USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a
soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční
věci oprávněné Hartl Haus Czech s. r. o., se sídlem v Praze 1, Haštalská č.
1072/6, identifikační číslo osoby 63275988, zastoupené JUDr. Ivanem Radou,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě č. 988/31, proti povinnému J.
N., P., zastoupenému Mgr. Janem Labským, advokátem se sídlem v Praze 3,
Milešovská č. 2137/12, za účasti vydržitele T. S., P., zastoupeného Mgr. Janem
Lehovcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlážděná č. 4, pro 362 073,66 Kč s
příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Ondřeje Svobody, Exekutorský
úřad Praha 9, pod sp. zn. 184 EX 111/14, o dovolání povinného proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2018, č. j. 14 Co 306/2015-699, t a k t
o :
Dovolání povinného se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. února 2018, č. j.
14 Co 306/2015-699, výrokem I. zamítl návrh povinného ze dne 16. listopadu 2017
na přerušení řízení do doby pravomocného rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2015, sp. zn. 14 Co
108/2015, výrokem II. potvrdil usnesení soudního exekutora Mgr. Ondřeje
Svobody, Exekutorský úřad Praha 9, ze dne 19. prosince 2014, č. j. 184 EX
111/14-129, jímž soudní exekutor udělil příklep vydražiteli T. S., P., na v
usnesení uvedené nemovité věci, stanovil vydražiteli lhůtu k zaplacení
nejvyššího podání a uložil povinnému lhůtu k vyklizení vydražených nemovitých
věci. Výrokem III. soud uložil povinnému povinnost zaplatit vydražiteli náklady
odvolacího řízení o udělení příklepu 31 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám J. L. Odvolací soud dospěl k závěru, že exekuce je vedena
přiměřeně, neboť vzhledem k výši exekuované částky by byla realizace jiných
způsobů provedení exekuce nepřiměřeně dlouhá. Dále uzavřel, že je irelevantní,
pokud povinný uhradil vymáhanou pohledávku včetně příslušenství, neboť se tak
stalo po dražebním jednání, a rovněž shledal neopodstatněnými námitky povinného
ohledně nesprávně určené ceny nemovitých věcí a neúčinnosti doručování
písemností v důsledku hospitalizace, neboť o těchto námitkách již bylo
pravomocně rozhodnuto.
Výroky II. a III. napadeného usnesení napadl povinný v celém jejich rozsahu
dovoláním, ve kterém (mimo jiné) namítal, že odvolací soud se odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně posuzování podmínek pro
zastavení exekuce a ohledně otázky tzv. funkčního celku nemovité věci.
Dovolatel dále považuje za nesprávné usnesení o ceně, neboť odvolací soud
přijal závěry znaleckého posudku i přesto, že znalecký posudek obsahoval
podhodnocenou obvyklou cenu nemovitých věcí. Nadto dovolatel předložil jako
otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, zda je v souladu se zásadou
přiměřenosti exekuce, pokud zvolí provedení exekuce prodejem nemovitých věcí
povinného, přestože lze exekuci provést jinými způsoby. Dovolatel navrhl, aby
dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že příklep se
vydražiteli neuděluje, nebo aby usnesení odvolacího soudu zrušil, případně aby
zrušil i usnesení soudního exekutora a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně
s dovoláním podal povinný návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti
napadeného usnesení odvolacího soudu a usnesení soudního exekutora Mgr. Ondřeje
Svobody, Exekutorský úřad Praha 9, ze dne 19. prosince 2014, č. j. 184 EX
111/14-129.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. část první, čl.
II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č.
293/2013 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud již opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 3717/2013, uveřejněné pod číslem 42/2015
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 23. května
2007, sp. zn. 20 Cdo 2006/2006, usnesení ze dne 10. ledna 2008, sp. zn. 20 Cdo
2769/2006, či usnesení ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo 275/2013), že
zákonná úprava rozděluje průběh exekuce prodejem nemovitosti do několika
relativně samostatných fází, z nichž v každé se řeší vymezený okruh otázek.
Těmito fázemi jsou 1) nařízení exekuce, 2) určení ceny nemovitosti a jejího
příslušenství, ceny závad a práv s nemovitostí spojených, určení závad, které
prodejem v dražbě nezaniknou a určení výsledné ceny, 3) vydání usnesení o
dražební vyhlášce, 4) prodej nemovitosti v dražbě a 5) rozvrh rozdělované
podstaty. Úkony soudu, účastníků řízení a osob na řízení zúčastněných jsou
zpravidla završeny usnesením, jehož účinky vylučují možnost v další fázi znovu
řešit otázky, o kterých již bylo (pravomocně) rozhodnuto.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tedy vyplývá, že ve fázi
exekučního prodeje nemovité věci v dražbě se nelze skutkově či právně zabývat
existencí, právní povahou, polohou a přístupem ke stavbě, ať již jde o součást
či příslušenství (vy)dražené nemovité věci, jakož i okolnostmi, které by mohly
ovlivnit výši výsledné ceny nemovité věci a jejího příslušenství; řešení těchto
otázek, které dovolatel v rámci vymezení přípustnosti dovolání a dovolacího
důvodu pojmenovává, bylo uzavřeno v předchozí exekuční fázi pravomocným
usnesením o určení ceny nemovité věci (viz § 336 a § 336a o. s. ř., srov. dále
Nejvyšším soudem publikované a shora citované R 42/2015, řešící s týmž závěrem
právní následky spojené s exekučně vydraženou nemovitou věcí, byť by po udělení
příklepu dokonce vyšlo najevo, že se jednalo o věc movitou). Dovolací soud
neshledal důvod, aby se v tomto směru od své rozhodovací praxe odchýlil (srov.
§ 237 o. s. ř.).
Pokud jde o tvrzení povinného, že soudní exekutor opomenul ostatní postižitelný
majetek povinného a prodejem nemovitých věcí porušil zásadu přiměřenosti
exekuce, dovolací soud se zcela ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že
úhrada celkové exekuované částky by byla realizací přikázáním pohledávky z účtu
a srážkami z důchodu povinného nepřiměřeně dlouhá, proto soudní exekutor
správně zvolil provedení exekuce prodejem nemovitých věcí dle ustanovení § 58
odst. 2 o. s. ř., přičemž tomuto postupu nebránila ani znalost soudního
exekutora o hospitalizaci povinného (s námitkami ohledně hospitalizace
povinného se dovolací soud vypořádal již v usnesení ze dne 27. ledna 2016, sp.
zn. 20 Cdo 3187/2015).
Dovolatel se proto mýlí, domnívá-li se, že odvolací soud postupoval v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť v posuzovaném případě
postupoval zcela v souladu s jejími závěry, rovněž se řádně vypořádal se všemi
námitkami povinného. V obsáhlém dovolání pak dovolatel převážně polemizuje se
skutkovými závěry odvolacího soudu, čímž nevymezuje dovolací otázku hodnou
přezkumu.
S ohledem na výše uvedení proto v dovolacím řízení nelze pokračovat a Nejvyšší
soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatel dále v podání ze dne 12. března 2018 navrhuje odklad právní moci a
vykonatelnosti dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu a rovněž usnesení
soudního exekutora Mgr. Ondřeje Svobody ze dne 19. prosince 2014, č. j. 184 EX
111/14-129. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS
3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či
pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani
návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto
Nejvyšší soud návrhem povinného na odklad právní moci a vykonatelnosti
dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /
exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 5. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu