33 Cdo 1347/2025-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Z. K., zastoupené Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 197/14, proti žalovanému P. K., zastoupenému JUDr. Sylvou Vartovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Musorgského 1077/14, o zaplacení 70 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 16 C 45/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2024, č. j. 11 Co 119/2024-163, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
částku 70 000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uzavřel, že účastníci spolu od roku 2014 do února roku 2019 žili v partnerském poměru, přičemž v té době pojali úmysl zajistit si vlastní bydlení a vyhledali pozemek vhodný pro výstavbu. Jelikož bylo nutné složit rezervační poplatek ve výši 100 000 Kč a žalovaný takovou částku neměl k dispozici, žalobkyně požádala svého otce, na jehož bankovním účtu měla své finanční prostředky, aby částku 100 000 Kč z účtu vybral, a poté ji 23.
5. 2018 složila na účet bankovní úschovy. Žalobkyně nikdy nechtěla participovat na pořizovaných nemovitostech, tzn. Ani na zakoupeném pozemku, ani na domě, který na něm měl být postaven, a s tímto vědomím se proto s žalovaným dohodla, že částku 100 000 Kč jí žalovaný vrátí do začátku roku 2022. Žalovaný měl být vlastníkem pozemku a budoucí stavby, přičemž účastníci řízení předpokládali sepis nějakého dokumentu, aby žalobkyně „nepřišla zkrátka“. Žalovaný žalobkyni celkem uhradil částku 30 000 Kč. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“), na jejímž základě žalobkyně žalovanému zapůjčila dne 23. 5. 2018 částku 100 000 Kč, kterou se jí žalovaný zavázal vrátit ve lhůtě čtyř let. Jelikož žalovaný dosud uhradil pouze 30 000 Kč, má povinnost zaplatit žalobkyni 70 000 Kč s úrokem z prodlení (§ 1970 o. z.). Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 12. 2024, č. j. 11 Co 119/2024-163, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé v rozsahu částky 70 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně ze stejné částky od 10.
3. 2023 do zaplacení, v rozsahu úroků z prodlení z částky 70 000 Kč od 2. 1. 2022 do 9. 3. 2023 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu žalobkyně neprokázala, že se účastníci dohodli na době vrácení částky 100 000 Kč. Neobstojí proto závěr, že uzavřeli smlouvu o zápůjčce podle § 2390 a násl o. z., podle níž ji poskytla žalovanému tím, že za něj zaplatila rezervační poplatek a on se zavázal jí peníze vrátit.
Podle odvolacího soudu se účastníci dohodli, že žalovaný žalobkyni její výlučné peněžní prostředky vrátí. Dohodu účastníků vyhodnotil odvolací soud jako dohodu o narovnání podle § 1903 odst. 1 věta první o. z. Jestliže spolu žili jako partneři do 8. 3. 2019, žalovaný měl částku 100 000 Kč žalobkyni vrátit nejpozději do 9. 3. 2023 (maximálně do čtyř let). Pokud tak v rozsahu částky 70 000 Kč dosud neučinil, je ode dne 10. 3. 2023 s jejím vrácením v prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jeho přesvědčení závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za takovou považuje otázku vzniku bezdůvodného obohacení získaného po odpadnutí právního důvodu plnění investicemi jednoho do výlučného majetku druhého z nesezdaných bývalých partnerů.
Odvolací soud se přitom měl odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu ve vztahu k bezdůvodnému obohacení, a to konkrétně od rozhodnutí ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3890/2016, ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 354/2020, ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1625/2023, a ve vztahu k dohodě o narovnání od usnesení ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 23/2023, a rozsudku ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1615/2021. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Stěžejní část argumentace dovolatele je založena na jeho přesvědčení, že odvolací soud měl nárok žalobkyně posoudit jako bezdůvodné obohacení.
Na řešení jím předestřené otázky však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť odvolací soud vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dohodu o vyrovnání investice do společného bydlení, kterou kvalifikoval jako dohodu o narovnání ve smyslu § 1903 o. z. Platí, že otázka hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, není způsobilá založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Tvrdí-li dovolatel, že účastníci neuzavřeli žádnou dohodu a nárok žalobkyně
neexistuje, neboť jím byl zcela uspokojen, zpochybňuje právní posouzení věci na základě formulace vlastního závěru o skutkovém stavu věci, tzn. procesně neregulérním způsobem. Ze stejného důvodu nemohou obstát jeho výhrady vůči závěru odvolacího soudu o konkludentně uzavřené dohodě o narovnání. Odvolací soud přitom vzal za prokázané, že podle dohody sjednané ještě za partnerského soužití účastníků se měl žalovaný stát výlučným vlastníkem nemovitostí a s žalobkyní předpokládali sepis nějakého dokumentu, „aby nepřišla zkrátka“; nejpozději při ukončení partnerského soužití si byl žalovaný svého závazku vůči žalobkyni vědom. Namítá-li dovolatel překvapivost napadeného rozsudku, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Jako obiter dictum považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007). Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2025
JUDr. Václav Duda předseda senátu