33 Cdo 121/2024-436
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně Lenky Nerušilové, se sídlem v Olomouci, Nedvězí, Václava Buriana 180/19, identifikační číslo osoby 76572889, zastoupené Mgr. Františkem Stratilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, proti žalované MOE Einkaufsservice & Logistik GmbH, se sídlem v Remscheid, Grund 43, Spolková republika Německo, registrační číslo HRB 12446, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Přívozní 1054/2, o zaplacení 32 430 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 212/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 22. 6. 2023, č. j. 75 Co 64/2023-388, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 22. 6. 2023, č. j. 75 Co 64/2023-388, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2022, č. j. 12 C 212/2017-341, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky v celkové výši 32 430 EUR s příslušenstvím jako dlužného přepravného. Tvrdila, že účastnice uzavřely celkem 27 smluv o přepravě, na jejichž základě žalobkyně pro žalovanou provedla mezinárodní přepravy zásilek, které však žalovaná neuhradila. Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 10. 2022, č. j. 12 C 212/2017-341, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku v
celkové výši 32 430 EUR s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně si žalovaná u žalobkyně za předem sjednaných podmínek objednala na únor a březen 2016 celkem 27 mezinárodních přeprav zboží (zásilek). Bylo sjednáno a obvyklým způsobem prováděno, že řidiči firem zajištěných žalobkyní přijeli do sídla společnosti MOE INDUSTRIES s.r.o. v Kolíně, kde provedli nakládku zboží, obdrželi obvyklé doklady včetně CMR listů, které si následně nechali potvrdit v místech vykládky zboží, jež se nacházela ve Švédsku, Francii, Německu, Belgii.
Žalobkyně poté provedení přepravy vyúčtovala žalované fakturou, kterou doplnila potvrzenými doklady a zaslala je dle dohody žalované na její e-mailové adresy ve Spolkové republice Německo. Po provedení kontroly faktur ze strany žalované měly být pohledávky zaplaceny v době splatnosti tak, aby žalobkyně mohla z jejich úhrad vyplatit zajištěné přepravní firmy. Žalovaná však předmětné faktury neuhradila. Z hlediska právního posouzení věci soud prvního stupně odkázal na čl. 1 odst. 1 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, publikované jako vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 27.
11. 1974 pod č. 11/1975 Sb., dále jen „Úmluva CMR“, a na ustanovení § 2555 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jež upravuje přepravní smlouvu. K tomu uvedl, že si žalovaná u žalobkyně objednala přepravu, tato přeprava byla pro žalovanou provedena, avšak žalovaná za ni žalobkyni ničeho nezaplatila. Podle soudu prvního stupně je zcela zřejmé, že žalobkyně v rámci svých živnostenských oprávnění podnikala jako zprostředkovatel mezi objednatelem (žalovanou) a konkrétními dopravci, kteří jednotlivé přepravy prováděli svými vozidly pro žalobkyni jako speditéra.
Žalobkyně tedy poskytovala speditérské služby, a tyto ve všech případech řádně zajistila a žalované vyúčtovala. K námitce promlčení uplatněných nároků soud prvního stupně s odkazem na čl. 32 Úmluvy CMR uvedl, že nároky promlčené nejsou, neboť promlčecí lhůta jednoho roku v situaci, kdy přepravní smlouvy byly uzavírány těsně před uskutečněním přeprav, dosud neuplynula. Důvodnou neshledal ani námitku žalované spočívající v nedostatku její pasivní věcné legitimace, neboť z provedeného dokazování podle něj vyplynulo, že objednatelem předmětných přeprav byla žalovaná.
Žalobě tak v plném rozsahu vyhověl. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, jakož i s jím provedeným právním posouzením věci. Shledal, že soud prvního stupně věc posoudil po právní stránce správně, přičemž ve vztahu k žalovanou vznesené námitce promlčení odkázal na odůvodnění prvostupňového rozsudku a konstatoval, že soud prvního stupně ve věci správně aplikoval Úmluvu CMR a řádně se vypořádal se všemi námitkami žalované.
Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu (v celém rozsahu) napadla žalovaná dovoláním, v němž namítla, že soudy nižších stupňů pochybily, jestliže projednávanou věc posuzovaly podle Úmluvy CMR, ačkoliv v řízení bylo zjištěno, že jednotlivé mezinárodní přepravy neprovedla sama žalobkyně, ale jí zajištěné dopravní společnosti, a žalobkyně tudíž nebyla dopravcem, nýbrž toliko zasílatelem. Právní vztah účastnic proto podle žalované nebylo namístě posuzovat podle Úmluvy CMR, neboť mezi účastnicemi nebyla uzavřena smlouva přepravní, ale smlouva zasílatelská, jež se však Úmluvou CMR neřídí. Žalovaná prosazuje, že na projednávanou věc měl být správně aplikován článek 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dále jen „nařízení Řím I“, a v souladu s ním pak ustanovení (českého) občanského zákoníku upravující zasílatelskou smlouvu.
Právní posouzení věci soudy nižších stupňů je proto podle ní nesprávné. Přípustnost dovolání žalovaná spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení otázky kvalifikace právního vztahu mezi účastnicemi řízení (smluvního typu) odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na niž v dovolání odkázala (včetně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1906/2019). Žalovaná dále v dovolání namítla, že rozsudky soudů nižších stupňů jsou nepřezkoumatelné, neboť neobsahují takřka žádné právní posouzení věci.
Odvolací soud se navíc nevypořádal s jejími odvolacími námitkami a uvedl v podstatě pouze to, že se ztotožňuje s právními závěry soudu prvního stupně. Soud prvního stupně však ve svém rozsudku toliko zmínil, že věc posoudil podle Úmluvy CMR a občanského zákoníku, a to bez podrobnějšího právního posouzení věci. Žalovaná dále vytkla soudům nižších stupňů, že se nevypořádaly s jejím důkazním návrhem směřujícím k prokázání rozporů ve svědeckých výpovědích M. B. a B. N., a měla rovněž za to, že při hodnocení v řízení provedených důkazů (svědeckých výpovědí) postupovaly soudy v rozporu s procesními předpisy a judikaturou Nejvyššího soudu.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dále se proto zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda mezi účastníky došlo k uzavření přepravní smlouvy či smlouvy zasílatelské, jež se neřídí Úmluvou CMR, neboť tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Dovolání je důvodné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z hlediska žalovanou vymezené právní otázky, pro jejíž řešení bylo dovolání shledáno přípustným, přezkum správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem (soudy nižších stupňů) znamená posouzení jím učiněné právní kvalifikace vztahu mezi účastnicemi řízení jako (závazkového) vztahu ze smlouvy (resp. vícero takových smluv) o přepravě věci podle § 2555 a násl. o. z., jež podléhá režimu Úmluvy CMR. Podle článku 1 odst. 1 věty první Úmluvy CMR se tato Úmluva vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy.
Podle § 2555 odst. 1 o. z. smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje odesílateli, že přepraví věc jako zásilku z místa odeslání do místa určení, a odesílatel se zavazuje zaplatit dopravci přepravné. Při posouzení otázky, zda účastnice uzavřely přepravní smlouvu či smlouvu zasílatelskou, jež se neřídí Úmluvou CMR, odvolací soud dospěl k závěru odlišnému, než bylo dovozeno v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2025, sp. zn. 31 Cdo 1163/2025. Jak Nejvyšší soud podrobně rozvedl v tomto rozhodnutí, výraz „smlouva o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem“ obsažený v čl.
1 odst. 1 věty první Úmluvy CMR, je namístě interpretovat autonomně, tedy nezávisle na jeho významu v právu vnitrostátním tak, aby bylo dosaženo obdobného účinku Úmluvy CMR ve všech signatářských státech. Úmluva CMR je unifikační úmluvou, jejímž účelem je sjednotit úpravu podmínek přepravní smlouvy v mezinárodní silniční nákladní dopravě (srov. znění preambule Úmluvy CMR). Z povahy věci proto i výklad Úmluvy CMR by měl být postaven na stejném základě ve všech smluvních státech, bez ohledu na to, ve kterém státě je nárok uplatňován.
Pojmy Úmluvy CMR je tak třeba interpretovat nezávisle na jejich významu v právu vnitrostátním (neodkazuje-li na ně úmluva přímo). Dosažení obdobného účinku Úmluvy CMR ve všech signatářských státech vyžaduje autonomní výklad, který je činěn též s přihlédnutím k účelu, cílům a systematickému uspořádání Úmluvy CMR (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1570/2015, uveřejněný pod číslem 15/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak rozhodovací praxe signatářských států Úmluvy CMR, tak i odborná literatura tenduje k tomu, že při výkladu pojmu „smlouva o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem“ ve smyslu čl.
1 odst. 1 Úmluvy CMR je třeba dát přednost autonomní interpretaci, neboť jedině tak lze zajistit jednotnost aplikace Úmluvy CMR v členských státech, a vyhnout se tak neblahé praxi tzv. forum shopping. Autonomní interpretace v případě Úmluvy CMR představuje takový výklad, který respektuje co nejlepší sledování účelu a cíle Úmluvy CMR a je v souladu s určitou obecnou rozhodovací praxí napříč signatářskými státy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn.
23 Cdo 1628/2020, uveřejněný pod číslem 52/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 27 Cdo 198/2023, uveřejněný pod číslem 91/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle Nejvyššího soudu se proto již neuplatní závěr R 20/2013, podle kterého se posouzení otázky, zda mezi stranami došlo k uzavření přepravní smlouvy či smlouvy zasílatelské řídí vnitrostátním právem. Autonomnímu výkladu pojmu přepravní smlouvy ve smyslu Úmluvy CMR odpovídá závazek dopravce přepravit (za podmínek čl.
1 odst. 1 Úmluvy CMR) zásilku za úplatu na vlastní odpovědnost, nikoli však nutně osobně. Dopravce se tedy ve smlouvě musí zavázat, že za provedení přepravy zodpovídá, nikoliv že pouze zajistí přepravu zásilky prostřednictvím jiné osoby; v tom případě by se jednalo o zasílatele či jiného obstaravatele. Vlastní odpovědnost znamená, že dopravce má podle smlouvy odpovídat protistraně za uskutečnění plnění, tj. za dodání zásilky příjemci v souladu se smlouvou, tj. řádně a včas (srov. JESSER-HUß, H. Münchener Kommentar zum HGB, 5.
vydání, C. H. Beck: München, 2023, CMR Art. 1, marg. č. 6), přičemž v pochybnostech má být daná smlouva posouzena jako smlouva o přepravě ve smyslu Úmluvy CMR. Zda závazek dopravce odpovídá v jednotlivém případě výše uvedenému, je třeba zjistit výkladem konkrétní smlouvy. Vzhledem k tomu, že Úmluva CMR neobsahuje vlastní interpretační pravidla, použijí se výkladová ustanovení konkrétního národního právního řádu (za všechny srov. BAHNSEN, K. In EBENROTH, C. T.; BOUJONG, K. Handelsgesetzbuch. 2. svazek, 5.
vydání, C. H. Beck: München, 2024, CMR Art. 1, marg. č. 3); v případě aplikace českého právního řádu se uplatní ustanovení § 555 a násl. o. z. V poměrech projednávané věci je pro řešení otázky konkrétního smluvního typu sjednaného mezi účastnicemi řízení, potažmo možnosti na věc aplikovat Úmluvu CMR, se zřetelem ke shora uvedenému rozhodující posouzení, zda mezi stranami došlo k uzavření přepravní smlouvy ve smyslu Úmluvy CMR. Za tímto účelem bylo s ohledem na zásadu autonomie vůle a smluvní volnosti stran nezbytné posoudit, k jakému právnímu jednání směřovala vůle smluvních stran, jejíž projev je v případě pochybností třeba podrobit výkladu podle interpretačních pravidel obsažených v § 555 a násl. o.
z. Jestliže odvolací soud (ani soud prvního stupně) takto nepostupoval, je jím provedené právní posouzení neúplné, a tedy nesprávné. Jelikož rozsudek odvolacího soudu není správný a nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Za této situace již bylo nadbytečné se zabývat v dovolání namítanými vadami řízení. Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také pro rozsudek soudu prvního stupně, a Nejvyšší soud proto zrušil i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.
s. ř.).
Je tedy na soudu prvního stupně (odvolacím soudu), aby se opětovně zabýval povahou právního vztahu mezi účastnicemi řízení a provedl výklad právního jednání stran, aby mohl posoudit, zda mezi stranami došlo k uzavření přepravní smlouvy ve smyslu Úmluvy CMR, či nikoliv. V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). S ohledem na výsledek řízení dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.