33 Cdo 1156/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve
věci žalobkyně STAPOS PRAHA s. r. o. se sídlem Praha 10, Za Zastávkou 373,
identifikační číslo 264 65 761, zastoupené JUDr. Janem Brožem, advokátem se
sídlem Praha 4, Jeremenkova 1021/70, proti žalované J. H., zastoupené JUDr.
Martou Pauerovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 831/21, o
zaplacení částek 19.629,40 Kč a 41.261 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9
pod sp. zn. 54 C 162/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 10. 6. 2015, č. j. 62 Co 213/2015-269, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2015, č. j. 62 Co 213/2015-269,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
6.653,82 Kč zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a
státu (výroky III. až V.). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2015, č. j. 62 Co 213/2015-269,
rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), změnil je ve
výroku V. tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalované na nákladech řízení 36.625
Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její zástupkyně (výrok II.), ve
výrocích III. a IV. je změnil jen co do výše přiznané náhrady nákladů řízení
státu ve vztahu k žalobkyni a k žalované, jinak je v těchto výrocích potvrdil
(výrok III.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci soudu prvního stupně, podle něhož
účastnice uzavřely dne 2. 9. 2002 smlouvu o dílo, v níž se žalobkyně zavázala
provést rekonstrukci bytového jádra v bytě žalované v době od 4. 9. 2002 do 19. 9. 2002 za dohodnutou cenu 233.730 Kč bez DPH (247.774,40 Kč včetně DPH). Účastnice si ve smlouvě sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné částky
denně v případě opožděné platby objednatelky a ve výši 0,2 % denně ze smluvené
ceny bez DPH v případě prodlení zhotovitelky s dokončením díla (ujednání se
nevztahovalo na drobné závady a nedodělky zjištěné při předání díla, které
nebrání řádnému užívání díla a budou zhotovitelkou odstraněny v dohodnutém
termínu). Žalovaná uhradila žalobkyni ve sjednaném termínu dne 5. 9. 2002
zálohu na cenu díla ve výši 150.000 Kč. Žalobkyně předala dílo žalované dne 30. 9. 2002 s vadami, které nebránily řádnému užívání. Žalovaná zaslala žalobkyni
dne 4. 11. 2002 oznámení o vadách díla a žalobkyně dne 7. 3. 2003 vystavila
žalované konečné vyúčtování za provedené dílo ve výši 254.269,90 Kč (včetně
DPH) se splatností 17. 3. 2003. Po odečtení zaplacené zálohy činil doplatek
ceny díla 104.269,90 Kč; následně žalobkyně poskytla žalované slevu z ceny díla
ve výši 26.000 Kč nezahrnující slevu za vady drobné instalace ve výši 2.145 Kč. Žalovaná zaplatila žalobkyni na doplatek ceny díla dne 17. 3. 2003 částku
50.000 Kč. Z takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že
účastnice uzavřely smlouvu o dílo podle § 631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), v níž si sjednaly cenu díla 247.774,40 Kč
včetně DPH ve smyslu § 634 odst. 1 obč. zák.; po odpočtu zaplacených záloh ve
výši 200.000 Kč, žalobkyní poskytnuté slevy 26.000 Kč a slevy za vady drobné
elektroinstalace ve výši 2.145 Kč, žalovaná dluží žalobkyni doplatek ceny díla
ve výši 19.629,40 Kč. Protože si smluvní strany sjednaly ve smlouvě o dílo
smluvní pokutu v souladu s § 544 obč. zák., vzniklo žalobkyni právo na
zaplacení smluvní pokuty ve výši 41.261 Kč za prodlení žalované s úhradou
doplatku ceny díla za období od 18. 3. 2003 do 30. 1. 2006.
Vzhledem tomu, že
žalovaná v rámci své procesní obrany namítla započtení své pohledávky, a to
smluvní pokuty ve výši 68.717 Kč za prodlení žalobkyně s dokončením díla, na
žalované pohledávky, zaměřil se odvolací soud na posouzení otázky, zda tyto
pohledávky zanikly započtením ve smyslu § 580 obč. zák. (stranou svých úvah
přitom ponechal okolnost, že žalovaná uplatnila k započtení na žalované
pohledávky další své pohledávky ve výši 3.643,50 Kč za žalobkyní neodstraněné
vady díla /praskliny ve stěnách, drobné opravy elektroinstalace a za odpadlý
štuk/ a ve výši 13.765,60 Kč za náklady vynaložené na opravu elektroinstalace a
na montáž dveří). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003,
sp. zn. 29 Odo 162/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 13/2005, se zabýval námitkou promlčení práva žalované na smluvní pokutu
ve výši 68.717 Kč, kterou žalobkyně vznesla v průběhu odvolacího řízení, s tím,
že posouzení této otázky není spojeno s nepřípustným uplatňováním nových
skutečností a důkazů. Dovodil, že právo žalované na smluvní pokutu za prodlení
žalobkyně s předáním díla je promlčeno. Byla-li žalobkyně v prodlení s
dokončením díla od 19. 9. 2002 do 30. 9. 2002, žalovaná mohla právo na smluvní
pokutu uplatnit poprvé již 1. 10. 2002. Jestliže nárok na smluvní pokutu
uplatnila až podáním ze dne 29. 12. 2008 (doplnění odvolání), stalo se tak po
marném uplynutí tříleté promlčecí doby podle § 101 obč. zák.; odvolací soud
tudíž dovodil, že pohledávky nezanikly započtením, neboť započítávaná
pohledávka nebyla kompenzabilní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání při splnění
podmínky advokátního zastoupení.
Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).
Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1).
Žalovaná přípustnost dovolání spojuje s tím, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. na vyřešení
otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena. Za nesprávné právní posouzení věci, na němž spočívá napadené
rozhodnutí, označila posouzení obsahu smlouvy o dílo, zejména způsob sjednání
ceny díla, a posouzení otázek promlčení a započtení vzájemných nároků účastnic
odvolacím soudem. Žalovaná zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyni náleží
doplatek ceny za dílo procesně neregulérním způsobem, neboť její argumentace je
založena primárně na nesouhlasu se skutkovým zjištěním, že účastnice si ve
smlouvě o dílo dohodly konečnou cenu díla ve výši 247.774,40 Kč včetně DPH,
která nebyla účastníky smluvně zvýšena. Uplatněním způsobilého dovolacího
důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení
věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud
při právním posouzení věci. Dovolací soud ustáleně judikuje, že zjišťuje-li
soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., co bylo jejími účastníky ujednáno (tj. co bylo obsahem smluvního
ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě - k čemu směřovala jejich vůle),
dospívá ke skutkovému zjištění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 73/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002,
pod č. 46). O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní
posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a
povinnosti účastníků právního vztahu. Prosazuje-li žalovaná vlastní verzi
skutku, podle níž si účastnice měly v čl. IV odst. 3 smlouvy o dílo v
souvislosti s její přílohou č. 1 cenu díla sjednat podle rozpočtu, a nikoli
jako tzv. pevnou, a namítá-li, že soud měl vyjít ze znaleckého posudku
společnosti KOPREA-znalecký ústav, spol. s r. o., podle něhož cena provedeného
díla činí 218.718 Kč, s tím, že sleva za vadné provedení díla měla být odečtena
z této částky, a nikoliv z částky uvedené ve smlouvě jako ceny konečné,
nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem a neuplatňuje tak ve
skutečnosti jediný způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Pak
je ovšem z hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. bez významu
odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo
466/2008, od něhož se má napadené rozhodnutí odchylovat. Navíc ve zmiňovaném
rozhodnutí byl závěr týkající se sjednání ceny díla zpochybněn v rámci
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 v tu dobu účinného občanského soudního
řádu, jímž bylo možno namítat, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování; úspěšné použití takového dovolacího důvodu občanský soudní řád s
účinností od 1. 1. 2013 neumožňuje. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, na
jehož podkladě odvolací soud věc právně posoudil. Způsobilým založit přípustnost dovolání není ani tvrzený rozpor napadeného
rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn.
29 Odo
162/2003, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13/2005, v otázce možnosti zabývat se v režimu neúplné apelace vznesenou
námitkou promlčení. Jak se totiž podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí,
odvolací soud posuzoval důvodnost námitky promlčení na podkladě skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně, tedy nutně dovodil, že námitka
promlčení vznesená v odvolacím řízení nebyla spojena s nepřípustným
uplatňováním nových skutečností a důkazů (srovnej obdobně rozsudek ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 101/2008, v němž Nejvyšší soud zaujal právní názor, podle
něhož k promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího
řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-
li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny
před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů
navržených před soudem prvního stupně). Dovolací soud nesdílí přesvědčení žalované, že námitka promlčení vznesená
žalobkyní nevyhovuje požadavku určitosti, jestliže k započtení bylo uplatněno
více pohledávek, přičemž z projevu vůle žalobkyně není zřejmé, ve vztahu k jaké
pohledávce má být námitka promlčení posuzována. Z obsahu spisu se podává, že
žalovaná, jak sama v dovolání zdůrazňuje, v odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně ze dne 9. 6. 2014, č. j. 54 C 1625/2006-241, namítla, že proti
pohledávce žalobkyně započetla své pohledávky ve výši 68.717 Kč (smluvní
pokuta) a 13.765,60 Kč (náhrada škody za opravy vad díla, které žalobkyně
neodstranila), které soud prvního stupně považoval za promlčené, ačkoli v
prvostupňovém řízení žalobkyně námitku promlčení nevznesla. Jestliže žalobkyně
v reakci na tuto výtku následně v odvolacím řízení vznesla námitku promlčení,
lze mít (bez pochybností) za to, že projevila vůli vznést námitku promlčení ve
vztahu ke všem těmto nárokům, u nichž soud prvního stupně dovodil, že jsou
promlčené, a že tudíž vnesená námitka promlčení vyhovuje požadavku určitosti (§
37 odst. 1 obč. zák.). Okolnost, že odvolací soud se zabýval námitkou promlčení
pouze ve vztahu k právu na smluvní pokutu a opomněl se jí zabývat ve vztahu k
další započítávané pohledávce, je nerozhodná. Žalovaná spojuje přípustnost dovolání rovněž s posouzením otázky započtení
svých pohledávek na pohledávky uplatněné žalobkyní, kterou podle jejího mínění
odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s
rozsudkem ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 723/2001. Namítá nesprávnost
právního závěru, že její pohledávky nejsou způsobilé k započtení z důvodu
jejich promlčení a že žalobou uplatněné pohledávky nezanikly započtením jejích
pohledávek podle § 580 obč. zák. Protože odvolací soud se při řešení takto
nastolené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, je dovolání v tomto rozsahu přípustné (§ 237 o. s. ř.) a také důvodné.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Podle § 580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž
plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí,
jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení. Podle § 581 odst. 2 obč. zák. započíst nelze pohledávky promlčené, pohledávky,
kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Proti splatné
pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná. Započtení je jedním z možných způsobů zániku vzájemně se kryjících pohledávek
věřitele a dlužníka. Předpoklady zániku pohledávek započtením jsou a/
vzájemnost pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kde věřitel
jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak; výjimky ze vzájemnosti
nejsou pro tuto věc podstatné), b/ stejný druh plnění (ten je splněn, jde-li o
pohledávky peněžité), c/ způsobilost pohledávek k započtení (nejde o
pohledávky, jejichž kompenzabilnost je vyloučena zákonem nebo dohodou
účastníků), a d/ právní úkon směřující k započtení (jednostranný či
dvoustranný), jehož obecné náležitosti stanoví § 34 a násl. obč. zák.; musí
tedy splňovat i požadavek určitosti ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3330/2011,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 56/2013, jeho
usnesení ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, proti němuž byla podána
ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 322/05, odmítl, dále jeho rozsudek ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo
421/2006, usnesení ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, a ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4735/2010). Započtení lze učinit i v průběhu soudního
řízení. Uplatnil-li takto dlužník (žalovaný) vzájemnou pohledávku ve výši
nepřesahující pohledávku věřitele (žalobce), nejde o vzájemnou žalobu, ale o
procesní obranu proti žalobě (§ 98 o. s. ř.); v tom případě se soud zabývá
otázkou započtení až tehdy, shledá-li pohledávku žalobce opodstatněnou. V
opačném případě se vzájemnou pohledávkou žalovaného nezabývá a ani o ní
nerozhoduje. Rozhodovací praxe dovolacího soudu ve shodě s odbornou
komentářovou literaturou ustáleně zastává právní názor, podle něhož jedním z
předpokladů započtení je způsobilost pohledávek k započtení (jejich započtení
není vyloučeno zákonem nebo dohodou účastníků). Při splnění dalších podmínek
(vzájemnost pohledávek, stejný druh plnění a platný právní úkon směřující k
započtení) dojde k zániku pohledávek okamžikem, kdy se setkaly. Za okamžik
setkání pohledávek se považuje okamžik splatnosti pohledávky později splatné; v
tomto okamžiku dojde k zániku pohledávek následkem započtení, a to v rozsahu, v
jakém se vzájemně kryjí.
Rozhodující je proto jejich splatnost, a nikoli, kdy
která vznikla, případně kdy byl kompenzační projev učiněn. Zápočet nesplatné
pohledávky na pohledávku splatnou jednostranným úkonem věřitele je ze zákona
vyloučen (§ 581 odst. 2 věta druhá obč. zák.). Z uvedeného plyne, že dokud není
pohledávka splatná, nelze ji úspěšně započítat proti splatné pohledávce. Jinými
slovy řečeno, úkon směřující k započtení lze úspěšně učinit až poté, co se obě
pohledávky setkaly, tj. v okamžiku, kdy se stala splatnou pohledávka později
splatná. Je-li započítávána pohledávka splatná k žádosti žalovaného coby
věřitele (§ 563 obč. zák.), je úkon žalovaného směřující k započtení této
pohledávky předčasný, jestliže žalobce coby dlužníka před tímto úkonem nevyzval
k jejímu zaplacení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2000,
sp. zn. 32 Cdo 50/2000, a ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1642/2006). Nedovoluje-li zákon započtení pohledávky, která není splatná, pak kompenzační
projev učiněný věřitelem s takovou pohledávkou nenabývá žádných účinků ani v
okamžiku, kdy se pohledávka stane splatnou. Z § 581 odst. 2 obč. zák. je
zřejmé, že zákon vylučuje možnost jednostranným projevem započíst pohledávky
promlčené. Nezáleží přitom na tom, kdy byl učiněn projev k započtení; promlčení
se posuzuje k okamžiku, kdy se pohledávky setkaly. Pro posouzení, zda je
pohledávka promlčena (a tedy zda ji lze použít k započtení), je tudíž
rozhodující okamžik, kdy se pohledávky setkaly. Z řečeného tudíž plyne, že
úvaze, zda započítávaná pohledávka byla z hlediska námitky promlčení
kompenzabilní, musí předcházet závěr o tom, kdy se započítávané pohledávky
setkaly, tedy kdy dospěla pohledávka později splatná. Platí tedy, že byla-li
vzájemná pohledávka promlčena již v okamžiku, kdy dospěla pohledávka později
splatná, je zánik závazku jednostranným započtením vyloučen (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 723/2001, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/2006, dále jeho usnesení ze
dne 21. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1713/2011, jež obstálo v ústavní rovině;
ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 933/13; jakož i Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M.,
Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1694 a násl.). V posuzovaném případě se žalobkyně žalobou (v konečném znění) domáhala
zaplacení doplatku ceny za zhotovení díla na základě smlouvy ze dne 2. 9. 2002
ve výši 19.629,40 Kč a smluvní pokuty za prodlení s úhradou ceny díla za období
od 18. 3. 2003 do 31. 1. 2006 ve výši 41.261 Kč.
Žalovaná v průběhu řízení
uplatnila postupně k započtení na žalované pohledávky své pohledávky ve výši
3.643,50 Kč za žalobkyní neodstraněné vady díla (praskliny ve stěnách, drobné
opravy elektroinstalace a za odpadlý štuk), ve výši 13.765,60 Kč (náklady
vynaložené na opravu elektroinstalace a na montáž dveří), ve výši 3.000 Kč za
žalobkyní spotřebovanou vodu a elektřinu a ve výši 68.717 Kč (smluvní pokuta za
prodlení žalobkyně s dokončením díla od 20. 9. 2002 do 13. 2. 2003), tedy v
celkové výši 89.126,10 Kč; kompenzační námitku uplatnila do výše nepřesahující
součet žalovaných pohledávek. Odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že vzájemné pohledávky účastnic
nezanikly započtením ve smyslu § 580 obč. zák., a žalobě vyhověl, aniž
respektoval právní názory, jež Nejvyšší soud ustáleně zastává ve své (výše
citované) rozhodovací praxi. Předně v rozporu s právními úkony žalované
uvažoval o započtení pouze jedné z více pohledávek, které žalovaná uplatnila k
započtení (jež ve svém součtu přesáhly pohledávky žalobkyně), a to smluvní
pokuty, a jen ve vztahu k ní vztáhl námitku promlčení vznesenou žalobkyní. Závěr o nezapočitatelnosti této pohledávky na pohledávky žalobkyně z důvodu
jejího promlčení pak učinil při absenci úvah, zda a kdy nastala splatnost
vzájemných pohledávek (tedy zda a kdy se setkaly) a zda k okamžiku jejich
střetu byla pohledávka započítávaná žalovanou promlčena. Z uvedeného plyne, že
právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o nákladech řízení odvolací soud rozhodne též o nákladech
tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.