33 Cdo 1376/2024-228
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce J. V., zastoupeného Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 188/119d, proti žalované VYSOČINA AUTO GROUP a.s., se sídlem v Humpolci, Rozkoš 145 (identifikační číslo osoby 260 26 627), zastoupené JUDr. Michalem Fraňo, advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1108/3, o 195 461 EUR a 350 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 66/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 18. 1. 2024, č. j. 15 Co 306/2023-161, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 35 767 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Michala Fraňo, advokáta.
Žalobce se po žalované domáhal náhrady nemajetkové újmy, kterou vyčíslil částkou 350 000 Kč, a náhrady ušlého zisku ve výši 195 461 EUR; vše požadoval z titulu nedbalé opravy jeho vozidla žalovanou.
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 26. 9. 2023, č. j. 4 C 66/2023-132, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 15 Co 306/2023-161, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé
potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce je od roku 2016 vlastníkem motorového vozidla značky Volvo V40, reg. Zn. XY, ke kterému byla sjednána prodloužená záruka. V dubnu 2019 začalo vozidlo vykazovat vady, a proto se žalobce dne 15. 4. 2019 obrátil na autorizovaný servis (žalovanou) a objednal opravu vady spočívají v „cukání vozidla při rozjezdu“ a nesprávném fungování spojky; oprava (výměna spojového setu /spojky/ a setrvačníku) byla provedena na základě zakázkového listu ze 17.
5. 2019, auto bylo projeto a bez dalších závad žalobci předáno. Podruhé bylo žalobcem jeho vozidlo přistaveno k opravě u žalované podle zakázkového listu ze 18. 6. 2019; opravena měla být vada spočívající v tom, že vozidlo vibruje. Žalovaná provedla potřebné úkony, její pracovník vozidlo projel a žalovaná doporučila postup opravy (výměnu předních tlumičů a sady kol), který žalobce neakceptoval. Na podkladě těchto zjištění, odvolací soud uzavřel, že s ohledem na odlišný popis vad došlo mezi účastníky k uzavření dvou samostatných smluv o dílo.
Protože vozidlo žalobce bylo žalované k opravě předáno s tvrzenými vibracemi, nemohly být tyto způsobeny její činností při opravě. Odvolací soud uzavřel, že bylo-li v řízení prokázáno, že žalovaná řádně provedla sjednaný rozsah opravy podle zakázkového listu ze 17. 5. 2019, a že v případě druhého zakázkového listu ze dne 16. 8. 2019 nebyla oprava pro postup žalobce (odmítnutí opravy) provedena, není splněn již první předpoklad pro vznik nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy a ušlého zisku z důvodu užívání vozidla s vadou, tedy porušení smluvní povinnosti ze strany žalované, ani vztah příčinné souvislosti mezi uvedenými opravami žalované a vibracemi motoru vozidla žalobce, na jejichž základě žalobce dovozuje své nároky uplatněné v tomto řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že závisí na otázkách hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Za chybné považuje posouzení, zda žalovaná porušila smluvní povinnost, přičemž tato otázka je významná z hlediska úvahy, zda byly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu. Dovolatel v této souvislosti soudům vytýká, že neprovedly všechny jím navržené důkazy a požaduje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné, neboť jeho obsahem je polemika s hodnocením provedených důkazů a nesouhlas žalobce se zjištěným skutkovým stavem věci. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015, nebo ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, odmítl). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o.
s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Není úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř.
vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že „pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. To znamená, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017 nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. V dovolání použitá formulace, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“, nepředstavuje řádné vymezení přípustnosti dovolání v intencích § 237 o.
s. ř. již proto, že žalobce v dovolání neformuluje žádnou právní otázku, kterou má za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, resp. nepředkládá k dovolacímu přezkumu žádnou dostatečně určitě vymezenou otázku hmotného nebo procesního práva. V čem žalobce spatřuje přípustnost dovolání nelze dovodit ani z obsahu tohoto podání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.); lze z něho seznat pouze to, že žalobce není srozuměn se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná neporušila žádnou smluvní povinnost, přičemž svou argumentaci zakládá ryze na skutkových námitkách.
Odvolacímu soudu vytýká, že při právním posouzení věci vyšel z nesprávně, resp. neúplně zjištěného skutkového stavu, odmítl-li doplnit dokazování znaleckým posudkem za účelem zjištění, zda oprava vozidla byla provedena kvalitně. Dovolací soud pouze připomíná, že ve vztahu k dovolacím námitkách zásadně platí, že skutkový
základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný. Vychází- li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti v intencích § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Proti výroku o nákladech řízení není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud pouze poznamenává, že k datu 7. 5. 2024 (ke dni podání vyjádření k dovolání) odpovídala částce 195 461 EUR tarifní hodnota 4.887.502,305 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 11. 6. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu