U S N E S E N Í
Nejvyšší soud české republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobkyně B. K., zastoupené JUDr. Petrem Veselým, advokátem se sídlem v Praze
8, Za Poříčskou bránou 21/365, proti žalovanému Ing. K. Z., CSc., zastoupenému
JUDr. Jiřím Rybářem, advokátem se sídlem v Praze 9, Bečvářská 529, o nahrazení
projevu vůle, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 293/2010, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. listopadu
2011, č. j. 26 Co 310/2011-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 12.463,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Rybáře, advokáta.
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze,
jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. března 2011,
č. j. 18 C 293/2010-55, zamítající žalobu o nahrazení prohlášení vůle, které
není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), nebylo shledáno přípustným ani podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace
nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka uplatnila
námitkou, že bylo porušeno její předkupní právo, neobsahovala-li jí učiněná
nabídka odkupu v rozporu s ustanovením § 605 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), všechny podmínky
sjednané v kupní smlouvě uzavřené se žalovaným, zejména splatnost kupní ceny,
její zajištění složením do advokátní úschovy, uvolnění části kupní ceny z
advokátní úschovy do 5 dnů po předložení výpisu z katastru nemovitostí a kupní
smlouvy s doložkou o vkladu, prohlášení, že prodávaný spoluvlastnický podíl
nebude zatížen právními vadami, zástavními právy nebo jinými omezeními
vlastnického práva, uvolnění částky 21.000,- Kč z advokátní úschovy za účelem
zaplacení daně z převodu nemovitostí a povinnost podat návrh na vklad
vlastnického práva do tří dnů po složení kupní ceny do úschovy. Dovolatelka má
za to, že podmínky sjednané v kupní smlouvě byly pro žalovaného výhodnější než
podmínky ohlášené, případně chybějící, v nabídce odkupu, a to minimálně v
zajištění kupní ceny jejím složením do advokátní úschovy a její uvolnění až po
podání návrhu na vklad. K přezkumu předestřenou otázku vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu. Ten sice v rozsudku ze dne 25. srpna 2003, sp. zn. 33 Odo
178/2003, vyslovil, že pro posouzení porušení předkupního práva není
rozhodující konkrétní splatnost zaplacení kupní ceny za nabízené nemovitosti,
ale pouze skutečnost, že nabídka doručená žalobci neobsahovala (vůbec)
splatnost kupních cen, takže i kupní smlouvy s žalovanými měly být uzavřeny bez
této splatnosti (nestalo-li se tak, pak předkupní právo bylo porušeno); tento
právní názor byl posléze korigován rozhodnutím velkého senátu (občanskoprávního
a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu, jenž v rozsudku ze dne 11. května 2011,
sp. zn. 31 Cdo 1926/2009, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č.
128/2011, judikoval, že „předkupní právo spoluvlastníka není
»bez dalšího« porušeno, jestliže nabídka doručená spoluvlastníku neobsahovala
údaj o splatnosti kupních cen a poté prodávající uzavřel kupní smlouvy, jež
obsahovaly individuální splatnost kupních cen. Byla-li splatnost ve smlouvě o
převodu podílu, uzavřené později s třetí osobou, stanovena jinak než v § 605
obč. zák., příp. v nabídce na odkoupení podílu učiněné oprávněnému
spoluvlastníku (za předpokladu, že nabídka obsahovala lhůtu splatnosti delší
než dvouměsíční podle § 605 obč. zák.), lze učinit závěr o tom, že bylo
porušeno předkupní právo spoluvlastníka, jen za předpokladu, že podmínky
splatnosti se podstatně lišily, a to natolik, že rozdíl mezi nimi mohl
objektivně ovlivnit úvahu oprávněného spoluvlastníka o přijetí nabídky na
realizaci předkupního práva.“
Velký senát Nejvyššího soudu v tomto rozsudku dále uzavřel, že „i pokud se
jednotlivé smluvní podmínky (cena, splatnost aj.) v nabídce učiněné
spoluvlastníkovi a podmínky, za kterých je podíl následně prodán třetí osobě,
podstatně liší, nelze z toho bez dalšího dovozovat porušení předkupního práva. Jednotlivé smluvní podmínky totiž nemohou být srovnávány izolovaně, ale naopak
je nutné je hodnotit v kontextu všech ostatních smluvních podmínek (delší doba
splatnosti může být vykompenzována např. poskytnutým zajištěním nebo vyšší
cenou apod.). Jedině v případě, že takto komplexně hodnocené smluvní podmínky,
za kterých byl spoluvlastnický podíl nabídnut spoluvlastníku, jsou méně výhodné
(natolik, aby to objektivně mohlo ovlivnit úvahu oprávněného spoluvlastníka o
přijetí nabídky) než podmínky, za kterých byl podíl následně prodán třetí
osobě, dojde k zásahu do předkupního práva oprávněného spoluvlastníka. Naopak,
pokud je spoluvlastnický podíl prodán třetí osobě za srovnatelných či méně
výhodných podmínek, k žádnému poškození práv spoluvlastníka nedochází a jeho
předkupní právo není porušeno.“
Se zřetelem k výše uvedeným závěrům, které byly rozvedeny též v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 3387/2010, podle
něhož „k závěru o porušení zákonného předkupního práva nelze dospět při pouhém
(mechanickém) zjištění, že obsah nabídky učiněný povinným spoluvlastníkem vůči
oprávněnému spoluvlastníku není (zcela) identický s obsahem převodní smlouvy
uzavřené mezi převádějícím spoluvlastníkem a jinou osobou (nabyvatelem), nýbrž
až při zjištění, že v učiněné nabídce výkupu (oproti uzavřené převodní smlouvě)
absentují (anebo naopak jsou obsaženy) právně významné okolnosti, které mohly
ovlivnit úvahu oprávněného spoluvlastníka o přijetí nabídky na realizaci
předkupního práva“, je zřejmé, že námitka nesprávného právního posouzení věci
není opodstatněná; odvolací soud porovnal obsah nabídky učiněné žalobkyni s
obsahem kupní smlouvy uzavřené se žalovaným. Komplexním poměřením podmínek
uvedených v nabídce s podmínkami sjednanými v kupní smlouvě nelze dospět k
závěru, že rozdíly mezi nimi mohly - objektivně vzato - ovlivnit úvahu
žalobkyně o přijetí nabídky na realizaci předkupního práva.
Ostatně některé
dovolatelkou výslovně označené podmínky pojaté do kupní smlouvy nelze hodnotit
jako výhodnější, ani jsou-li posuzovány izolovaně. Jednoznačnou nevýhodou není
to, že žalobkyně byla povinna zaplatit požadovanou cenu před podpisem kupní
smlouvy. Nelze přehlédnout, že oprávněný spoluvlastník, který řádně vyplatí
nemovitost, se může v případě, že povinný spoluvlastník s ním poté odmítne
uzavřít kupní smlouvu, domáhat nahrazení projevu vůle povinného spoluvlastníka,
případně se může dovolat relativní neplatnosti smlouvy, kterou by povinný
spoluvlastník uzavřel se třetí osobou. Totéž platí obdobně, spatřuje-li
dovolatelka výhodu ve složení kupní ceny do advokátní úschovy. Oproti jejímu
názoru tedy rozhodnutí odvolacího soudu respektuje dosavadní rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu a je s ní v souladu; přípustnost dovolání podle § 237 odst. 2
písm. c) o. s. ř. tak není dána. Námitka, že odvolací soud se nezabýval veškerou (blíže nespecifikovanou)
odvolací argumentací žalobkyně, a tím porušil její právo na spravedlivý proces,
je podřaditelná dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k
němuž se - jak vyplývá z výkladu shora - nepřihlíží, s výjimkou případu, o
který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního
právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného
výkladu či aplikace předpisů procesních.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování
advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000
Sb. (srov. nález ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve
Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny
dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 8
odst. 1, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v
rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 10.000,- Kč. Součástí
nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání)
ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 2.163,- Kč
odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. července 2013
JUDr. Václav Duda
předseda senátu