U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně LAROS s. r. o. se sídlem Benešov, Jana Nohy 1285, identifikační
číslo: 49826514, zastoupené JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem
Benešov, Masarykovo nám. 102, proti žalovanému S. Š., zastoupenému Mgr.
Michalem Šimků, advokátem se sídlem Praha 1, Spálená 21, o zaplacení
1,119.019,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 18 C 73/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 2. září 2010, č. j. 70 Co 328/2010-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám JUDr. Josefa Podhorského, advokáta se sídlem Benešov, Masarykovo nám.
102.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 18 C
73/2009-32, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 1,119.019,90
Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. září 2010, č. j. 70 Co
328/2010-63, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé pouze
tak, že zamítl žalobu co do úroků z prodlení za dobu od 12. 3. 2009 do 25. 4. 2009, jinak jej potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů (výrok II.). Žalovaný v podaném dovolání uvádí, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu ve
všech jeho výrocích, avšak posuzováno podle obsahového vylíčení dovolacích
námitek (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), dovolání směřuje jen proti té části výroku I.,
jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; ostatně dovolání proti části
výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žaloba byla částečně zamítnuta, by ani nebylo subjektivně
přípustné (srovnej rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 154 /dále jen „Soubor“/, v němž Nejvyšší soud vyslovil názor,
že k podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož
poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že
dovolací soud toto rozhodnutí zruší). Dovolání žalovaného proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu
může být přípustné jen za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“). Protože přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je vyloučena (odvolací soud napadeným rozhodnutím potvrdil v pořadí
první rozsudek soudu prvního stupně), může být přípustnost dovolání založena
již jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., který ji spojuje se závěrem
dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bylo nálezem
Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne
31. 12. 2012, přičemž do té doby je nadále použitelné - srovnej nález Ústavního
soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV ÚS 1572/11). O takový případ jde zejména
tehdy, je-li v rozhodnutí odvolacího soudu řešena právní otázka, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Bezcenná je proto námitka žalovaného zpochybňující zjištění odvolacího soudu,
zda a kdy mu žalobkyně dílo předala; jde totiž o výhradu proti skutkovému
zjištění, tedy uplatnění nezpůsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3
o. s. ř. Skutkový stav, na jehož základě odvolací soud věc právně posoudil, je
v poměrech přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
nezpochybnitelný a pro dovolací soud je závazný. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybněný právní závěr odvolacího soudu, že uplatněná pohledávka žalobkyně
nezanikla započtením pohledávky žalovaného podle § 580 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“),
napadené rozhodnutí nečiní zásadně právně významným. V posuzovaném případě se žalobkyně (zhotovitelka) domáhala po žalovaném
(objednateli) zaplacení částky 1,119.019,90 Kč s příslušenstvím, která
představuje smluvní pokutu sjednanou ve smlouvě o dílo pro případ prodlení
žalovaného s úhradou záloh na cenu díla ve výši 0,1 % denně z vyúčtovaných
záloh. Žalobkyně požaduje smluvní pokutu za 1095 dnů prodlení od 11. 3. 2006 do
12. 3. 2009 (tj. tři roky před podáním žaloby). Na základě provedeného
dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo
v souladu s § 631 obč. zák., jejíž součástí (článek IX.) bylo ujednání o
smluvní pokutě, kterou účastníci sjednali ve výši 0,1 % denně ze smluvní ceny
díla pro případ prodlení žalobkyně se splněním díla, které mělo být předáno dne
31. 12. 2002, a ve výši 0,1 % denně pro případ prodlení žalovaného s úhradou
vyfakturovaných záloh na cenu díla (§ 544 obč. zák.). Splatnost smluvních pokut
nebyla dohodnuta. Žalobkyně postupně vyúčtovala zálohy na cenu díla, z nichž
žalovaný nezaplatil částky 100.000,- Kč, 300.000,- Kč, 498.383,- Kč a 123.553,-
Kč a ocitl se v prodlení. Povinnost k jejich úhradě mu byla uložena pravomocným
soudním rozhodnutím. Pohledávka žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty se stala
splatnou dne 25. 4. 2009 (tj. den následující po dni, kdy žaloba s uplatněným
nárokem byla doručena žalovanému). Žalovaný při jednání soudu dne 4. 11. 2009
započetl na žalovanou pohledávku svou pohledávku ve výši 611.340,- Kč
představující smluvní pokutu za 229 dnů prodlení žalobkyně s předáním díla od
31. 12. 2002 do 6. 8. 2003. Odvolací soud sice dovodil, že nárok žalovanému na
smluvní pokutu vznikl, avšak zároveň shledal úspěšnou námitku žalobkyně, že
pohledávka žalovaného, která se stala splatnou již v roce 2003, byla v době
splatnosti pohledávky žalobkyně promlčena; vzájemné pohledávky účastníků se
proto nesetkaly a nemohly zaniknout započtením (§ 581odst. 2 obč. zák.). Zpochybněný právní závěr, že vzájemné pohledávky účastníků nezanikly započtením
ve smyslu § 580 obč. zák., je ve svém výsledku správný. Komentářová literatura
a rozhodovací praxe je zajedno v tom, že jedním z předpokladů započtení je
způsobilost pohledávek k započtení (jejich započtení není vyloučeno zákonem
nebo dohodou účastníků). Při splnění dalších podmínek (vzájemnost pohledávek,
stejný druh plnění a právní úkon směřující k započtení) dojde k zániku
pohledávek okamžikem, kdy se setkaly. Za okamžik setkání pohledávek se považuje
okamžik splatnosti pohledávky později splatné; v tomto okamžiku dojde k zániku
pohledávek následkem započtení, a to v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí. Rozhodující je proto jejich splatnost, a nikoli, kdy která vznikla, případně
kdy byl kompenzační projev učiněn.
Zápočet nesplatné pohledávky na pohledávku
splatnou jednostranným úkonem věřitele je ze zákona vyloučen (§ 581 odst. 2
věta druhá obč. zák.). Z uvedeného plyne, že dokud není pohledávka splatná,
nelze ji úspěšně započítat proti splatné pohledávce. Z § 581 odst. 2 obč. zák. je zřejmé, že zákon vylučuje možnost jednostranným projevem započíst pohledávky
promlčené. Nezáleží přitom na tom, kdy byl učiněn projev k započtení; promlčení
se posuzuje k okamžiku, kdy se pohledávky setkaly. Pro posouzení, zda je
pohledávka promlčena (a tedy zda ji lze použít k započtení), je tudíž
rozhodující okamžik, kdy se pohledávky setkaly. Při splnění zákonných
předpokladů platí, že byla-li vzájemná pohledávka promlčena již v okamžiku, kdy
dospěla pohledávka později splatná, je zánik závazku jednostranným započtením
vyloučen (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2009, str. 1694 a násl., a např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002,
sp. zn. 29 Odo 723/2001, uveřejněný v Souboru pod č. C 1537, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 64/2006)). Z řečeného tudíž
plyne, že úvaze, zda započítávaná pohledávka byla z hlediska námitky promlčení
kompenzabilní, musí předcházet závěr o tom, kdy se započítávané pohledávky
setkaly, tedy kdy dospěla pohledávka později splatná. V dané věci, jak sám žalovaný v dovolání uvádí, nebyla splatnost smluvních
pokut sjednána. Splatnými se proto mohly stát až na výzvu věřitele k plnění
podle § 563 obč. zák. Za kvalifikovanou výzvu se považuje i žaloba či jiné
podání soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28
Cdo 1853/2002, uveřejněný v Souboru pod č. C 1746). Odvolací soud v souladu s
judikaturou soudů dospěl k závěru, že splatnost pohledávky žalobkyně nastala
dne 25. 4. 2009 (den následující po doručení žaloby žalovanému), který
považoval za okamžik, kdy se pohledávky účastníků setkaly. Dovodil totiž, že
pohledávka žalovaného se stala splatnou již v roce 2003. Tomu pak odpovídal i
jeho závěr, že vzájemná pohledávka žalovaného byla v době střetu pohledávek
promlčena (§ 101 obč. zák.) a nebyla tak způsobilá k započtení. Brojí-li
žalovaný proti závěru odvolacího soudu, že jeho pohledávka byla splatná již v
roce 2003 a prosazuje-li názor, že se stala splatnou až na základě kompenzační
námitky učiněné při jednání soudu dne 4. 11. 2009 a že tudíž nezapočetl
promlčenou pohledávku, přehlíží zároveň, že jeho projev vůle směřující k
započtení (§ 580 obč. zák.) zachycený v protokolu o jednání před soudem dne 4. 11. 2009 nelze ztotožnit s výzvou k plnění (§ 563 obč. zák.). I kdyby však úkon
žalovaného směřující k započtení ze dne 4. 11. 2009 byl zároveň výzvou k
plnění, stala by se započítávaná pohledávka ve smyslu § 563 obč. zák. splatnou
teprve dnem následujícím po doručení výzvy žalobci (tj. 5. 11.
2009) a v
okamžiku, kdy byl projev započtení učiněn, nemohla být tudíž splatná a
způsobilá k započtení (součástí zjištěného skutkového stavu není zjištění, že
žalovaný vyzval žalobkyni k plnění dříve, než uplatnil námitku započtení). Úkon
směřující k započtení pohledávky, který žalovaný učinil v průběhu řízení, aniž
předtím vyzval žalobkyni k plnění, proto nemohl mít žádné právní účinky a
způsobit zánik žalované pohledávky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003). Závěr odvolacího soudu, že pohledávky
účastníků (v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí) nezanikly započtením, je proto
správný a námitka nesprávného právního posouzení věci není opodstatněná. Prosadit se nemůže ani námitka nesprávnosti závěru, že výkon práva žalobkyně
na zaplacení smluvní pokuty není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., neboť k němu odvolací soud dospěl v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 664/2002, ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 2 Cdo 263/2001, ze
dne 5. 10. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1842/2000, ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo
1659/2000, ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 805/2005, uveřejněná v Souboru
pod č. C 6, C 479, C 2112, C 2084, C 4954). Přípustné není dovolání ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech
řízení (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací
soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a žalovanému, jehož
dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady
dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve
výši 10.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 8 ve spojení s § 10 odst. 3, §
14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
do 29. 2. 2012), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2
odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z
částky 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát
povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o
dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).