33 Cdo 121/2024-436
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně Lenky
Nerušilové, se sídlem v Olomouci, Nedvězí, Václava Buriana 180/19,
identifikační číslo osoby 76572889, zastoupené Mgr. Františkem Stratilem,
advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, proti žalované MOE
Einkaufsservice & Logistik GmbH, se sídlem v Remscheid, Grund 43, Spolková
republika Německo, registrační číslo HRB 12446, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem
Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Přívozní 1054/2, o zaplacení 32 430 EUR
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C
212/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě –
pobočka v Olomouci ze dne 22. 6. 2023, č. j. 75 Co 64/2023-388, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 22. 6. 2023, č.
j. 75 Co 64/2023-388, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 10.
2022, č. j. 12 C 212/2017-341, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v
Olomouci k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky v celkové výši 32 430 EUR s
příslušenstvím jako dlužného přepravného. Tvrdila, že účastnice uzavřely celkem
27 smluv o přepravě, na jejichž základě žalobkyně pro žalovanou provedla
mezinárodní přepravy zásilek, které však žalovaná neuhradila.
Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 10. 2022,
č. j. 12 C 212/2017-341, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku v
celkové výši 32 430 EUR s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II). Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně si žalovaná u žalobkyně za
předem sjednaných podmínek objednala na únor a březen 2016 celkem 27
mezinárodních přeprav zboží (zásilek). Bylo sjednáno a obvyklým způsobem
prováděno, že řidiči firem zajištěných žalobkyní přijeli do sídla společnosti
MOE INDUSTRIES s.r.o. v Kolíně, kde provedli nakládku zboží, obdrželi obvyklé
doklady včetně CMR listů, které si následně nechali potvrdit v místech vykládky
zboží, jež se nacházela ve Švédsku, Francii, Německu, Belgii. Žalobkyně poté
provedení přepravy vyúčtovala žalované fakturou, kterou doplnila potvrzenými
doklady a zaslala je dle dohody žalované na její e-mailové adresy ve Spolkové
republice Německo. Po provedení kontroly faktur ze strany žalované měly být
pohledávky zaplaceny v době splatnosti tak, aby žalobkyně mohla z jejich úhrad
vyplatit zajištěné přepravní firmy. Žalovaná však předmětné faktury neuhradila. Z hlediska právního posouzení věci soud prvního stupně odkázal na čl. 1 odst. 1
Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, publikované
jako vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 27. 11. 1974 pod č. 11/1975
Sb., dále jen „Úmluva CMR“, a na ustanovení § 2555 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jež upravuje přepravní smlouvu. K tomu
uvedl, že si žalovaná u žalobkyně objednala přepravu, tato přeprava byla pro
žalovanou provedena, avšak žalovaná za ni žalobkyni ničeho nezaplatila. Podle
soudu prvního stupně je zcela zřejmé, že žalobkyně v rámci svých živnostenských
oprávnění podnikala jako zprostředkovatel mezi objednatelem (žalovanou) a
konkrétními dopravci, kteří jednotlivé přepravy prováděli svými vozidly pro
žalobkyni jako speditéra. Žalobkyně tedy poskytovala speditérské služby, a tyto
ve všech případech řádně zajistila a žalované vyúčtovala. K námitce promlčení
uplatněných nároků soud prvního stupně s odkazem na čl. 32 Úmluvy CMR uvedl, že
nároky promlčené nejsou, neboť promlčecí lhůta jednoho roku v situaci, kdy
přepravní smlouvy byly uzavírány těsně před uskutečněním přeprav, dosud
neuplynula. Důvodnou neshledal ani námitku žalované spočívající v nedostatku
její pasivní věcné legitimace, neboť z provedeného dokazování podle něj
vyplynulo, že objednatelem předmětných přeprav byla žalovaná. Žalobě tak v
plném rozsahu vyhověl. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání
žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, jakož i s
jím provedeným právním posouzením věci. Shledal, že soud prvního stupně věc
posoudil po právní stránce správně, přičemž ve vztahu k žalovanou vznesené
námitce promlčení odkázal na odůvodnění prvostupňového rozsudku a konstatoval,
že soud prvního stupně ve věci správně aplikoval Úmluvu CMR a řádně se
vypořádal se všemi námitkami žalované. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako
věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu (v celém rozsahu) napadla žalovaná dovoláním, v němž
namítla, že soudy nižších stupňů pochybily, jestliže projednávanou věc
posuzovaly podle Úmluvy CMR, ačkoliv v řízení bylo zjištěno, že jednotlivé
mezinárodní přepravy neprovedla sama žalobkyně, ale jí zajištěné dopravní
společnosti, a žalobkyně tudíž nebyla dopravcem, nýbrž toliko zasílatelem. Právní vztah účastnic proto podle žalované nebylo namístě posuzovat podle
Úmluvy CMR, neboť mezi účastnicemi nebyla uzavřena smlouva přepravní, ale
smlouva zasílatelská, jež se však Úmluvou CMR neřídí. Žalovaná prosazuje, že na
projednávanou věc měl být správně aplikován článek 4 nařízení Evropského
parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro
smluvní závazkové vztahy (Řím I), dále jen „nařízení Řím I“, a v souladu s ním
pak ustanovení (českého) občanského zákoníku upravující zasílatelskou smlouvu.
Právní posouzení věci soudy nižších stupňů je proto podle ní nesprávné. Přípustnost dovolání žalovaná spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení
otázky kvalifikace právního vztahu mezi účastnicemi řízení (smluvního typu)
odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na niž v dovolání odkázala
(včetně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo
1906/2019). Žalovaná dále v dovolání namítla, že rozsudky soudů nižších stupňů jsou
nepřezkoumatelné, neboť neobsahují takřka žádné právní posouzení věci. Odvolací
soud se navíc nevypořádal s jejími odvolacími námitkami a uvedl v podstatě
pouze to, že se ztotožňuje s právními závěry soudu prvního stupně. Soud prvního
stupně však ve svém rozsudku toliko zmínil, že věc posoudil podle Úmluvy CMR a
občanského zákoníku, a to bez podrobnějšího právního posouzení věci. Žalovaná
dále vytkla soudům nižších stupňů, že se nevypořádaly s jejím důkazním návrhem
směřujícím k prokázání rozporů ve svědeckých výpovědích M. B. a B. N., a měla
rovněž za to, že při hodnocení v řízení provedených důkazů (svědeckých
výpovědí) postupovaly soudy v rozporu s procesními předpisy a judikaturou
Nejvyššího soudu. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti
vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dále se proto zabýval jeho
přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda mezi
účastníky došlo k uzavření přepravní smlouvy či smlouvy zasílatelské, jež se
neřídí Úmluvou CMR, neboť tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu
s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Dovolání je důvodné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Z hlediska žalovanou vymezené právní otázky, pro jejíž řešení bylo dovolání
shledáno přípustným, přezkum správnosti právního posouzení věci odvolacím
soudem (soudy nižších stupňů) znamená posouzení jím učiněné právní kvalifikace
vztahu mezi účastnicemi řízení jako (závazkového) vztahu ze smlouvy (resp. vícero takových smluv) o přepravě věci podle § 2555 a násl. o. z., jež podléhá
režimu Úmluvy CMR. Podle článku 1 odst. 1 věty první Úmluvy CMR se tato Úmluva vztahuje na každou
smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo
převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve
smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem
této Úmluvy. Podle § 2555 odst. 1 o. z. smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje
odesílateli, že přepraví věc jako zásilku z místa odeslání do místa určení, a
odesílatel se zavazuje zaplatit dopravci přepravné. Při posouzení otázky, zda účastnice uzavřely přepravní smlouvu či smlouvu
zasílatelskou, jež se neřídí Úmluvou CMR, odvolací soud dospěl k závěru
odlišnému, než bylo dovozeno v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne
10. 9. 2025, sp. zn. 31 Cdo 1163/2025. Jak Nejvyšší soud podrobně rozvedl v
tomto rozhodnutí, výraz „smlouva o přepravě zásilek za úplatu silničním
vozidlem“ obsažený v čl. 1 odst. 1 věty první Úmluvy CMR, je namístě
interpretovat autonomně, tedy nezávisle na jeho významu v právu vnitrostátním
tak, aby bylo dosaženo obdobného účinku Úmluvy CMR ve všech signatářských
státech. Úmluva CMR je unifikační úmluvou, jejímž účelem je sjednotit úpravu podmínek
přepravní smlouvy v mezinárodní silniční nákladní dopravě (srov. znění
preambule Úmluvy CMR). Z povahy věci proto i výklad Úmluvy CMR by měl být
postaven na stejném základě ve všech smluvních státech, bez ohledu na to, ve
kterém státě je nárok uplatňován. Pojmy Úmluvy CMR je tak třeba interpretovat
nezávisle na jejich významu v právu vnitrostátním (neodkazuje-li na ně úmluva
přímo). Dosažení obdobného účinku Úmluvy CMR ve všech signatářských státech
vyžaduje autonomní výklad, který je činěn též s přihlédnutím k účelu, cílům a
systematickému uspořádání Úmluvy CMR (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. 10. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1570/2015, uveřejněný pod číslem 15/2018
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak rozhodovací praxe signatářských
států Úmluvy CMR, tak i odborná literatura tenduje k tomu, že při výkladu pojmu
„smlouva o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 Úmluvy CMR je třeba dát přednost autonomní interpretaci, neboť jedině tak lze
zajistit jednotnost aplikace Úmluvy CMR v členských státech, a vyhnout se tak
neblahé praxi tzv. forum shopping. Autonomní interpretace v případě Úmluvy CMR
představuje takový výklad, který respektuje co nejlepší sledování účelu a cíle
Úmluvy CMR a je v souladu s určitou obecnou rozhodovací praxí napříč
signatářskými státy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021,
sp. zn.
23 Cdo 1628/2020, uveřejněný pod číslem 52/2022 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023,
sp. zn. 27 Cdo 198/2023, uveřejněný pod číslem 91/2024 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Podle Nejvyššího soudu se proto již neuplatní závěr R
20/2013, podle kterého se posouzení otázky, zda mezi stranami došlo k uzavření
přepravní smlouvy či smlouvy zasílatelské řídí vnitrostátním právem. Autonomnímu výkladu pojmu přepravní smlouvy ve smyslu Úmluvy CMR odpovídá
závazek dopravce přepravit (za podmínek čl. 1 odst. 1 Úmluvy CMR) zásilku za
úplatu na vlastní odpovědnost, nikoli však nutně osobně. Dopravce se tedy ve
smlouvě musí zavázat, že za provedení přepravy zodpovídá, nikoliv že pouze
zajistí přepravu zásilky prostřednictvím jiné osoby; v tom případě by se
jednalo o zasílatele či jiného obstaravatele. Vlastní odpovědnost znamená, že
dopravce má podle smlouvy odpovídat protistraně za uskutečnění plnění, tj. za
dodání zásilky příjemci v souladu se smlouvou, tj. řádně a včas (srov. JESSER-HUß, H. Münchener Kommentar zum HGB, 5. vydání, C. H. Beck: München,
2023, CMR Art. 1, marg. č. 6), přičemž v pochybnostech má být daná smlouva
posouzena jako smlouva o přepravě ve smyslu Úmluvy CMR. Zda závazek dopravce odpovídá v jednotlivém případě výše uvedenému, je třeba
zjistit výkladem konkrétní smlouvy. Vzhledem k tomu, že Úmluva CMR neobsahuje
vlastní interpretační pravidla, použijí se výkladová ustanovení konkrétního
národního právního řádu (za všechny srov. BAHNSEN, K. In EBENROTH, C. T.;
BOUJONG, K. Handelsgesetzbuch. 2. svazek, 5. vydání, C. H. Beck: München, 2024,
CMR Art. 1, marg. č. 3); v případě aplikace českého právního řádu se uplatní
ustanovení § 555 a násl. o. z. V poměrech projednávané věci je pro řešení otázky konkrétního smluvního typu
sjednaného mezi účastnicemi řízení, potažmo možnosti na věc aplikovat Úmluvu
CMR, se zřetelem ke shora uvedenému rozhodující posouzení, zda mezi stranami
došlo k uzavření přepravní smlouvy ve smyslu Úmluvy CMR. Za tímto účelem bylo s
ohledem na zásadu autonomie vůle a smluvní volnosti stran nezbytné posoudit, k
jakému právnímu jednání směřovala vůle smluvních stran, jejíž projev je v
případě pochybností třeba podrobit výkladu podle interpretačních pravidel
obsažených v § 555 a násl. o. z. Jestliže odvolací soud (ani soud prvního
stupně) takto nepostupoval, je jím provedené právní posouzení neúplné, a tedy
nesprávné. Jelikož rozsudek odvolacího soudu není správný a nejsou splněny podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání
nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Za této situace již bylo
nadbytečné se zabývat v dovolání namítanými vadami řízení. Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také pro rozsudek
soudu prvního stupně, a Nejvyšší soud proto zrušil i tento rozsudek a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Je tedy na soudu prvního stupně (odvolacím soudu), aby se opětovně zabýval
povahou právního vztahu mezi účastnicemi řízení a provedl výklad právního
jednání stran, aby mohl posoudit, zda mezi stranami došlo k uzavření přepravní
smlouvy ve smyslu Úmluvy CMR, či nikoliv. V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným
Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226
o. s. ř.). S ohledem na výsledek řízení dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatele
na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.