33 Cdo 1664/2025-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně M. F., zastoupené Mgr. Michalem Miturou, advokátem se sídlem v Ostravě, Petřkovická 974/5a, proti žalované AGOSTO FIN s. r. o., se sídlem v Ostravě, náměstí Msgre Šrámka 885/7, identifikační číslo 27840689, zastoupené JUDr. Petrem Chylou, advokátem se sídlem Ostravě, Poštovní 1794/17, o zaplacení 821 254,08 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 C 322/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2024, č. j. 57 Co 239/2024-102, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) mezitímním rozsudkem ze dne 27. 3. 2024, č. j. 37 C 322/2021-81, rozhodl, že žaloba je co do základu důvodná, s tím, že rozhodnutí o nákladech řízení se ponechává konečnému rozhodnutí. V řízení bylo prokázáno, že kupní smlouvou ze dne 13. 8. 2019 žalobkyně nabyla od žalované nemovitosti, a to pozemek parc. č. XY, pozemek parc. č. XY, pozemek parc. č. XY, jehož součástí je na něm stojící stavba č. p. XY v části obce XY (rodinný dům) a pozemek parc.
č. XY (dále jen „nemovité věci“) za kupní cenu 5 250 000 Kč. Mezi účastníky bylo nesporným, že žalovaná nemovité věci koupila (v dražbě dne 28. 6. 2017), neužívala je a následně je prodala žalobkyni. Dopisem ze dne 30. 6. 2020 žalobkyně oznámila žalované existenci skrytých vad, které se začaly projevovat nadměrnou vlhkostí zdiva, přičemž vady se projevily dne 26. 6. 2020 po častých deštích. Žalobkyně požadovala odstranění vad opravou rodinného domu. Existence vady předmětu koupě byla prokázána znaleckým posudkem doc.
Ing. Jaroslava Solaře, Ph.D., a spočívá v nedostatečné a v nefunkční hydroizolaci a v nefunkčním drenážním potrubí. V důsledku těchto vad dochází k nadměrnému zvlhnutí zdiva v prvním nadzemním podlaží domu. Žalovaná vadu na základě výzvy žalobkyně neodstranila v přiměřené lhůtě, ani neprováděla žádné práce způsobilé vadu odstranit a žalobkyně tak podáním ze dne 27. 5. 2021 požádala o slevu z kupní ceny. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva byla uzavřena mezi žalobkyní (spotřebitelem) a žalovanou (podnikatelem), neboť žalovaná jako podnikatelka nemovité věci nabyla a přeprodala je, proto je třeba aplikovat režim spotřebitelských smluv podle § 1810 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“). Žalobkyní vytýkaná vada je vadou podstatnou, neboť brání v užívání stavby k jejímu účelu, tedy k bydlení, přičemž jde o vadu skrytou, protože ji nemohla odhalit ani při pečlivé prohlídce, této vady si při prodeji nemusela být vědoma ani žalovaná. Žalobkyně odpovědnost za vady uplatnila v zákonem stanovené lhůtě bez zbytečného odkladu. Ze znaleckého posudku je zřejmé, že vada na nemovité věci byla již v době jejího převodu na žalobkyni. Soud prvního stupně neměl důvod pochybovat o správnosti závěrů znalce, a proto neshledal důvody pro zadání dalšího znaleckého posudku.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 12. 2024, č. j. 57 Co 239/2024-102, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud doplnil dokazování odborným posouzením M. J. z května 2024. Uzavřel však, že ani doplněním dokazování v odvolacím řízení se žalované nepodařilo zpochybnit správnost závěrů znaleckého posudku doc. Ing. Jaroslava Solaře, Ph.D., z nichž vycházel soud prvního stupně. Ve vztahu k odbornému vyjádření M. J. zdůraznil, že ten se nevyjadřoval k odborným závěrům znaleckého posudku, ale pouze zopakoval skutková tvrzení žalované.
Jelikož žalovaná nevnesla pochybnosti co do správnosti závěrů znalce ani v odvolacím řízení, neměl odvolací soud důvod přistoupit k doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem.
V řízení bylo prokázáno, že rodinný dům, který byl předmětem koupě, byl starý přibližně 90 let, ale prošel rekonstrukcí v roce 1996 a dále v roce 2005 (což tvrdila sama žalovaná). Rekonstrukce v roce 1996 byla provedena vadně (nedostatečná a nefunkční hydroizolace, nefunkční drenážní potrubí), což mělo za následek vysokou vlhkost zdiva. Za takové situace nelze na danou věc aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 896/2010.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jejího přesvědčení závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na závěry rozsudků Nevyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3235/2020, a ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 767/2022, prosazuje názor, že vlhnutí stěn rodinného domu je projevem stáří stavby, tj. důsledkem běžného opotřebení.
Odvolacímu soudu vytýká, že nekriticky převzal závěry posudku znalce doc. Ing. Jaroslava Solaře, Ph.D., nevypořádal se s odborným posouzením podaným M. J., znalci vytýká, že hydroizolace, která je podstatou problému, nebyla odkryta, její skutečný stav a provedení nejsou známy a závěry znalce jsou pouhou spekulací. Má za to, že závěr odvolacího soudu, že vytčené vady nepředstavují běžné opotřebení nemovitosti, v závislosti na obvyklé době životnosti domu, jeho stáří a běžnému způsobu užívání i údržby, je předčasný a nepodložený.
S tímto odůvodněním navrhla dovolatelka zrušit rozsudky obou soudů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Co se týče námitek ohledně hodnocení znaleckého posudku Ing. Solaře soudem prvního stupně a odvolacím soudem, dovolatelka neformuluje žádnou konkrétní otázku, na které by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Svou argumentací pouze polemizuje se skutkovými závěry soudů obou stupňů a zpochybňuje hodnocení důkazů (znaleckého posudku Ing. Solaře a odborného posouzení J.). Jako obiter dictum Nejvyšší soud považuje za vhodné poukázat na závěry ustálené rozhodovací praxe, podle níž „ustanovení § 132 o.s.ř.
vyjadřuje zásadu volného hodnocení důkazů, neboť ukládá soudu, aby hodnotil určitý důkaz sám podle vlastní úvahy. To ovšem neznamená, že jde o libovůli, že soud může vyslovovat jenom své domněnky, nedostatečně podložené výsledky řízení, a své ryze subjektivní názory. I při tomto volném hodnocení je třeba odůvodnit výsledky, k nimž soud došel při hodnocení jednotlivých důkazů. Ustanovení § 132 o.s.ř. platí pro hodnocení důkazů vůbec, a tedy i pro hodnocení důkazu znaleckým posudkem; přesto však je tu při hodnocení důkazu určitý rozdíl, který je vyvolán některými zvláštnostmi tohoto důkazu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 4/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR bylo uvedeno, že soud hodnotí důkaz znaleckým posudkem jako každý jiný důkaz, že však tam, kde se chce při hodnocení výsledků řízení odchýlit od výsledku tohoto důkazu, musí svůj postup přesvědčivě odůvodnit … Při hodnocení důkazů znaleckým posudkem se soud musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů.
Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Pokud soud má pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23.12.1980, sp. zn. Cpj 161/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/1981).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 47/1955 Sbírky rozhodnutí čs. soudů bylo zdůrazněno, „že k tomu, aby soud mohl odpovědně hodnotit znalecký posudek, nesmí se znalec omezit na podání odborného závěru (tedy posudku v užším slova smyslu), nýbrž soud musí mít možnost z posudku poznat, ze kterých zjištění znalec vycházel a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (tedy znalecký posudek musí obsahovat i nález)“. Toto rozhodnutí bylo sice vydáno před 1. 4. 1964, tj. před nabytím účinnosti zákona č.
99/1963
Sb., občanského soudního řádu, avšak zásada v něm obsažená je nadále použitelná. V citovaném rozhodnutí bylo zdůrazněno, že „soudy si mnohdy neuvědomují význam nálezové části znaleckého posudku a nezabývají se tím, zda znalec bral v úvahu všechny rozhodné skutečnosti a zda posudek spočívá na úplných podkladech …“. Soud tedy hodnotí znalecký posudek v souladu s principy zakotvenými v § 132 o. s. ř. jako celek, a to zejména se zřetelem k tomu, zda jeho závěry jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu se zjištěními z ostatních důkazů.
Z výše uvedeného rezultuje závěr, podle něhož skutková zjištění, která plynou z nálezové části znaleckého posudku, nejsou-li v rozporu se zbývajícími důkazy, může soud převzít za svá, při formulování závěru o skutkovém stavu věci. Co do řešení právní otázky, zda zjištěné vady jsou projevem běžného opotřebení a zda se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 767/2022, ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3235/2020, ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 896/2010, a rozsudku Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne30.
9. 1988, sp. zn. 3 Cz 59/88. Judikatura, na kterou dovolatelka odkazuje však není přiléhavá. Podle výše uvedené judikatury platí, že odpovědnost za vady koupené věci se vztahuje jak na nové, tak i na použité věci, a není rozhodující, zda prodávající o takové vadě věděl. I prodávaná použitá či starší věc musí mít obvyklé vlastnosti odpovídající jejímu stáří a běžnému opotřebení, nikoliv ovšem takové vady, které brání jejímu užití v souladu s kupní smlouvou, nebo k účelu stanovenému kupní smlouvou nebo k účelu, k němuž se taková věc obvykle užívá.
Jinak řečeno v případě prodeje použité (starší) věci prodávající odpovídá pouze za vady, které měla věc v momentě jejího převzetí, a to ještě jen za takové, které neodpovídají míře jejího používání nebo obvyklého opotřebení. Odvolací soud touto optikou vady posuzoval a dospěl k závěru, že se v tomto konkrétním případě o projev běžného opotřebení nejedná. Jednotlivá rozhodnutí se pak konkrétněji zabývají posouzením vad u opotřebovaných vozidel a na danou věc dále nedopadají. Pouze v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.
7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 896/2010, se dovolací soud zabýval vadami devadesát let starého domu, který neprošel rekonstrukcí. Závěr odvolacího soudu je však založen na zjištění, že v nyní souzené věci byl předmětem koupě rodinný dům starý cca 90 let, který prošel rekonstrukcí v roce 1996 a v roce 2005; ani posledně zmíněné rozhodnutí dovolacího soudu tak s ohledem na skutkově odlišnou situaci na nyní souzenou věc není aplikovatelné. Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2005, sp.
zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.) Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2025
JUDr. Václav Duda předseda senátu