USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobkyně Z. H., zastoupené Mgr. Radkem Látem, advokátem se sídlem Pardubice, Smilova 547, proti žalovanému Mgr. Zdeňkovi Stránskému, advokátovi se sídlem Dvůr Králové nad Labem, náměstí Václava Hanky 828, zastoupenému JUDr. Martinem Supem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 9, Tikovská 2198/14, o 948 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 449/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2023, č. j. 55 Co 177/2023-278, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 004 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Supa, Ph.D., advokáta.
zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 9. 2023, č. j. 55 Co 177/2023-278, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně založila svůj nárok na zaplacení částky 948 000 Kč na povinnosti žalovaného zaplatit jí spornou částku z titulu smlouvy o finanční úschově (dále jen jako „smlouva“) uzavřené dne 18. 10. 2012 mezi žalovaným, žalobkyní a jejím manželem V. H. (původním žalobcem, který v průběhu řízení zemřel) za současného tvrzení, kterým uzavření smlouvy popírala. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovanou částku žalovaný žalobkyni vyplatil na základě pozdějších dohod uzavřených mezi žalobkyní (jejím manželem) a osobami odlišnými od žalovaného, které mohly být uzavřeny v jiné než písemné formě, neboť se jednalo o samostatný závazkový vztah nezávislý na smlouvě, s jiným okruhem účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zda práva a povinnosti účastníků uzavřené písemné trojstranné smlouvy může změnit ústní nebo písemná dvoustranná dohoda uzavřená mezi jedním účastníkem trojstranné smlouvy a třetí osobou, která není účastníkem trojstranné smlouvy.
Žalovaný navrhl dovolání odmítnout, případně zamítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění – dále jen „o. s. ř.“ Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až § 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolatelka obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) přípustnost dovolání spojuje s jedinou pro rozhodnutí odvolacího soudu určující právní otázkou, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
V dovolání není řádně uvedeno, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka pouze polemizuje se závěry
odvolacího soudu s tím, že má za to, že by právní posouzení projednávané věci mělo být jiné. Má-li být právní otázka, na níž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, posouzena jinak, neuvádí dovolatelka žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl odvolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Dovolatelka tedy nedostála zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.). Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Navíc odvolací soud založil právní posouzení na zjištění, že částku 948 000 Kč žalovaný žalobkyni (jejímu manželovi) vyplatil, když částky 314 000 Kč, 314 000 Kč a 320 000 Kč vybral v hotovosti z úschovy na svém bankovním účtu a naložil s nimi podle pokynu žalobkyně a jejího manžela na základě samostatného závazkového vztahu mezi ní (jejím manželem) a třetími osobami o výběru peněz z úschovy poté, kdy podmínky pro výplatu finančních prostředků byly splněny. Rozhodnutí odvolacího soudu tak na dovolatelkou vymezené otázce nespočívá; její řešení tak nemůže založit přípustnost dovolání. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotný způsob a výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soud při rozhodování vycházel, nelze úspěšně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Dovolací soud neshledal hodnocení důkazů odvolacím soudem v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry a nemá za to, že hodnocení důkazů nese znaky libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Ze shora uvedených důvodů trpí dovolání vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, a dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud proto její dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 241a odst. 2 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. 8. 2024
JUDr. Václav Duda předseda senátu