33 Cdo 1168/2025-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Thunovská 192/27, identifikační číslo 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému A. M., zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, o zaplacení 47 843,67 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 204/2024, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2024, č. j. 39 Co 343/2024-177, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2024, č. j. 39 Co 343/2024-177, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 8. 2024, č. j. 28 C 204/2024-150, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 47 843,67 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100754357.
Usnesením ze dne 19. 12. 2024, č. j. 39 Co 343/2024-177, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil usnesení ze dne 20. 8. 2024, č. j. 28 C 204/2024-150, kterým Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“)
zastavil řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 2. 10. 2013 smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100754357, na jejímž základě mu poskytla úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný žalobkyni dosud zaplatil celkem částku 4 209 Kč a úvěr byl pro neplacení splátek zesplatněn. Rozhodce JUDr. Martin Týle vydal v této věci dne 12. 8. 2014 rozhodčí nález, č. j. 101 Rozh 4488/2014-7, který byl vymáhán v exekučním řízení.
To však bylo zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 4. 2024, č. j. 15 EXE 4829/2014-105, z důvodu rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy, přičemž neplatná je rovněž na ni navázaná rozhodčí smlouva, což vedlo k absenci pravomoci rozhodce vydat podkladový exekuční titul. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1784/2022, uzavřel, že nebyl-li rozhodčí nález rozhodce JUDr. Martina Týle ze dne 12. 8. 2014, č. j.
101 Rozh 4488/2014-7, nikdy zrušen, projednání věci před soudem brání překážka věci pravomocně rozhodnuté podle § 159a odst. 4 o. s. ř. Rozhodčí smlouva byla neplatná z důvodu rozporu smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100754357 s dobrými mravy, nikoliv proto, že by se výběr rozhodce neuskutečnil podle transparentních pravidel. V takovém případě byla pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena a žalobkyně mohla (a měla) u soudu podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu § 31 a násl. zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.
Soud prvního stupně proto správně řízení zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení spočívající v překážce litispendence.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za takovou považuje otázku, zda v situaci, kdy po vydání rozhodčího nálezu a v souvislosti s jeho výkonem exekuční soud zjistí, že rozhodčí doložka byla sjednána neplatně a rozhodčí nález tudíž nelze vykonat, představuje takový rozhodčí nález překážku věci pravomocně rozhodnuté k žalobnímu návrhu podanému po zastavení exekuce.
Podle žalobkyně řízení nemělo být zastaveno z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté. Odvolací soud i soud prvního stupně sice vycházely z tehdy aktuálního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1784/2022, to však bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. II. ÚS 997/23. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudů nižších stupňů byla založena na právním názoru, který byl shledán neústavním, jsou tato rozhodnutí zjevně nesprávná, a proto je dán i důvod dovolání.
Nejvyšší soud opakovaně v později vydaných rozhodnutích dospěl k opačnému závěru, a to, že takový rozhodčí nález nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté. K tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3451/2023, a ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1588/2023, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, a ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 29 ICdo 10/2013, a usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10.
7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolání je v dovolatelkou předložené otázce přípustné i důvodné, neboť odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn.
23 Cdo 4460/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 77/2016 (s odkazem na závěry usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 92/2013), přijal a odůvodnil závěr, že nejde o překážku věci rozhodnuté (rozsouzené), jestliže o stejné věci, týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob, bylo již rozhodnuto rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem, jenž neměl k vydání takového rozhodčího nálezu pravomoc.
O stejném závěru ostatně neměl pochybnosti ani Ústavní soud, který v usnesení ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 199/13, v tam projednávané věci mj. uvedl, že „pakliže rozhodčí nález byl vydán mimo pravomoc rozhodce, překážku rozsouzené věci, jak se domnívá stěžovatelka, samozřejmě nezakládá.“ V usnesení ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1380/15, Ústavní soud mj. uvedl, že „řízení podle § 35 zákona č. 216/1994 Sb. sice slouží mimo jiné k odklizení vadného rozhodčího nálezu, nicméně vzhledem k tomu, že v tomto konkrétním případě byl nález vydán k tomu neoprávněným subjektem, nelze na něj nahlížet tak, že by zakládal překážku res iudicatae.“
Současně platí, že exekuční soudy mohou přijmout závěr, že rozhodčí nález jim předkládaný coby exekuční titul nemá žádné právní účinky (jelikož nebyl vydán v mezích pravomoci rozhodce) a není tedy exekučním titulem, bez zřetele k tomu, že formálně nedošlo (ani již nedojde, vzhledem k případně zmeškaným lhůtám) k jeho zrušení (soudem) postupem předjímaným zákonem č. 216/1994 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sen. zn. 29 ICdo 41/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 100/2017).
V nálezu ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. II. ÚS 997/23, jímž zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1784/2022, Ústavní soud uvedl, že „[O]becné soudy ve svých rozhodnutích poukazují mimo jiné na to, že možnost přezkumu exekučního titulu byla dovozena toliko pro exekuční řízení, nikoliv však pro řízení související. K uvedenému lze konstatovat, že poskytnutí ochrany účastníkovi řízení prostřednictvím § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. má svůj účel. Pokud by obecné soudy při hodnocení otázky bezdůvodného obohacení od tohoto účelu odhlížely, míjely by se s důvodem poskytnuté právní ochrany.
Povinný, proti jehož majetku je nespravedlivá exekuce vedena, by tak byl uchráněn toliko před jejím pokračováním, nikoliv však před následky exekuce již nastalými. Ústavní soud má za to, že bez toho, aniž by zastavení exekučního řízení nalezlo svůj odraz též v navazujících řízeních, by se takové rozhodnutí exekučního soudu vymykalo svému účelu.“ V projednávané věci bylo zjištěno, že o dotyčném rozhodčím nálezu (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 4. 2024, č. j. 15 EXE 4829/2014-105) bylo pravomocně deklarováno, že byl vydán na základě úvěrové a rozhodčí smlouvy absolutně neplatné (podle § 588 o.
z.) pro nemravnost, což také vedlo k zastavení exekuce k vymožení jím přiznaného plnění, a že formálně nedošlo k jeho zrušení. Uzavřel-li odvolací soud, že žalobkyně se svého nároku v souladu se zákonnou úpravou i konstantní judikaturou musí nejprve domáhat cestou zrušení rozhodčího nálezu, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu). Jelikož dovoláním napadené usnesení je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil; zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť kasační důvody se vztahují i na ně (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.