28 Cdo 2964/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobců a) P. Š., a b) R. Š., proti žalovanému Bytovému družstvu Zvánovická v
likvidaci, IČO: 63081733, se sídlem v Praze 4, Zvánovická 2508, zastoupenému
Mgr. PaedDr. Josefem Neštickým, advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 550/1, o
zaplacení částky 567 406 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 349/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2012, č. j. 58 Co 356/2012 - 271,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 13. března 2012, č. j. 43 C 349/2007 - 220, v
odvoláním dotčeném rozsahu, v němž tento soud uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobcům částky 415 689 Kč a 69 283 Kč spolu se specifikovaným úrokem
z prodlení (výrok pod bodem I), jakož i v závislých nákladových výrocích (III,
IV a V). Přitom rozhodl i o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž – co do jeho
přípustnosti – odkazoval na „ustanovení § 237 o. s. ř.“, co do důvodů měl za
to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(odkazuje na § 241a odst. 1 o. s. ř.), a to zejména v otázkách určení povinné
(pasivně legitimované) osoby k vydání bezdůvodného obohacení (vzniklého
zhodnocením nemovitosti), případně i stanovení jeho rozsahu.
Jelikož dovoláním napadený rozsudek byl vydán před 1. lednem 2013, řídí se
řízení o dovolání zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném
do 31. prosince 2012 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno (srov. § 243c odst. 2 o. s. ř.).
Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde
ani o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť
v dotčeném rozsahu – o vydání bezdůvodného obohacení v částce 484 972 Kč –
rozhodl soud prvního stupně o věci stejně (žalobě vyhověl) jako rozsudkem ze
dne 25. května 2010, č. j. 43 C 349/2007
-144, jenž byl odvolacím soudem dříve zrušen (srov. usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 19. ledna 2011, č. j. 58 Co 556/2010-184).
Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní význam ve smyslu uvedeného ustanovení (zejména nezávisí na řešení
otázky dovolacím soudem dosud neřešené, nebo soudy rozhodované rozdílně, anebo
otázky dovolacím soudem vyřešené, která by měla být posouzena jinak; srov. §
237 odst. 3 o. s. ř.).
V dovoláním označené otázce určení povinné osoby k vydání bezdůvodného
obohacení (§ 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále jen
„obč. zák.“), jakož i stanovení rozsahu peněžité náhrady za získané bezdůvodné
obohacení, jež nelze naturálně vydat (srov. § 458 odst. 1 obč. zák.), je
rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (srov. již např. zprávu o zhodnocení stavu rozhodování soudů
ČSR ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu občanskoprávním kolegiem
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. března 1975, sp. zn. Cpj 34/74, publikovanou
pod číslem 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2009, sp. zn. 30 Cdo 4047/2007, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 3580/2011;
všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz), podle níž v
případě plnění jako investice do cizího majetku spočívá obohacení jako jeho
důsledek v tom, že se v důsledku plnění zvýšila hodnota (obvyklá cena) stavby
(obytného domu); zvýšením ceny věci dochází k obohacení jejího vlastníka, neboť
je to on, jehož majetkový stav se zlepšil.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu (jež nelze úspěšně zpochybnit
dovoláním) přitom vyplývá, že k plnění ze strany žalobců došlo v době, kdy
bytový dům (jako jediný předmět vlastnického práva) byl ve vlastnictví
žalovaného (bytové jednotky v něm nebyly ani vyčleněny; a contr. stav uvažovaný
Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3580/2011) a kdy důsledkem
investice bylo zhodnocení bytového domu jako předmětu vlastnického práva (viz
odborné závěry plynoucí ze soudem opatřeného posudku znaleckého ústavu IRA,
spol. s r. o., které patří k závěrům skutkovým, pro něž rozsudek odvolacího
soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není; potud není relevantní ani argumentace
dovolatele, zpochybňuje-li rozsah provedených rekonstrukčních prací a v jejich
důsledku nastalé zvýšení obvyklé ceny budovy; k argumentaci dovolatele
přiměřeným užitím ustanovení § 667 odst. 2 obč. zák. lze pak rovněž odkázat na
ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž jde o ustanovení
aplikovatelné toliko na vztah pronajímatele a nájemce – srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 1364/2007, zatímco ve
věci nyní posuzované ve vztahu mezi stranami nájem nevznikl).
Je rovněž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, že vynaložením investic do
cizí nemovitosti bez právního důvodu vzniká vlastníku bezdůvodné obohacení (v
rozsahu zhodnocení nemovitosti) k okamžiku, kdy ke zhodnocení došlo, tedy kdy
se majetkový stav vlastníka zvýšil o hodnotu odpovídající zvýšení hodnoty věci,
a že na určení povinného subjektu k jeho vydání proto nemají vliv později
nastalé okolnosti, včetně případných dispozic s (dříve zhodnocenou) věcí (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2009, sp. zn. 30 Cdo
4047/2007, nebo rozsudek ze dne 24. srpna 2006, sp. zn. 33 Odo 1184/2005).
Proto není relevatní ani argumentace dovolatele o budoucím rozčlenění domu na
bytové jednotky a z něj dovozovaný závěr o pasivní věcné legitimaci označené
členky bytového družstva, do jejíhož vlastnictví má být bytová jednotka
převedena a jejíž členská práva a povinnosti – dle názoru žalované – měla být
proto investicí zhodnocena (vše navzdory skutkovému zjištění o zvýšení obvyklé
ceny budovy jako celku).
Konečně napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v rozsahu, v němž
bylo rozhodnuto o povinnosti žalované k zaplacení částky 69 283 Kč (jež
nepředstavuje bezdůvodné obohacení vzniklé investicí do majetku žalované, nýbrž
plnění v penězích bez právního důvodu), ve vztahu k závěrům, na nichž je
založeno rozhodnutí o tomto nároku, v dovolání neuplatňuje žádnou argumentaci
(ačkoliv rozsudek odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů
uplatněných v dovolání; srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.), stejně tak
jako v případě akcesorických rozhodnutí o nákladech řízení (vůči nimž je pak
přípustnost dovolání vyloučena již tím, že nejde o rozhodnutí ve věci samé ani
o žádné z rozhodnutí vyjmenovaných v ustanoveních § 238, 238a a 239 o. s. ř.; k
přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku – dle občanského soudního řádu
ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), nepřípustné dovolání (jako celek) odmítl (srov. § 243b odst. 5, § 218
písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146
odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobcům, kteří by na jejich náhradu měli
jinak zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu