řešení otázek, „jaké jsou podmínky a okolnosti vylučující uzavření dohody o odvolání uplatněného odstoupení od smlouvy, a zda byly tyto okolnosti dány v tomto případě“, a „zda lze opakovaně písemně učiněné odstoupení překonat tím, že dojde k převzetí věci, za situace, kdy se žalovaná dopustila nátlakového jednání pohrůžkou povinnosti hradit náklady za parkování vozidla, zamítla učiněného odstoupení, neposkytla žalobkyni součinnost, která žádala o sepsání reklamačního protokolu a svým postojem donutila žalobkyni k převzetí vozidla“, ani na „výkladu poučovací povinnosti žalované ve vztahu ke spotřebiteli“. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že v únoru a v květnu 2019 strany svým konáním daly jasně najevo vůli vyřídit reklamaci opravou, a že žalobkyně právo odstoupit od smlouvy v září 2020 uplatnila opožděně, nikoliv na tom, zda byly splněny okolnosti vylučující uzavření dohody o odvolání uplatněného odstoupení od smlouvy. Napadá-li dovolatelka způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, pomíjí, že samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné po č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Z toho, že žalobkyně v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005. sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalobkyní zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že konkludentně své právo na odstoupení od smlouvy s ohledem na negativní stanovisko žalované s jejím taktéž konkludentním souhlasem změnila, nadále se ho nedomáhala; není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalobkyně svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu výslovně též v rozsahu jeho nákladového výroku, proti němuž dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. 4. 2023
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu