28 Cdo 427/2020-435
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobců a) L. R., narozené XY, bytem XY, b) L. M., narozené XY, bytem XY, c) L.
J., narozené XY, bytem XY, d) M. P., narozené XY, bytem XY, e) F. G.,
narozeného XY, bytem XY, f) B. P., narozené XY, bytem XY, g) M. R., narozené
XY, bytem XY, h) A. Ch., narozené XY, bytem XY, i) V. R., narozené XY, bytem
XY, všech zastoupených Mgr. Jakubem Trčkou, advokátem se sídlem v Praze 1,
Spálená 92/21, proti žalovanému E. T., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému
JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Legionářů 947/2b, o
zaplacení částky 1 425 303 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 308/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2019, č. j. 55 Co 60/2015-418, t a k t o
:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 10. 2013, č. j.
42 C 308/2009-233), jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům,
oprávněným společně a nerozdílně, částky 780 000 Kč a 645 303 Kč, vždy spolu
se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I rozsudku odvolacího soudu);
současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení a předcházejícího
dovolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, že žalobci, resp. jejich
právní předchůdci (dále jen „žalobci“), byli podílovými spoluvlastníky domu XY
na pozemku parc. XY v katastrálním území XY, v jehož půdních prostorách
uskutečnil žalovaný výstavbu dvou bytových jednotek (užívání jednotek bylo
povoleno v roce 1995) a provedl opravu střechy domu. Předmětné bytové jednotky
žalobci smlouvou ze dne 21. 12. 1994 pronajali žalovanému na dobu neurčitou s
tím, že do 31. 12. 2006 bude užívání bytových jednotek „bezplatné“ (měly tak
být kompenzovány náklady vynaložené žalovaným na výstavbu bytových jednotek a
na opravu střechy domu). Bytové jednotky však žalovaný užíval až do 13. 5. 2011
(bytová jednotka „vpravo od schodiště“), resp. 21. 7. 2011 (bytová jednotka
„vlevo od schodiště“), kdy je předal žalobcům, aniž by za jejich užívání
zaplatil žalobcům jakékoliv nájemné.
Jelikož odvolací soud shledal nájemní smlouvu ze dne 21. 12. 1994 neplatnou,
uzavřel, že žalovanému vzniklo užíváním bytových jednotek v žalovaném období
(1. 8. 2007 až 13. 5. 2011, resp. 21. 7. 2011) bezdůvodné obohacení.
Uplatnil-li žalovaný podáním došlým soudu prvního stupně dne 7. 4. 2010 k
započtení svoji pohledávky z bezdůvodného obohacení, které žalobcům vzniklo
zhodnocením jejich nemovitosti, ztotožnil se odvolací soud se soudem prvního
stupně, že vzniklo-li bezdůvodné obohacení na straně žalobců zhodnocením jejich
nemovitosti již okamžikem rozhodnutí o povolení užívání bytových jednotek
(kolaudace) v roce 1995, právo žalovaného se promlčelo v roce 1997 a s ohledem
na žalobci vznesenou námitku promlčení nelze přihlédnout k námitce započtení
vznesené žalovaným. O synallagmatický právní vztah zde nejde, požadují-li
žalobci vydání bezdůvodného obohacení za období po 31. 12. 2006 a nemůže se zde
prosadit ani ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný (dále též jako
„dovolatel“), jenž spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání v naplnění
více hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. Konkrétně zpochybňuje závěr o
promlčení svého (k započtení namítaného) práva na vydání bezdůvodného
obohacení, kdy dovozuje, že jeho pohledávka vznikla až okamžikem předání
bytových jednotek žalobcům, případně dnem, kdy soud prvního stupně dospěl k
závěru, že je smlouva ze dne 21. 12. 1994 neplatná. Pro počátek běhu
(subjektivní) promlčecí doby k vydání bezdůvodného obohacení by pak měl být dle
dovolatele rozhodující okamžik, kdy se dozvěděl o neplatnosti nájemní smlouvy. Nadto je (z hlediska promlčení) pro započtení určující okamžik, kdy se
pohledávky setkaly. Závěr o promlčení jeho pohledávky nemůže dle dovolatele
obstát také proto, že se domáhá vrácení plnění ze synallagmatického vztahu
(přičemž poukazuje na to, že svou povinnost vrátit plnění z neplatné smlouvy
splnil vydáním bytových jednotek žalobcům). Žalobci se k podanému dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s
bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále
jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláním napadené
rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb. vstoupil v
účinnost). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné
náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je
dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je
rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237
o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu se konstantně připomíná, že u práva na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení je speciálně stanovena dvojí kombinovaná
promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá (§ 107 odst. 1 obč. zák.),
a objektivní tříletá, resp. desetiletá (§ 107 odst. 2 obč. zák.), přičemž
jejich počátek je upraven odlišně. Tyto promlčecí doby tak počínají, běží a
končí nezávisle na sobě a skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez
ohledu na druhou promlčecí dobu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3634/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4744/2017). Běh objektivní promlčecí doby počíná přitom již okamžikem (faktického) vzniku
bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2567/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014,
sp. zn. 33 Cdo 466/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28
Cdo 2964/2018). Ke vzniku bezdůvodného obohacení investicí do cizí věci dochází
pak v zásadě okamžikem zhodnocení cizí věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4047/2007, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2964/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 1941/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3766/2017). Závěr odvolacího soudu, dle něhož ke vzniku bezdůvodného
obohacení na straně žalobců došlo v roce 1995, neprotiví se tedy ustálené
rozhodovací praxi dovolacího soudu (nelze přisvědčit námitce dovolatele, že
jeho pohledávka vznikla teprve dnem, kdy žalobcům byty fyzicky předal, případně
dnem, kdy soud prvního stupně dospěl k závěru, že je smlouva neplatná). Též
navazující závěr, dle nějž pohledávka žalovaného je již promlčená, je konformní
s výše citovanou rozhodovací praxí (nejde tedy o otázku dovolacím soudem
neřešenou), neboť vzniklo-li bezdůvodné obohacení žalobců v roce 1995,
objektivní promlčecí doba (odvíjející se právě od okamžiku vzniku bezdůvodného
obohacení) uplynula nejpozději v roce 2005 (a to jen v případě, že by se
jednalo o úmyslné bezdůvodné obohacení). Pohledávka žalovaného není způsobilá
ani k jednostrannému započtení proti pohledávkám žalobců uplatněným v řízení,
neboť uplatňují-li žalobci náhradu za užívání bytových jednotek za období mezi
roky 2007 a 2011, byla promlčena již v okamžiku, kdy se s pohledávkami žalobců
„setkala“, (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 284/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 33 Cdo
1156/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo
1713/2011). Nastoluje-li dovolatel otázku počátku subjektivní promlčecí doby, jenž
ztotožňuje s okamžikem, kdy se dozvěděl o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne
21. 12.
1994, nemohou jeho námitky přípustnost dovolání založit nejenom proto,
že pro promlčení práva postačuje uplynutí objektivní promlčecí doby, ale také
proto, že z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby není rozhodující
znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze
odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2022/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1253/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 4744/2017); ostatně i dovolatelem odkazované rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 306/2005 je založeno na závěru, že rozhodující je znalost skutkových
okolností, nikoliv právní kvalifikace (dovolatelem odkazované rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1142/2004 se pak otázkou počátku běhu subjektivní promlčecí doby
nezabývá, a rozhodnutí „Rc 11/77“ ji řeší v kontextu zrušeného rozhodnutí a ani
jemu se závěry odvolacího soudu v dané věci nikterak neprotiví). Nelze proto
přisvědčit dovolateli, že by se počátek běhu subjektivní promlčecí doby mohl
odvíjet od okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o neplatnosti nájemní smlouvy. Otázka
znalosti příslušných okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení
dovodit, je pak věcí skutkových zjištění, jejichž zpochybněním však přípustnost
dovolání nelze založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání nemůže založit ani argumentace dovolatele, že se domáhá
vrácení plnění ze synallagmatického právního vztahu, jež mohla by být (z
hlediska promlčení) relevantní jen v případě, kdy by jedna ze stran nemohla
promlčení namítat, neboť právo druhé strany by nebylo uplynutím času ohroženo
(zejména právo na vydání věci), pročež by se prosadilo ustanovení § 107 odst. 3
obč. zák., dle nějž za takové situace nemůže soud přihlédnout ani k námitce
promlčení vznesené proti právu promlčitelnému (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněný pod číslem
32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V případě neplatné nájemní
smlouvy jsou však vzájemně podmíněnými povinnostmi ve smyslu § 457 obč. zák. povinnost „nájemce“ vydat majetkový prospěch, který získal užíváním věci a
povinnost pronajímatele vydat majetkový prospěch, nabytý zaplacením nájemného
(případně - podle obsahu smlouvy - i prospěch další); povinnost nájemce vrátit
(vydat) pronajímateli věc (žalovaný v dovolání akcentuje, že splnil svou
povinnost vrátit prospěch z neplatné smlouvy vrácením bytových jednotek),
kterou užíval na základě neplatné smlouvy, není vzájemně podmíněná ve vztahu k
povinnosti pronajímatele vydat prospěch nabytý zaplacením nájemného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1270/99,
uveřejněný pod číslem 13/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn.
29 Odo 951/2003,
uveřejněné pod číslem 37/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z výše uvedeného je zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti dovolání (ve
smyslu § 237 o. s. ř.) v posuzované věci naplněny nebyly. Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalovaného
bylo odmítnuto a žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.