USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené Mgr. Vítem Stehlíkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Příkopě 854/14, za účasti OTE, a. s., se sídlem v Praze, Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené JUDr. Martinem Klimplem, advokátem se sídlem v Praze, U Prašné brány 1078/1, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu – o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 98/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2023, č. j. 15 Co 223/2023-209, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Klimpla do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 3. 2023, č. j. 25 C 98/2022-166, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále „ERÚ“) z 20. 5. 2021, č. j. 08782-14/2020-ERU, sp. zn. OSS-08782/2020-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady ERÚ z 22. 2. 2022, č. j. 08782-22/2020-ERU, tak, že účastnice je povinna zaplatit žalobkyni 871 829 200 Kč s příslušenstvím (výrok I), 2 584 111 121 Kč s příslušenstvím (výrok II) a 2 319 928 129 Kč s příslušenstvím (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 15 Co 223/2023-209, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Žalobkyně (provozovatelka regionální distribuční soustavy na základě udělené licence) v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 („rozhodné období“) vybrala od svých zákazníků žalované částky, představující příspěvek na podporu obnovitelných zdrojů elektřiny (dále jen „příspěvek POZE“ nebo „příspěvek“), jako složku (součást) celkové ceny elektřiny, ve výši 583 Kč/MWh, stanovené cenovým rozhodnutím ERÚ č. 5/2012.
Následně je zaslala účastnici (operátorovi trhu s elektřinou), která částky navýšené o dotace ze státního rozpočtu zasílá oprávněným osobám (výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů). Žalobkyně se domáhala u ERÚ vrácení částek jako bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu na základě tvrzení, že v rozhodném období nebyl příspěvek v důsledku novely zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o POZE“), provedené zákonem č. 310/2013 Sb., platně stanoven a neměl být hrazen.
ERÚ žalobu zamítl a Rada ERÚ rozklad podaný žalobkyní zamítla a rozhodnutí potvrdila. Žalobkyně se proto domáhá vrácení částek žalobou u soudu podle části páté občanského soudního řádu. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně dovozujícím, že účastnici bezdůvodné obohacení nevzniklo. Žalobkyně plnila na základě právního důvodu vyplývajícího ze zákona, neboť novela zákona o POZE provedená zákonem č. 310/2013 Sb. sice stanovila maximální cenu příspěvku POZE na 495 Kč/MWh, avšak až pro následující rok 2014, což lze dovodit z výkladu právní normy a úmyslu zákonodárce, jak byl vyjádřen v důvodové zprávě novely.
Příspěvek POZE se stanoví na období celého roku a cenové rozhodnutí ERÚ tak nebylo pro rozhodné období v rozporu se zákonem o POZE. Na rozdíl od vyhlášky č. 439/2012 Sb., o zúčtování, uvedené soudem prvního stupně, však roční periodicita stanovení výše příspěvku POZE podle odvolacího soudu plyne z vyhlášky č. 140/2009 Sb., o způsobu regulace cen v energetických odvětvích a postupech pro regulaci cen (dále jen „vyhláška o regulaci cen“), ve znění účinném v rozhodném období. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Důvod dovolání spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky, zda v období 2. 10. do 31. 12.
2013 byla výše příspěvku na POZE platně stanovena a zda vůbec tento příspěvek mohl a měl být vybírán (odváděn). Přípustnost dovolání zakládá na požadavku jiného (opačného) posouzení této otázky již dovolacím soudem vyřešené v rozsudku z 16. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2330/2022. Účastnice navrhla nepřípustné dovolání odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou, zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Žalobkyně dovozuje, že v rozhodném období zákon o POZE, ve znění zákona č. 310/2013 Sb. (dále též „novela“), nestanovil žádnou výši příspěvku na POZE, a to ani výši podpůrnou, pouze jeho horní hranici 495 Kč/MWh. Výše příspěvku stanovená pro rok 2013 ERÚ (583 Kč/MWh) tuto hranici překračovala a nemohla se proto uplatnit.
Cenové rozhodnutí je podzákonným předpisem a správní úřad smí uplatňovat pravomoc pouze v mezích stanovených zákonem. Soud proto podzákonnou normu rozpornou se zákonem neměl aplikovat, jak dovodil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1084/2000 a Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 350/03. Nebyla-li výše příspěvku stanovena platně, nebyla stanovena vůbec a příspěvek nemohl být vybírán. Žalobkyně má za to, že v rozsudku z 16. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2330/2022, se Nejvyšší soud zabýval pouze tím, v jaké výši měl být v rozhodném období příspěvek vybírán (přiklonil se k názoru, že ve výši 583 Kč/MWh), nezabýval se však možností, že výše příspěvku pro rozpor s § 28 odst. 3 zákona o POZE ve znění novely nebyla platně stanovena, proto neměl být příspěvek vybírán vůbec.
Žalobkyně nepovažuje řešení přijaté dovolacím soudem za správné, neboť v něm soud nezohlednil všechny právní argumenty. Podle žalobkyně § 28 odst. 7 (resp. 5) zákona o POZE ve znění před i po novele (v rozhodném období) pouze stanovil, že pokud ERÚ stanovuje výši příspěvku na následující rok, bere v úvahu určité okolnosti, nikoli však, že nemůže jeho výši stanovit v jiném časovém horizontu. Ustanovení nezakládá bezvýhradnou nutnost roční periodicity stanovení výše příspěvku. Strop příspěvku stanovený novelou v průběhu roku vyžadoval reakci ERÚ mimo rámec každoročního procesu.
Novela mohla účinnost stropu odložit na 1. 1. 2014, což se nestalo. Vyhláška č. 348/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 140/2009 Sb., o regulaci cen, ve znění účinném od 5. 11. 2012 do 31. 12. 2013, v § 1 odst. 1 písm. a) pouze vymezila pojem regulovaný rok, v § 9b odst. 6 stanovila lhůtu, ve které má ERÚ stanovit výši příspěvku (nikoli roční periodicitu jeho stanovení). I kdyby roční periodicita ve vyhlášce stanovena byla, nemohla tato skutečnost překonat úpravu stanovenou zákonem o POZE, který s ní nepočítal.
Novela stanovila dřívější účinnost některých ustanovení a ERÚ měl zajistit soulad jím vydaných podzákonných předpisů s účinným zněním zákona od 2. 10. 2013. Pokud proto nalézací soudy založily svůj právní závěr na tezi o každoroční periodicitě stanovení výše příspěvku POZE, věc podle žalobkyně nesprávně právně posoudily. Nevěnovaly také pozornost širšímu ústavněprávnímu rámci věci, když nereflektovaly zásadu in dubio pro libertate vyjádřenou v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/06 a III.
ÚS 3701/15 (jejich posouzení je tak neúplné, tedy nesprávné). Dovolání není přípustné. V rozsudku ze dne 16. 11. 2023, sp. zn.
23 Cdo 2330/2022 (dostupném, stejně jako další uváděná rozhodnutí tohoto soudu na webových stránkách www.nsoud.cz), Nejvyšší soud porovnal relevantní ustanovení právních předpisů, zákona o POZE před novelou, tj. ve znění účinném do 1. 10. 2013, a po novele provedené zákonem č. 310/2013 Sb., tj. ve znění účinném od 2. 10. 2013 do 20. 5. 2014 (§ 28 odst. 2, 3, 5 a 7 zákona o POZE), dále ustanovení vyhlášky č. 140/2009 Sb., o regulaci cen, ve znění účinném od 5. 11. 2012 do 31. 12. 2013, a to s přihlédnutím k účelu, který zákonodárce novelou předmětných ustanovení sledoval, jakož i k postupu, kterým byl v rozhodném období ze strany ERÚ příspěvek POZE stanoven (cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu č. 5/2012 ze dne 30.
11. 2012). Uvedl, že pro regulovaný rok 2013 platil pro ERÚ postup stanovení příspěvku POZE, kdy nejprve podle § 28 odst. 2 zákona o POZE vláda do 31. 10. kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, pro který ERÚ vydává cenové rozhodnutí, nařízením stanoví limit prostředků státního rozpočtu pro poskytnutí dotace operátorovi trhu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní podporou tepla. Následně ERÚ po zohlednění vládou stanovených prostředků podle § 28 odst. 5 zákona o POZE a § 9b odst. 6 vyhlášky č. 140/2009 Sb. stanoví cenovým rozhodnutím mj. příspěvek POZE, a to do 30.
11. kalendářního roku předcházejícího regulovanému roku, kterým je dle § 1 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 140/2009 Sb. kalendářní rok, pro který jsou ERÚ regulovány ceny. V ustanovení § 28 odst. 5 zákona POZE se explicitně hovoří o „stanovení cen pro následující kalendářní rok“. Zdůraznil, že i po novele provedené zákonem č. 310/2013 Sb. právní úprava v ustanoveních § 28 odst. 3 a 7 zákona o POZE, ve znění účinném od 2. 10. 2013 do 20. 5. 2014, počítala s tím, že ERÚ stanovuje ceny, včetně příspěvku POZE, podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen „zákon o cenách“), postupem dle vyhlášky č. 140/2009 Sb., a to vždy na následující kalendářní rok.
Roční periodicita stanovení příspěvku POZE cenovým rozhodnutím ERÚ tedy zůstala zachována i po 2. 10. 2013 a byla zakotvena nejen v § 9b odst. 6 vyhlášky č. 140/2009 Sb., ale taktéž v § 28 odst. 7 zákona o POZE, tedy nejen na úrovni podzákonného právního předpisu, nýbrž i na úrovni zákona. Nejvyšší soud se vypořádal i s otázkou přechodných ustanovení novely. Dovodil, že úmyslem zákonodárce stran novely zákona o POZE provedené zákonem č. 310/2013 Sb. bylo stanovit dřívější účinnost některých ustanovení, včetně § 28 odst. 3 zákona o POZE tak, aby ERÚ mohl v návaznosti na tato zákonná pravidla stanovit cenovým rozhodnutím výši příspěvku POZE podle (tehdy) nové právní úpravy, a to již v termínu do 30.
11. 2013. Účelem „předsunuté“ účinnosti bylo zajistit, aby již s účinností od 1. 1. 2014 činil příspěvek POZE maximálně 495 Kč/MWh. Účinnost sporného ustanovení proto zákonodárce zvolil již na den vyhlášení zákona, tedy na 2. 10. 2013, neboť neučinil-li by tak, mohl by ERÚ v cenovém rozhodnutí na rok 2014 stanovit částku vyšší než 495 Kč/MWh.
Záměr zákonodárce vyplývající z důvodové zprávy je tak naprosto zřejmý. Postup pro stanovení příspěvku POZE cenovým rozhodnutím ERÚ podrobně upravený ve vyhlášce č. 140/2009 Sb. zůstal totožný, stejně jako roční periodicita stanovení tohoto příspěvku (k tomu viz výše). Ustanovení § 28 odst. 3 zákona POZE, ve znění účinném od 2. 10. 2013 do 20. 5. 2014, přímo nestanoví žádná práva a povinnosti soukromoprávních subjektů, nýbrž představuje toliko pokyn (a omezení) zákonodárce vůči ERÚ, v jaké maximální výši může být cenovým rozhodnutím příspěvek POZE stanoven.
Jediným právním předpisem, který stanoví výši příspěvku POZE, je právě a pouze cenové rozhodnutí ERÚ, a až na jeho základě je založena povinnost soukromoprávních subjektů hradit příspěvek ERÚ ve výši v něm stanovené. Ustanovení § 28 odst. 3 zákona POZE představuje toliko maximální cenu ve smyslu § 5 odst. 2 zákona o cenách, kterou ERÚ nesmí při stanovení příspěvku POZE překročit, není však samo o sobě normou stanovící výši příspěvku POZE. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že od 2. 10. 2013 byla výše příspěvku POZE 583 Kč/MWh (podle cenového rozhodnutí č. 5/2012 ze dne 30.
11. 2012) a nikoli pouze 495 Kč/MWh. Nejvyšší soud v označeném rozhodnutí tedy vyřešil i otázku oprávnění ERÚ ke stanovování ceny, včetně úhrady nákladů POZE pro dobu do 1. 10. 2013 i po 2. 10. 2013 (nikoli jen jeho výši), a to tak, že mělo v období před i po předmětné novele oporu nejen v podzákonných předpisech. Vyřešil tím tedy i žalovanou artikulovanou otázku stanovení příspěvku v rozhodném období (což je ostatně otázka předběžná k posouzení jeho výše), a tudíž i oprávnění (a povinnost) účastnice k jeho vybírání.
K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přiklonil i v rozsudku z 28. 1. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2190/2024, v němž se přehodnocení výše uvedených závěrů domáhala výrobkyně elektřiny ve sporu s žalobkyní – dovolatelkou (v uvedeném řízení v postavení účastnice, proto lze v podrobnostech na závěry uvedeného rozsudku zcela odkázat, neboť jí jsou známy). V něm uplatnila v zásadě tytéž námitky týkající se důvodů nesprávného posouzení věci odvolacím soudem. Nejvyšší soud v označeném rozhodnutí dodal, že Ústavní soud považuje cenové rozhodnutí ERÚ za právní předpis (srov. nález Ústavního soudu z 23.
5. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 24/99, uveřejněný pod číslem 73/2000 Sbírky nálezů, jeho usnesení z 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 1870/14, dostupné, stejně jako další uváděná rozhodnutí tohoto soudu, na webových stránkách www.usoud.cz, rozsudek Nejvyššího správního soudu z 19. 3. 2014, sp. zn. 1 Aos 7/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4565/2018), a tudíž je všeobecně závazné. Jeho zrušení se lze domáhat pouze za splnění podmínek stanovených v § 64 odst. 2 písm. e) a § 74 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu z 16.
9. 2014, sp. zn. II. ÚS 1870/14). Nejvyšší soud neshledává důvod se od výše uvedeného řešení (které nalézací soudy v napadeném rozhodnutí respektovaly) odchýlit a uvedené závěry přehodnotit. Důvod pro změnu své rozhodovací praxe v této otázce neshledává ani v argumentaci dovolatelky.
Odkaz dovolatelky na nálezy Ústavního soudu z 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, a z 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 3701/15, není v dané věci přiléhavý. Ústavní soud v nich sice, kromě jiného, uvedl, že prostředkem ke zjištění obsahu právní normy je respekt k zásadě „in dubio pro libertate“, jež plyne přímo z ústavního pořádku (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy, nebo čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny), a pokud orgány veřejné moci tuto zásadu nerespektují a z právní normy vyvozují existenci povinností, jež v ní expressis verbis zakotveny nejsou, zatěžují svůj postup kvalifikovanou vadou, která zasahuje do základního práva na soudní a jinou právní ochranu.
V dané věci ale odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) výkladem právní normy (zákona o POZE ve znění účinném v rozhodném období) nekonstruoval žádnou povinnost žalobkyně, neboť povinnost žalobkyně vyplývala ze zákona, § 28 odst. 4 písm. a) zákona o POZE („Cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny hradí a) zákazník za množství elektřiny jím spotřebované“) a § 28 odst. 5 věty první zákona o POZE („Provozovatel přenosové soustavy a provozovatel distribuční soustavy hradí operátorovi trhu finanční prostředky získané na základě účtování ceny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny podle odstavce 4“).
Soudy tak nezakládaly účastnicím řízení žádné vzájemné povinnosti (tedy ani veřejnoprávní povahy), nýbrž pouze provedly výklad právních norem nezbytný k tomu, aby se vypořádaly s námitkami žalobkyně týkajícími se „neplatného“ stanovení výše příspěvku POZE. Přitom respektovaly zásady výkladu právních norem uvedené např. v nálezu Ústavního soudu z 18. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 3040/16 („…jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu… Obecné soudy nejsou absolutně vázány doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku… … soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační problémy řešily s maximální mírou racionality.
Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, je namístě ji korigovat použitím dalších výkladových metod, jako jsou metody výkladu systematického, logického, teleologického či historického.“). O existenci své v zákoně zakotvené povinnosti vybírat a účastnici odvádět příspěvek POZE tak nemohla mít žalobkyně žádné pochybnosti (což ostatně vyplývá i z toho, že takto postupovala, příspěvek od zákazníků vybírala a účastnici ho odváděla). Jelikož na základě výše uvedeného nelze dospět k závěru o rozporu podzákonné normy (cenového opatření ERÚ) se zákonem, nejsou případné ani odkazy na rozsudek Nejvyššího soudu z 1.
2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1084/2000, a nález Ústavního soudu z 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03.
V označeném rozsudku ostatně Nejvyšší soud uvedl, že skutečnost, že se soud zabýval souladem používaného předpisu podzákonného se zákonem, nemusí vždy výslovně vyjádřit v odůvodnění svého rozhodnutí. „Nezjistí-li žádný rozpor, nepředkládá spis Ústavnímu soudu a není třeba, aby v odůvodnění rozhodnutí vysvětloval, že …. jiný právní předpis je v souladu se zákonem. Skutečnost, že je aplikován … přímo podzákonný předpis, svědčí o tom, že rozpor … mezi podzákonným předpisem a zákonem, zjištěn nebyl.“
Nejvyšší soud proto nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 16. 4. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu