20 Cdo 3342/2021-272
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr.
Zbyňka Poledny v právní věci žalobce J. F., narozeného XY, bytem v XY,
zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2,
proti žalovaným 1) V. Z., narozenému XY, a 2) A. Z., narozené XY, oběma bytem v
XY, zastoupenými JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem se sídlem v Přerově, Dr.
Skaláka 1447/10, o 952 070 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Kroměříži pod sp. zn. 6 C 111/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 26. května 2021, č. j. 59 Co
257/2020-239, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 26. května
2021, č. j. 59 Co 257/2020-239, a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne
24. června 2020, č. j. 6 C 111/2019-201, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu
k dalšímu řízení.
stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 952 070 Kč a rozhodl o náhradě nákladů
prvoinstančního řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací
soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). 2/ Odvolací soud v řízení vyvolaném poddlužnickou žalobou podle § 315
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších přepisů
(dále „o. s. ř.“), vyšel ze zjištění, že žalovaní (poddlužníci) vznesli proti
uplatněnému nároku námitku promlčení v rámci obrany plynoucí z hmotněprávního
vztahu mezi nimi a R. M.; tímto vztahem je míněno bezdůvodné obohacení
žalovaných, kterým byl v exekuci vedené soudním exekutorem JUDr. Tomášem
Vránou, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 103 Ex 15990/13 vyplacen výtěžek
dražby nemovité věci, ačkoli tato věc podle hmotného práva nenáležela povinné
V. T.. (se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY), ale R. M.. V exekuci
žalobce (oprávněného) proti povinnému R. M. vedené pro pohledávku žalobce ve
výši 2 917 921,25 Kč pod sp. zn. 142 Ex 02341/15 vydal soudní exekutor Mgr. Jaroslav Kocinec, LL.M,, Exekutorský úřad Frýdek-Místek, dne 3. 1. 2019
exekuční příkaz, jímž rozhodl o provedení exekuce přikázáním pohledávky z
titulu lepšího práva za žalovanými ve výši 952 070 Kč. K vydání exekučního
příkazu však došlo až po skončení promlčecí lhůty stanovené v § 629 odst. 1
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014
(dále rovněž „o. z.“), čímž s ohledem na námitku žalovaných bylo právo žalobce
podle § 609 věty první o. z. promlčeno. O tom, že bezdůvodné obohacení podle §
2991 odst. 2 o. z. nastalo a že za jeho vznik odpovídají žalovaní, se povinný
R. M. totiž „mohl dozvědět“ již z průběhu dokazování konaném ve věci Okresního
soudu ve Vsetíně, pobočky Valašské Meziříčí, pod sp. zn. 19 C 13/2015. Zákonná
tříletá promlčecí lhůta tak počala běžet od 3. 11. 2015 a skončila 3. 11. 2018
(§ 619 odst. 1 a 2 o. z.), žaloba však byla podána až dne 15. 5. 2019. 3/ Odvolací soud zcela akceptoval skutkový stav nalezený před soudem
prvního stupně a aproboval i právní závěr o promlčení žalobcem uplatněného
práva. Upřesnil, že žalobce se poddlužnickou žalobou domáhá nároku z titulu
jeho přikázání v exekučním řízení vedeném proti povinnému M., který „měl
disponovat touto pohledávkou z titulu tzv. lepšího práva za stavu, kdy dražbou
byla prodána nemovitost, k níž tvrdil své vlastnické právo, a výtěžek z dražby,
který obdrželi žalovaní jako oprávnění v exekučním řízení, v němž byla
nemovitost prodána, má být posuzován jako jejich bezdůvodné obohacení“. Je
„nesporné, že se tvrzený vlastník a původní věřitel R. M. dne 3. 11. 2015 při
jednání ve věci sp. zn. 19 C 13/2015 (…) seznámil z provedených důkazů“,
konkrétně z usnesení soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad
Přerov, ze dne 4. 12. 2013, č. j. 103 Ex 15990/13-55, o udělení příklepu (dále
rovněž „usnesení o příklepu“) v exekuční věci proti povinné společnosti V.
T.,
a z potvrzení téhož soudního exekutora o zaplacení nejvyššího podání v dražbě
(dále „potvrzení o zaplacení nejvyššího podání“), „s rozhodnou skutečností, že
nemovitost, k níž tvrdil své vlastnické právo, byla (…) prodána za cenu“ ve
výši uhrazeného nejvyššího podání 1 140 000 Kč, a to za situace, kdy žádný jiný
věřitel či oprávněný „nebyl uveden“. 4/ Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž předložil k
řešení tři otázky „doposud v dovolací praxi Nejvyššího soudu neřešené“, a to:
a/ zda věřitel (zde R. M.) mohl z usnesení o příklepu a z potvrzení o zaplacení
nejvyššího podání zjistit potřebné informace k uplatnění své pohledávky ve výši
952 070 Kč za žalovanými z titulu lepšího práva u soudu;
b/ kdy v takovém případě počala R. M. běžet k uplatnění uvedené pohledávky
subjektivní tříletá promlčecí doba; a
c/ zda byla uvedená pohledávka uplynutím promlčecí doby ke dni 3. 11. 2018,
resp. jiný den před podáním žaloby, promlčena.
5/ Podle názoru dovolatele je „jádrem věci právní posouzení, které
skutečnosti musí věřitel vědět k podání žaloby z lepšího práva a zda tyto
skutečnosti vyplývají z usnesení soudního exekutora o příklepu a z potvrzení o
zaplacení nejvyššího podání“. Z uvedených listin se R. M. nemohl dozvědět, že
se na jeho úkor žalovaní obohatili o částku 952 070 Kč, potažmo že jim tato
částka z výtěžku zpeněžení jeho nemovité věci byla vyplacena. V poměrech
posuzované věci pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení vznikla až
okamžikem, kdy byla specifikovaná (žalobou uplatněná) částka žalovaným
vyplacena na základě rozvrhového řízení, tedy připsána na jejich účet. Zmíněné
usnesení o příklepu a potvrzení o zaplacení nejvyššího podání zde existovaly
již před vznikem bezdůvodného obohacení, což samo o sobě vylučuje, aby v těchto
listinách byly uvedeny potřebné informace o pohledávce R. M., který tudíž
nemohl zjistit, v jaké výši a pořadí jakých věřitelů budou pohledávky
uspokojovány, či zda vůbec bude něco žalovaným z výtěžku vyplaceno; to lze
nalézt až v rozvrhovém usnesení. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší
soud napadený rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6/ K dovolání podali žalovaní vyjádření, v němž se plně ztotožnili se
závěry odvolacího soudu ohledně běhu subjektivní promlčecí doby. Dovolatel
nevymezuje žádnou právní otázku ani předpoklad přípustnosti dovolání, neboť
vyjadřuje toliko nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu a přehlíží, že
dovolací soud se opakovaně otázkou počátku běhu subjektivní promlčecí doby ve
své judikatuře zabýval (např. v rozsudku ze dne 29. října 2002, sp. zn. 33 Odo
702/2002, rozsudku ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, nebo
rozsudku ze dne 15. června 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008). Žalovaní proto
navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl. 7/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
k tomu legitimovanou osobou (účastníkem řízení ve smyslu § 315 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že
dovolání je v otázce počátku běhu subjektivní promlčecí doby ohledně
poddlužnickou žalobou uplatněného práva z titulu bezdůvodného obohacení a v
poměrech exekučního řízení přípustné, neboť v těchto souvislostech otázku
dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi dosud neřešil (§ 237 o. s. ř.),
zároveň je i opodstatněné.
8/ Judikatura dovolacího soudu se konstantně hlásí k názoru, podle
něhož je u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení stanovena dvojí
(kombinovaná) promlčecí lhůta, subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí
lhůty počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Pro jejich vzájemný vztah
platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že
oprávněnému ještě běží druhá promlčecí lhůta. Pokud marně uplynula alespoň
jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2008, sp. zn. 33 Odo
1136/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2015, sp. zn. 28 Cdo
5236/2014). Jinými slovy tedy platí, že právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí lhůty, jejíž běh skončí dříve
(srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2013, sp. zn. 28 Cdo
3634/2012, ze dne 16. července 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2020, sp. zn. 28 Cdo 427/2020). 9/ Pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (§ 621 o. z.)
je rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví (resp. měl a mohl dozvědět; srov. § 619 odst. 2 o. z. in fine a přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod číslem 91/2020 Sb. rozh. obč.) o rozhodných skutečnostech, tj. o tom, že došlo na jeho úkor k získání
bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020). Podle § 621
ve spojení s § 629 odst. 1 o. z. je subjektivní promlčecí lhůta stanovena v
délce tří let (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2021,
sp. zn. 28 Cdo 2208/2021). Objektivní promlčecí lhůta u práva na vydání
bezdůvodného obohacení (§ 638 o. z.) počíná přitom plynout již okamžikem, kdy k
bezdůvodnému obohacení skutečně došlo, přičemž tato objektivní lhůta trvá po
dobu deseti, respektive patnácti let (v případě úmyslného obohacení). 10/ Již podle právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
ve znění účinném do 31. 12. 2013, se běh subjektivní promlčecí doby odvíjel od
okamžiku, kdy seochuzený dozvěděl o rozhodných skutečnostech (viz shora),
nikoli od okamžiku, kdy byly tyto rozhodné skutečnosti soudem v odůvodnění
pravomocného rozhodnutí výslovně konstatovány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 5. dubna 2017, sp. zn. 28 Cdo 2373/2016); subjektivní promlčecí doba
přitom trvala dva roky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005). Obdobně předchozí úpravě je počátek běhu
subjektivní promlčecí lhůty upraven i v občanském zákoníku účinném od 1. 1. 2014 (který je pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty v posuzované věci
relevantním předpisem), a to konkrétně v ustanovení § 621 o. z., podle něhož
okolnosti rozhodné pro počátek běhu této promlčecí lhůty zahrnují vědomost, že
k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.
11/ Založil-li odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) své
úvahy o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty na vědomosti ochuzeného R. M.,
který rozhodné skutečnosti mohl zjistit z provedených důkazů v podobě
(pravomocného) usnesení o příklepu a potvrzení o zaplacení nejvyššího podání,
není jeho závěr správný. V exekučních poměrech uvedené listiny potvrzují, že se
vlastníkem vydražené nemovité věci stal ke dni vydání usnesení o příklepu
vydražitel či předražitel (srov. § 336l odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 52
odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /
exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), tedy v
případě vydražené věci ve vlastnictví ochuzené třetí osoby se tato osoba mohla
dozvědět pouze to, že na její úkor došlo k bezdůvodnému obohacení. 12/ V této souvislosti je třeba připomenout, že zákonná úprava
rozděluje průběh exekuce prodejem nemovitých věcí do několika relativně
samostatných fází, z nichž v každé se řeší vymezený okruh otázek. Těmito fázemi
jsou 1) nařízení exekuce, 2) určení ceny nemovité věci a jejího příslušenství,
ceny závad a práv s nemovitou věcí spojených, určení závad, které prodejem v
dražbě nezaniknou a určení výsledné ceny, 3) vydání usnesení o dražební
vyhlášce, 4) prodej nemovité věci v dražbě a 5) rozvrh rozdělované podstaty. Úkony soudu, účastníků řízení a osob na řízení zúčastněných jsou zpravidla
završeny usnesením, jehož účinky vylučují možnost v další fázi znovu řešit
otázky, o kterých již bylo pravomocně rozhodnuto (z mnoha rozhodnutí dovolacího
soudu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2007, sp. zn. 20
Cdo 2006/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014, sp. zn. 30
Cdo 3717/2013, uveřejněné pod číslem 42/2015 Sb. rozh. obč., usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 1111/2018, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2022, sp. zn. 20 Cdo 396/2022). 13/ Zmíněné usnesení o příklepu a potvrzení o zaplacení nejvyššího
podání jsou úkony signifikantní pro předposlední exekuční fázi prodeje nemovité
věci v dražbě, avšak z jejich obsahu nelze seznat (ani predikovat), jak bude
probíhat navazující rozvrhová fáze exekučního řízení, tj. komu a v jakém
rozsahu připadne výtěžek prodané věci. Účastníky následného řízení o rozvrhu
totiž není jen oprávněný (oprávnění) a povinný (povinní), ale též osoby, které
podaly přihlášku ve smyslu § 336f o. s. ř., s výjimkou těch, jejichž přihláška
byla neúplná či opožděná, a proto usnesením soudu (exekutora) odmítnutá (§ 337
odst. 3 a § 336f odst. 4 o. s. ř.). Pohledávky účastníků rozvrhového řízení se
uspokojují podle zákonných skupin a pořadí (§ 337c o. s. ř.) a mohou být v
průběhu rozvrhového řízení popírány co do pravosti, výše, zařazení do skupiny
nebo pořadí, takže teprve na základě výsledku rozvrhu (pravomocného rozvrhového
usnesení) může mít osoba dražbou ochuzená jednoznačnou vědomost o osobě
(osobách) bezdůvodně obohacené (obohacených) a o rozsahu bezdůvodného
obohacení.
Je možné připustit, že v případě nepřítomnosti řádně přihlášených
věřitelů si může ochuzený představu o výsledku rozvrhu vytvořit již na základě
solidní znalosti exekučního spisu (musel by znát výši přednostních pohledávek
státu a soudního exekutora), nelze však akceptovat, že pro takovou vědomost
postačí toliko obsah usnesení o příklepu a skutečnost, že vydražitelem bylo
zaplaceno (doplaceno) nejvyšší podání. 14/ Z předchozích úvah plyne závěr, že v případě bezdůvodného
obohacení, k němuž došlo prodejem nemovité věci v exekučním řízení, je počátek
subjektivní promlčecí lhůty (§ 621 a § 629 odst. 1 o. z.) pro uplatnění práva
na vydání bezdůvodného obohacení vázán na skutečnosti, které se ochuzený měl a
mohl dozvědět až ve fázi rozvrhu výtěžku dražby. 15/ Byl-li odvolacím soudem (a soudem prvního stupně) počátek
subjektivní promlčecí lhůty ve vztahu k bezdůvodnému obohacení (§ 621 a § 629
odst. 1 o. z.) stanoven v rozporu s předchozím závěrem (dílem se rovněž
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), Nejvyšší soud, nemaje
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, zamítnutí
dovolání nebo změnu rozhodnutí dovolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu a
jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, na který se vztahují stejné
kasační důvody, podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. ruší a věc vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. 16/ V dalším řízení bude soud prvního stupně (případně též soud
odvolací) právním názorem Nejvyššího soudu vázán (viz § 243g odst. 1 část věty
první za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.), což znamená, že se
bude zabývat namítaným promlčením práva žalobce při odlišném (novém) posuzování
běhu subjektivní promlčecí lhůty (s předpokladem dalšího a podrobnějšího
dokazování). 17/ O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.