33 Cdo 1461/2025-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců
JUDr. Václava Dudy a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně O. A., zastoupené
Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Praha 2, Slezská 1297/3, proti žalované
PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem Praha 1, Malá Strana, Thunovská 192/27,
identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA,
advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, o 112 447,62 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 67/2023,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024,
č. j. 16 Co 236/2024-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 7 344,70 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr.
Petra Němce.
1. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. 9. 2024, č.
j. 16 Co 236/2024-126, potvrdil výrok o věci samé rozsudku ze dne 5. 3. 2024,
č. j. 20 C 67/2023-71, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně)
žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 112 447,62 Kč se zákonným úrokem z
prodlení ve výši 15 % ročně od 7. 2. 2023 do zaplacení, změnil výši nákladů ve
výroku o nákladech řízení, který jinak rovněž potvrdil, a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
2. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že usnesením
Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 3. 2022, č. j. 22 EXE 588/2014-172,
potvrzeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2022, č. j. 59 Co
94/2022-237, byla zastavena exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
vedená pod sp. zn. 094 EX 833/14 u soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla, na
základě rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Jiřího Kolaříka ze dne 11. 6. 2012, č.
j. 102 Rozh 1283/2012-7 (coby exekučního titulu), a to z důvodu absolutní
neplatnosti smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené účastníky dne 3. 11. 2011 a
na ní navazující rozhodčí smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, na základě které
byl žalobkyni poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč. Před zastavením exekuce soudní
exekutor z celkového vymoženého plnění vyplatil žalované coby exekučně
oprávněné částku 119 117,20 Kč.
3. Odvolací soud s poukazem na judikatorní závěry Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že dotyčný rozhodčí
nález – byť formálně nezrušený, o němž však bylo pravomocně deklarováno, že byl
vydán na základě úvěrové a rozhodčí smlouvy neplatné pro rozpor s dobrými
mravy, což také vedlo k zastavení exekuce k vymožení jím přiznaného plnění –
nelze považovat za spravedlivý důvod k plnění vymoženému v zastavené exekuci.
Tedy žalovaná je povinna vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z právního
důvodu, který odpadl (§ 2991 odst. 2 o. z.), a to ve výši 112 447,62 Kč (částka
odpovídající celkovému vymoženému plnění snížená o zákonný úrok z prodlení). K
žalovanou uplatněné námitce promlčení odvolací soud uvedl, že teprve s právní
mocí usnesení o zastavení exekuce (tj. v souzené věci od 29. 9. 2022) mohla
žalobkyně důvodně uplatnit žalobu; učinila-li tak dne 10. 3. 2023, podala ji
včas.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
5. Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od judikatury dovolacího
soudu a Ústavního soudu a že zde jsou další dosud neřešené otázky, jež jasně
plynou ze zákona, od něhož se odvolací soud odchýlil. Podané dovolání se týká
posouzení otázky běhu promlčení podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Dovolatel předkládá k posouzení následující
otázky:
1) od kdy započne běžet lhůta k vydání bezdůvodného obohacení, jde-li o
plnění na neplatnou smlouvu uzavřenou za účinnosti obchodního zákoníku;
2) je přípustné vztáhnout počátek běhu promlčecí doby až k okamžiku
právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce, přestože ustanovení § 394 odst. 2
obch. zák. je lex specialis, užije se přednostně a přesně stanoví, že v případě
plnění podle neplatné smlouvy počíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy k plnění
došlo;
3) pokud exekuce skončila vymožením, je dán nějaký důvod, který by
bránil podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení; lze se domáhat vrácení
vymoženého plnění a nikoliv čekat až na zastavení exekučního řízení - navíc
exekučního řízení, které již dávno neběželo a skončilo vymožením.
Odvolacímu soudu vytýká, že neaplikoval (speciální a komplexní) úpravu
promlčení v obchodním zákoníku. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
teprve s právní mocí usnesení o zastavení exekuce mohla žalobkyně důvodně podat
žalobu. Prosazuje, že pokud žalobkyně věděla, že na základě rozhodčího nálezu
plnit nemá, pak se měla domáhat vydání uhrazeného plnění od okamžiku, kdy tuto
vědomost získala či získat měla a mohla.
6. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
7. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
10. Dovolání není přípustné.
11. Dovolatelka závěr odvolacího soudu týkající se promlčení nároku
zpochybňuje argumentací, že měla být aplikována úprava § 394 odst. 2 obch.
zák., neboť jde o případ bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné
smlouvy. Pomíjí však, že v projednávané věci šlo sice o plnění povinnosti podle
hmotného práva neexistentní, ale uložené pravomocným rozhodnutím, neboť se
jednalo o plnění vymožené exekučním výkonem rozhodčího nálezu, o němž bylo až
následně pravomocně deklarováno, že jej nebylo lze vykonat, neboť byl vydán na
základě neplatné úvěrové a rozhodčí smlouvy, což vedlo k zastavení exekuce
vedené k vymožení jím přiznaného plnění. V takovém případě se okamžik vzniku
bezdůvodného obohacení pojí s okamžikem, kdy došlo k zastavení exekuce, neboť
do té doby nucený výkon rozhodčího nálezu představoval procesní důvod pro
přijetí plnění žalovanou. Není sporu o tom, že v exekuci byla vymožena částka
119 117,20 Kč, z níž pouze částka 112 447,62 Kč je majetkovým prospěchem, který
žalovaná získala bezdůvodně, neboť žalobkyně neměla hmotněprávní povinnost
plnit; jiná plnění (uskutečněná žalobkyní a poskytnutá žalované před vydáním
rozhodčího nálezu) předmětem řízení nejsou.
12. Dovolatelkou zpochybněný právní závěr odvolacího soudu, že po dobu
probíhající exekuce přetrvával důvod, pro který vymožené plnění náleželo
žalované jako oprávněné, který odpadl až tím, že exekuce byla zastavena, a že
až po vyřešení otázky, zda a v jakém rozsahu povinná měla povinnost plnit či
nikoliv, lze na vymožené plnění, k němuž povinná podle hmotného práva povinna
nebyla, pohlížet jako na bezdůvodné obohacení, přičemž běh promlčecí doby k
uplatnění požadavku žalobkyně na vrácení toho, co žalovaná obdržela jako
vymožené plnění, počíná právní mocí rozhodnutí o zastavení exekuce, je v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 10.
7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1227/2019 (proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 3467/19), Nejvyšší
soud počátek běhu subjektivní promlčecí doby ztotožnil s právní mocí usnesení,
jímž soud exekuci zastavil a rozhodl, že exekutor nemá právo na náhradu nákladů
exekuce; tímto okamžikem bylo totiž najisto postaveno, že žalobce není povinen
žalovanému náklady exekuce platit. V daném případě byla exekuce od počátku
vedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu (rozhodčího nálezu, k jehož
vydání neměl rozhodce pravomoc). K uvedenému závěru se Nejvyšší soud následně
přihlásil např. v rozsudku ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1124/2023, ze
dne 29. 2. 2024, sp. zn. 33 Cdo 501/2023, nebo v usnesení ze dne 31. 7. 2024,
sp. zn. 23 Cdo 1588/2023. Uzavřel-li odvolací soud, že teprve s právní mocí
usnesení o zastavení exekuce – tj. v souzené věci od 29. 9. 2022 – mohla
žalobkyně důvodně uplatnit žalobu (tudíž žaloba podaná dne 10. 3. 2023 byla
uplatněna včas), od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil.
13. Neobstojí argumentace dovolatelky (která v rámci vyjádření k žalobě
původně tvrdila, že veškeré vymožené plnění bylo plněním na platný dluh a
nikoliv bezdůvodným obohacením), že plnění ze strany povinné představovalo
plnění bez právního důvodu od počátku, takže pokud žalobkyně věděla, že na
základě rozhodčího nálezu plnit nemá, měla se domáhat vydání takto uhrazeného
plnění. Platí, že pouze na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že
plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému nenáleží; otázku, zda byl
či nebyl dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.,
jejímž podkladem byla neplatná rozhodčí doložka (smlouva), nemůže jako
předběžnou otázku posoudit soud v nalézacím řízení zahájeném povinným o vydání
bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vymožením plnění, na které
oprávněný neměl právo (srov. již výše citovaný rozsudek sp. zn. 33 Cdo
1124/2023, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo
5134/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
10/2020). Tedy až po rozhodnutí exekučního soudu o zastavení exekuce měla
žalobkyně skutečnou vědomost o tom, že se žalovaná na její úkor bezdůvodně
obohatila. Do doby zastavení exekuce přetrvával procesní důvod, pro který si
žalovaná mohla vymožené plnění nechat. Podala-li by žalobkyně žalobu na vydání
bezdůvodného obohacení v době, kdy exekuce ještě probíhala, musela by tato její
žaloba být zamítnuta. Uvedl-li odvolací soud, že promlčecí lhůta v projednávané
věci neuplynula, protože počala běžet od právní moci usnesení o zastavení
exekuce, rozhodl v souladu s citovanou judikaturou.
14. Poukaz žalované na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2020, sp.
zn. II. ÚS 3870/19, je nepřípadný, neboť v odkazované věci nešlo o případ
zneužití práva či neúměrného zvýšení vymáhané částky (oproti tomu v
projednávané věci rozhodčí nález byl vydán na základě úvěrové a rozhodčí
smlouvy neplatné pro nemravnost).
15. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo
procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s.
ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f
odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 6. 2025
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu