33 Cdo 1431/2024-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně A. Š., zastoupené Mgr. Peterem Teniakem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, proti žalovaným 1) J. R. a 2) I. R., zastoupeným Mgr. Petrem Horáčkem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Na Zbořenci 276/14, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 69/2023, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2023, č. j. 27 Co 180/2023-195, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petera Teniaka, advokáta.
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 5. 2023, č. j. 19 C 69/2023-142, určil, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí stavební parcely p. č. st. XY, jejíž součástí je budova čp. XY, pozemkové parcely p. č. XY a pozemkové parcely p. č. XY, v katastrálním území XY, se spoluvlastnickým podílem ve výši ideální jedné poloviny, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 12. 2023, č. j. 27 Co 180/2023-195, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil jej v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že darovací smlouvou ze dne 10. 4. 2008 převedli žalobkyně a její manžel J. Š. (dárci) vlastnické právo ke stavební parcele p. č. st. XY, jejíž součástí je dům čp. XY, k pozemkové parcele p. č. XY a pozemkové parcele p. č. XY, v katastrálním území XY, které měli ve společném jmění manželů, bezplatně (darem) na svého syna J. Š., narozeného XY (obdarovaného). V souvislosti s darováním předmětných nemovitostí bylo sjednáno právo doživotního bydlení dárců v domě čp.
XY. Dárce J. Š. (narozený XY) dne XY zemřel. Dopisem z 25. 11. 2020 žalobkyně od darovací smlouvy odstoupila, resp. dar odvolala s odůvodněním, že obdarovaný se k ní dlouhodobě chová neuctivě, slovně ji uráží, dne 14. 11. 2020 ji fyzicky napadl a způsobil jí újmu na zdraví, o nemovitosti nepečoval, veškeré náklady na jejich opravy a údržbu nesla ze svého a žalovaný ji - přes sjednané právo darované nemovitosti celoživotně bezplatně užívat - vyzýval k jejich opuštění a pokusil se je bez jejího vědomí zcizit, čímž porušil smluvní povinnost umožnit jí nemovitosti doživotně bezplatně užívat; žalobkyně obdarovaného vyzvala, aby jí darované nemovitosti odevzdal.
Kupní smlouvou uzavřenou dne 12. 11. 2020 obdarovaný J. Š. předmětné nemovitosti prodal žalovaným. Dne 30. 11. 2020 žalobkyně požádala příslušný katastrální úřad o zápis poznámky rozepře s tím, že se u soudu domáhá určení vlastnického práva k darovaným nemovitostem. Dne 7. 12. 2020 byla do katastru nemovitostí zapsána poznámka spornosti a katastrální úřad následně dne 8. 1. 2021 zamítl návrh J. Š. a žalovaných na povolení vkladu vlastnického práva žalovaných podle kupní smlouvy uzavřené 12. 11. 2020 do katastru nemovitostí, který podali 18.
11. 2020. Na základě opakovaného návrhu byl 19. 5. 2021 vklad vlastnického práva ke sporným nemovitým věcem do katastru nemovitostí povolen s právními účinky ke dni 23. 3. 2021. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud dovodil, že poznámka rozepře zapsaná v katastru nemovitostí objektivně vyvolává důvodné pochybnosti o tom, zda zapsaný stav odpovídá skutečnému právnímu stavu, a vyloučila dobrou víru žalovaných k okamžiku podání jejich druhého návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, podle něhož bylo vlastnické právo žalovaných k předmětným nemovitostem do katastru zapsáno.
Konstatoval, že opětovný návrh na vklad žalovaní učinili již s vědomím, že je veden spor o vlastnictví k dotčeným nemovitostem, tedy s rizikem.
Nedostatečným pro prokázání dobré víry žalovaných odvolací soud shledal ujištění J. Š. (obdarovaného), že nejsou dány důvody pro vrácení daru. Zohlednil, že žalovaní věděli, že vztahy mezi žalobkyní a obdarovaným nejsou dobré. Relevantní pro dobrou víru žalovaných nemohlo být to, že návrh žalobkyně na vydání předběžného opatření či její předchozí žaloba na určení, že je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, byly (nikoli pro věcnou neopodstatněnost uplatněného práva na vrácení daru) zamítnuty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, na jehož přípustnost usuzují z přesvědčení, že při řešení (prejudiciální) otázky hmotného práva (důvodnosti vrácení daru) se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže tuto otázku založil na nepřímých důkazech (vyšel ze spisového materiálu z jiného soudního řízení, zejména z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 3. 2022, č. j. 7 C 299/2020-312) a odmítl provést jimi navržené přímé důkazy. Nerespektoval tak rozsudek ze dne 24.
5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, v němž Nejvyšší soud dovodil, že „řeší-li soud v řízení na ochranu vlastnického práva žalobce podstatnou otázku platnosti kupní smlouvy jako otázku předběžnou, a bylo-li o platnosti téže kupní smlouvy již rozhodnuto v jiném řízení, jehož účastníkem žalobce nebyl, není toto rozhodnutí pro soud v tomto pozdějším řízení závazné.“ Za dovolacím soudem dosud nevyřešenou dovolatelé považují otázku, zda poznámka spornosti sama o sobě znamená, že kupující nemůže být v dobré víře, nebo zda otázku dobré víry je třeba řešit samostatně podle skutkových okolností koupě nemovitosti (resp. namítají, že tato otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak).
Prosazují, že sporné nemovitosti nabyli v dobré víře, když v pořadí druhý návrh na zápis vkladu svého vlastnického práva podali po výmazu poznámky spornosti, za situace, kdy byli prodávajícím J. Š. ujištěni, že není důvod pro vrácení daru. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Výtkou, že prejudiciální otázku soudy řešily pouze na základě listinných důkazů z předchozích soudních řízení (tedy nepřímých důkazů), a odmítly provést jimi navržené přímé důkazy, dovolatelé nezpochybnili žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž napadají hodnocení důkazů z hlediska závažnosti a věrohodnosti promítající se do skutkových zjištění, na nichž je
právní posouzení věci založeno. Zjištěný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost; pro dovolací soud je závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Stejně tak dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o.
s. ř. Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad.
Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a nenesou znaky libovůle. Z toho, že žalovaní na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazují, že nebylo dostatečně prokázáno, že zde byly důvody pro vrácení daru (dotčených nemovitostí), nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tudíž v posuzovaném případě nejedná.
Na dovolateli formulované otázce „zda poznámka spornosti sama o sobě znamená, že kupující nemůže být v dobré víře, nebo zda otázku dobré víry je třeba řešit samostatně dle skutkových okolností koupě nemovitosti“ rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a není proto způsobilá přivodit přípustnost dovolání. Odvolací soud totiž svůj závěr o absenci dobré víry žalovaných dovodil nejen z jejich vědomosti o poznámce spornosti, která byla u dotčených nemovitostí zapsána v katastru nemovitostí, ale také z toho, že žalovaní podali v pořadí druhý návrh na vklad svého vlastnického práva do katastru nemovitostí s vědomím rizika, neboť věděli, že je veden spor o vlastnictví k dotčeným nemovitostem a byli tak srozuměni s tím, že pokud se ukáže, že odvolání daru ze strany žalobkyně bylo důvodné, obnoví se její vlastnické právo k dotčeným nemovitostem; současně z dění v obci věděli, že vztahy mezi žalobkyní a prodávajícím J.
Š., který získal nemovitosti darem od žalobkyně a jejího manžela, nejsou dobré. Žalovaní v dovolání sice výslovně uvedli, že jím brojí proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí žádné výhrady nekonkretizovali; ostatně proti nákladovým výrokům není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Protože dovolatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. 6. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu