USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobců
a) V. J., a b) D. J., obou XY, zastoupených JUDr. Karlem Polákem, advokátem se
sídlem v Kutné Hoře, Lorecká 465, proti žalovanému 1) P. K., bytem XY,
zastoupenému Mgr. Václavem Stehlíkem, advokátem se sídlem v České Lípě, U
Synagogy 701/2, a 2) R. K., bytem XY, o slevu z kupní ceny a náhradu škody,
vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 15 C 74/2012, o dovolání žalobců
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017, č. j. 25 Co
96/2016-481, 25 Co 449/2016, ve znění usnesení ze dne 13. 6. 2017, č. j. 25 Co
96/2016, 25 Co 449/2016-508, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2015, č. j. 15 C 74/2012-352, ve spojení s usnesením ze dne 27. 7. 2016, č. j. 15 C 74/2012-402, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům společně a
nerozdílně 408.158,92 Kč (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky
2.283.571,08 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.). Vyšel ze zjištění, že dům, jehož prodej zprostředkovala realitní kancelář, byl
inzerován jako přízemní se zastavěnou plochou 75 m2, 3+kk, s možností ještě
vybudovat podkroví. Žalobci si kupované nemovitosti prohlédli minimálně
dvakrát, přičemž jim bylo sděleno, že v kuchyni není zaveden plyn a že je
možnost dobudovat podkroví a nikoliv, že je podkroví obyvatelné. Pro výstavbu
domu existují dva projekty, jeden počítal s podkrovím a druhý jen s dřevěným
stropem. Soud prvního stupně nepřehlédl, že zprávy a posudky předložené v
řízení žalobci vycházejí (stavebně) z projektu, který počítal s výstavbou
podkroví. Zpráva statika Ing. Grohmana a Ing. Dostála datovaná 8/2011 z
hlediska obytné vestavby podkroví konstatuje, že obvodové a základové zdivo
vyhovuje, ovšem že je nezbytné provést vyztužení stropní desky. Znaleckým
dokazováním byla zjištěna závažná pochybení v původní elektroinstalaci domu
odůvodňující její celkové odstranění a nahrazení novou představující náklad ve
výši 90.000,- Kč. Izolace domu je provedena jen částečně a tuto vadu lze
odstranit stavebními pracemi, jejichž obvyklá cena představuje částku
318.158,92 Kč. Soud prvního stupně zdůraznil, že žalobci od samého počátku
plánovali rozsáhlou rekonstrukci zakoupeného domu, nehodlali jej užívat ve
stavu, jak jej pořídili. Při rekonstrukci (či spíše demolici) domu zjistili
vady, které žalovaným vytkli a jejichž existencí a podstatou se soud zabýval. Vycházeje z blíže citované judikatury Nejvyššího soudu, soud prvního stupně za
vady předmětu koupě nepovažoval nepředání stavebního deníku, existenci plechové
střešní krytiny místo v projektu uváděných střešních tašek, neprovedený přívod
plynu do kuchyně, vyústění dešťové vody do vsakovací jímky, která není
zhotovena, ani stavbu plotu na menším rozměru než je pozemek o cca 1-1,5 m. Žádná ze shora uvedených vlastností nebyla žalobci vymíněna ani žalobci
prodávajícími nebyli ujištěni o opačné (či jiné) vlastnosti, než s jakou dům
kupovali. Nelze přehlédnout, že žalobci nekupovali novostavbu ani předmětný dům
nenabyli na základě smlouvy o dílo, v níž by si dohodli konkrétní způsob
provedení stavby. Rozpor skutečného stavu stavby s projektem, nadto s verzí,
podle níž dům nebyl postaven, není vadou, pokud konkrétní vlastnost předmětu
koupě nebyla smluvně dohodnuta. V řízení bylo prokázáno, že žalobci nikdy
nebyli ujištěni o tom, že podkroví je určené bez dalšího k bydlení, tj. k
vestavbě podkroví, a že není třeba činit další stavební práce. Již z textu
nabídky k prodeji, kdy je použito sousloví „s možností ještě vybudovat
podkroví“ je zjevné, že bez dalšího podkroví není obyvatelné.
Za vady předmětu
koupě soud prvního stupně ovšem považoval vadu elektroinstalace a chybně
provedenou izolaci základové desky. Z tohoto důvodu přiznal žalobcům jen částku
408.158,92 Kč. Jelikož žalobci včas nevytkli vadu spočívající v nedostatku
hromosvodu, nepřiznal jim soud slevu z tohoto důvodu, stejně jako nárok na
náhradu škody spočívající v nákladech na náhradní bydlení, a náklady na
zjištění vad nemovitosti. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2017, č. j. 25 Co 96/2016-481, 25
Co 449/2016, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 6. 2017, č. j. 25 Co
96/2016, 25 Co 449/2016-508, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku II. tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit
žalobcům 7.260,- Kč; jinak jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu. Zdůraznil, že si žalobci při
koupi nevymínili žádnou výslovnou vlastnost sporné nemovitosti, a že není
„vadou“ prodané věci střecha s plechovou střešní krytinou, ačkoliv projekt
předpokládal střešní tašky, či neprovedení přívodu plynu do kuchyně a
neexistence vsakovací jímky srážkové vody, neboť o takových vlastnostech nebyli
žalobci žalovanými ujištěni, a nemovitost s tímto vědomím kupovali. Podle
odvolacího soudu založili-li dovolatelé svou žalobu na porovnání existující
stavby s projektem, podle něhož však nebyla stavba realizována, nemohou být
zjištěné rozdíly „vadami“ koupené věci; takto mohli žalobci zjistit jen výši
nákladů, které by museli vynaložit na realizaci půdního podkroví. Právo z
odpovědnosti za vady nemůže podle odvolacího soudu založit okolnost, že
žalovaní žalobcům nepředložili projekt, podle něhož měla být stavba provedena
(natož alternativní projekt, podle kterého nebyla stavba zhotovena) ani
okolnost, že nedostali k dispozici stavební deník. Nelze pominout, že předmětná
stavba je využitelná k účelu, pro který byla kolaudována a že není podstatně
snížena možnost jejího využití jako přízemního domu tím, že dřevěný strop není
schopen nést – bez stavebních úprav – zatížení obytného podkroví. Okolnost, že
obytné podkroví nelze v domu vybudovat bez zásadních stavebních úprav, není
vadou předmětu koupě, neboť žalobci nebyli žalovanými ujištěni, že bez takových
úprav je podkroví domu způsobilé k bydlení, ani si – podle výsledku dokazování
- žalobci takovou vlastnost výslovně nevymínili. Vzhledem k tomu, že odvolací
soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl podle § 224 odst. 2 o. s. ř. o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za
přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dvou právních otázek, při němž se měl
odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V
rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo
2228/2000, publikovaným pod č. 57/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „Sbírka“), odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že sporný dům je
zcela nevhodný pro vybudování podkroví přesto, že v nabídce, kterou bylo
zahájeno jednání o uzavření kupní smlouvy, bylo uvedeno, že dům umožňuje
vybudování podkroví. Připouštějí, že si v kupní smlouvě nevymínili možnost
vybudování podkroví jako vlastnost domu a žalovaní je o tom neujistili. Za
ujištění o vlastnostech prodávané věci (možnosti vybudovat obyvatelné podkroví)
odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) odmítl považovat popis
nemovitosti uvedený v nabídce, kterou žalovaní učinili prostřednictvím realitní
kanceláře, jež prodej zprostředkovávala. Dovolatelé prosazují názor, podle
něhož obsahuje-li nabídka prodeje údaj o možnosti vybudovat v prodávané
nemovitosti „ještě“ podkroví, může kupující předpokládat, že dům je stavěn tak,
že je k realizaci podkrovního bydlení vhodný, čili že možnost vybudovat
podkroví nevyžaduje zásah do základních stavebních konstrukcí. Dům však je
vystavěn tak, že pro vestavbu obytného podkroví rozhodně vhodný není a
dodatečná vestavba podkroví by vyžadovala zásadní zásah do základních
konstrukcí, zejména by bylo nutné stávající strop nahradit konstrukčně jiným
stropem. Za v pořadí druhou otázku hmotného práva, kterou měl odvolací soud
posoudit v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu, považuje otázku
odpovědnosti za vady prodané věci, jde-li o vady zjevné. Při jejím řešení
odvolací soud pominul závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.
10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2641/2012, neboť nároky z odpovědnosti za vady podle §
597 odst. 1 obč. zák. se pojí objektivně s existencí vady bez ohledu na to, zda
jde o vadu skrytou nebo zjevnou; odpovědnost prodávajícího se vztahuje totiž na
vady prodávané věci, které existovaly v době prodeje a na které prodávající
kupujícího neupozornil bez ohledu na to, zda se jedná o vady skryté či zjevné.
Za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
považují dovolatelé okolnost, že soudy obou stupňů nepřihlédly k dílčím závěrům
posudku znaleckého ústavu PROFI-TEN, a. s., znaleckého posudku Ing. Řepy a ke
stavebně statickému posouzení vypracovanému Ing. Pavlem Grohmannem, podle nichž
je dům „vzhledem ke zmiňovaným vadám“ nezpůsobilý k běžnému užití. Navíc
odvolací soud toleroval soudu prvního stupně pochybení, spočívající v tom, že
nevyslechl znalce Ing. Řepu k obsahu jeho znaleckého posudku a místo toho
ustanovil dalšího znalce k posouzení sporných otázek. Dovolatelé mají dále za
to, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [srovnej čl. I bod 3) dovolání],
přičemž současně jde o doposud nevyřešenou otázku (čl. IX odst. 6 dovolání),
neboť nepřihlédl při určení výše náhrady k ustanovení § 12a vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky č. 486/2012 Sb. S tímto odůvodněním
dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v
dovoláním napadeném rozsahu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích
II. až IV, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II. bod. 2. zákona č.
296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s.
ř.).
I. K otázce ujištění prodávajícího o vlastnostech prodávané věci:
Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z
jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle
§ 241a odst. 1 o. s. ř. Žalobci zjevně uvedený předpoklad pomíjejí, neboť
nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem ve vztahu k řešení otázky
ujištění prodávajících o vhodnosti domu k vybudování podkroví staví na vlastní
skutkové verzi, podle níž byli žalovanými ujištěni o tom, že dům je stavěn tak,
aby byl bez jakýchkoliv zásadních stavebních úprav vhodný k vybudování
podkroví. Dovolatelé prosazují skutkový závěr, že nabídka k prodeji, obsahující
údaj o „možnosti vybudovat ještě podkroví“ v sobě zahrnuje ujištění
prodávajících o tom, že dům je stavěn tak, že vybudování podkroví nevyžaduje
zásah do základních stavebních konstrukcí. Podle dovolatelů dům není vůbec
vhodný pro vestavbu podkroví, neboť k ní by mohlo dojít jen zásahem do
základních stavebních konstrukcí, vyžadujícím mimo jiné nahrazení stávajícího
stropu stropem jiným; stavba tak neodpovídá ujištění žalovaných.
Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho
správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř., nelze úspěšně
napadnout. Lze uzavřít, že dovolací argumentací se žalobci domáhají přezkumu
právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
II. K otázce odpovědnosti za zjevné vady prodané věci:
Dovolání není přípustné pro tvrzený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu se
závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2641/2012,
uzavřel-li odvolací soud, že za „vadu“ prodané věci nelze považovat to, že
střecha domu je provedena s plechovou střešní krytinou, ačkoliv projekt
předpokládal střešní tašky, dále že není zhotoven přívod plynu do kuchyně a že
není vybudována vsakovací jímka srážkové vody, neboť o takových vlastnostech
nebyli žalobci žalovanými ujištěni, a hlavně, že nemovitost s vědomím tohoto
stavu kupovali. Nelze pominout, že z ustanovení § 499 obč. zák. plyne, že
vadou věci je neexistence takové vlastnosti věci, která se u věci určitého
druhu a stáří obecně předpokládá, a v důsledku níž je možnost využití věci
podstatně snížená (srovnej R 24/1990). Je-li citované rozhodnutí Nejvyššího
soudu založeno na závěru o odpovědnosti za vady prodané věci podle § 501 obč.
zák., kdy nemovitosti byly prodány „jak stojí a leží“ s výhradou, že
prodávající neodpovídají za jejich vady, a že prodávající kupující neupozornili
na žádné vady, jeho závěry nemohou dopadat do poměrů nyní souzené věci.
Dovolání tak nemůže být z tohoto důvodu přípustné.
Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že vydání jeho rozsudku předcházely
procesní vady, na základě kterých bylo rozhodnuto nesprávně, nenapadají žádný
právní závěr odvolacího soudu, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž mu
vytýkají, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a),
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci – je-li jimi řízení skutečně postiženo –
přihlíží dovolací soud pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242
odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, musí
být z dovolání patrno, kterou konkrétní otázku mají dovolatelé za dosud
nevyřešenou dovolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 4/2014).
Formulace, že odvolací soud „nepřihlédl k ustanovení § 12a vyhlášky č. 177/1996
Sb., aniž by takový postup nějak odůvodnil,“ dikci ustanovení § 237 o. s. ř.
nevyhovuje.
Ve vztahu k jiným právním otázkám dovolatelé nevymezili předpoklady
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
Pro úplnost nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu
§ 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a
že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně
napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.; zároveň platí, že za
nesprávné právní posouzení věci nelze považovat hodnotící závěr odvolacího
soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro
aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srovnej rozhodnutí č. 19
publikované v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 2/1994 a usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 2. 7. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1053/2002, uveřejněné v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck pod č. C
1324).
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle
§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě
zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2020
JUDr. Václav Duda
předseda senátu