USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce D. M., zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem v Praze 1, Thunovská 192/27 (identifikační číslo 618 60 069), zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o 217 262,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 384/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2024, č. j. 22 Co 184/2023-160, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 11 471 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Petra Němce, advokáta.
Rozsudkem ze dne 6. 9. 2023, č. j. 23 C 384/2021-120, Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 217 262,35 Kč s 8,50 % úroky z prodlení od 30. 10. 2021 do zaplacení a nahradit náklady řízení ve výši 159 984,40 Kč. Žalobce se uvedené částky domáhal z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalované, neboť ji byla vyplacena exekutorem krátce před vydáním usnesení o zastavení exekuce z důvodu jejího neoprávněného vedení na základě nezpůsobilého exekučního titulu. V záhlaví uvedeným rozhodnutím Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobci přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 22 941,60 Kč. Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že rozhodčí nález, na jehož základě byla vedena exekuce, byl nezpůsobilým exekučním titulem, neboť rozhodce neměl k jeho vydání pravomoc.
Takový nález je nicotný a nevyvolává žádné právní účinky. Bylo-li žalobcem plněno v rámci prováděné exekuce, je vymožené plnění bezdůvodným obohacením (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). K promlčení tohoto nároku – uvedly soudy – nedošlo, protože promlčecí lhůta počala běžet až právní mocí usnesení o zastavení exekuce (§ 621 o. z.). V dovolání, jímž napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná uvedla tři okruhy otázek, při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. nebyly podle jejího názoru v rozhodování Nejvyššího soudu dosud vyřešeny.
Žalobce se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Odvolací soud po zopakování listinných důkazů (usnesení Krajského soudu v Ostravě z 29. 3. 2019, č. j. 9 Co 724/2017-115, předžalobní výzvy a doručenky datové schránky) vyšel z toho, že smlouvou o revolvingovém úvěru č. 9100814851 z 25. 4. 2014 se žalobce (dlužník) zavázal vrátit žalované poskytnuté peněžní prostředky (40 000 Kč) ve třiceti měsíčních splátkách po 3 031 Kč (celkem 90 930 Kč).
Protože žalobce byl v prodlení s úhradou sjednaných splátek, podala žalovaná podle ujednání rozhodčí smlouvy z 25. 4. 2014 návrh na zahájení rozhodčího řízení o peněžité plnění. Rozhodce Mgr. Jan Fišer nálezem z 15. 10. 2014, č. j.
103 Rozh 6727/2014-7, návrhu vyhověl a Okresní soud ve Frýdku- Místku – na návrh věřitelky – pověřil nařízením a provedením exekuce pro vymožení pohledávky s příslušenstvím JUDr. Dalimila Miku, LL.M., soudního exekutora Exekutorského úřadu Klatovy. Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením z 1. 8. 2017, č. j. 26 EXE 2426/2015-22, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ostravě z 29. 3. 2019, č. j. 9 Co 724/2017-115, exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. zastavil. Soudy dovodily, že v případě uzavření úvěrové smlouvy a na ni navazující rozhodčí smlouvy byla splněna kritéria zjevné nespravedlnosti a smlouvy jsou absolutně neplatné.
Postupu oprávněné tak nelze poskytnout soudní ochranu, a to ani v exekučním řízení, jehož výsledkem bylo vydání rozhodčího nálezu rozhodcem, který k tomu neměl pravomoc. Do zastavení exekuce byla vymožena a žalované vyplacena částka 273 565,25 Kč. Předžalobní výzvou z 19. 10. 2021 vyzval žalobce žalovanou k vrácení částky 271 262,35 Kč. První okruh námitek žalované [„Je rozhodnutí o zastavení exekuce z důvodu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. způsobilé zrušit rozhodčí nález jako exekuční titul obdobně jako rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu dle zákona o rozhodčím řízení? Lze, aby rozhodnutím o zastavení exekuce … byla obcházena zákonná lhůta k uplatnění návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, na jehož základě žalovanému přiznaná částka náleží a nemůže se tedy jednat o bezdůvodné obohacení? Je plnění poskytnuté dlužníkem na základě do dnešního dne nezrušeného rozhodčího nálezu plněním bez právního důvodu“] se týká účinků rozhodnutí o zastavení exekuce nařízené podle rozhodčího nálezu, který nebyl zrušen, a oprávnění ponechat si plnění exekučně vymožené do okamžiku právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce.
Jestliže přijala od dlužníka (žalobce) žalovanou částku na základě rozhodčího nálezu, který nebyl zrušen, nemůže jít – argumentuje dovolatelka – o bezdůvodné obohacení. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu je třeba rozlišovat dvě situace. Vydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, nemůže být akceptovatelný výsledek rozhodčího řízení.
Takový rozhodčí nález, jemuž předcházela neplatná rozhodčí smlouva, není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c/ zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož by mohla být nařízena exekuce. V takovém případě platí, že rozhodce neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“), pravomoc (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
5. 2010, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011, ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2013, a ze dne 30. 9. 2015, sp. zn.
23 Cdo 4460/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 77/2016, nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 1624/12). V případě, že rozhodčí smlouva (doložka) uzavřena byla, byť – z jiného důvodu než „netransparentnosti“ výběru rozhodce – neplatně, je pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena; obrana strany rozhodčího řízení by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu v řízení vedeném podle § 31 a násl. zákona č. 216/1994 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 83/2011). V projednávané věci exekuční soudy dospěly k závěru o nedostatku pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu. Dovolatelkou předestřenou otázku, zda plnění exekučně vymožené na základě exekučního titulu, jímž byl rozhodcem vydaný nález, který nebyl v řízení podle § 31 a násl. zákona č. 216/1994 Sb. zrušen, lze považovat za bezdůvodné obohacení věřitelky, vyřešil odvolací soud v souladu s tím, co je uvedeno shora.
Druhým okruhem námitek žalovaná zpochybnila závěr odvolacího soudu týkající se počátku běhu promlčecí lhůty. Okamžik, kdy se žalobce dozvěděl nebo dozvědět měl a mohl o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a že je povinna je vydat (tedy počátek subjektivní promlčecí lhůty podle § 619 o. z.), je dle jejího názoru nejpozději okamžik, kdy žalobce podal návrh na zastavení exekuce. V tento moment žalobce již znal všechny skutkové i právní okolnosti věci. Uvedenou problematikou se dovolací soud ve své judikatuře již zabýval.
Uzavřel, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení se vyžaduje skutečná (prokázaná), a ne pouze předpokládaná vědomost oprávněného o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a o osobě, která se bezdůvodně obohatila. K tomu dochází, jakmile oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit právo žalobou u soudu. Vědomostí se míní znalost konkrétních (objektivních) skutkových okolností, z nichž lze povinnost obohaceného vrátit majetkový prospěch dovodit, nikoliv obeznámenost s právní kvalifikací (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26.
10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1124/2023, ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 26 Cdo 731/2022, ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3350/2022, ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 20 Cdo 3342/2021, a nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21). Přitom platí, že pouze na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému nenáleží; otázku, zda byl či nebyl dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., jejímž podkladem byla neplatná rozhodčí doložka (smlouva), nemůže jako předběžnou otázku posoudit soud v nalézacím řízení zahájeném povinným o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vymožením plnění, na které oprávněný neměl právo (srov. již výše citovaný rozsudek sp. zn. 33 Cdo 1124/2023, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
2. 2019, sp. zn.
30 Cdo
5134/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2020). Tedy až po rozhodnutí exekučního soudu o zastavení exekuce měl žalobce skutečnou vědomost o tom, že se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila. Do doby zastavení exekuce přetrvával procesní důvod, pro který si žalovaná mohla vymožené plnění nechat. Podal-li by žalobce žalobu na vydání bezdůvodného obohacení v době, kdy exekuce ještě probíhala, musela by jeho žaloba být zamítnuta. Uvedl-li odvolací soud, že promlčecí lhůta v projednávané věci neuplynula, protože počala běžet od právní moci usnesení o zastavení exekuce, rozhodl v souladu s výše citovanou judikaturou.
Spojuje-li dovolatelka přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na právních otázkách, které by měly být posouzeny jinak než v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1124/2023, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na dovolatelkou vymezených právních otázkách, pak dovolání pro jejich řešení nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Na třetím okruhu právních otázek – „ lze posuzovat otázku začátku, běhu, stavění promlčecí doby a směšovat ji s otázkou posouzení podmínky pro to, aby povinný mohl být v žalobě o zaplacení bezdůvodného obohacení úspěšný, když se jedná o dvě zcela rozdílné právní otázky“ – napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Protože žalovaná nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.
s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 15. 1. 2025
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu