33 Cdo 3350/2022-171
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců
JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně B. V., bytem XY,
zastoupené Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem se sídlem Plzeň, Borská 588/13, za
účasti Generali České pojišťovny a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16,
identifikační číslo osoby 45272956, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M.,
advokátem se sídlem Praha 1, Jáchymova 26/2, o nahrazení rozhodnutí finančního
arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 199/2019, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2022,
č. j. 29 Co 493/2021-125, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2022, č. j. 29 Co 493/2021-125,
se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně uplatnila v řízení před finančním arbitrem nárok na vydání
bezdůvodného obohacení ve výši 286 287 Kč se zákonným příslušenstvím, které na
její úkor měla získat Generali Česká pojišťovna, a. s. (dále též „instituce“),
přijetím pojistného plnění na základě neplatné smlouvy o životním pojištění č.
7135617116 PROFI Invest ze dne 30. 6. 2011. Žalobkyně namítá neplatnost
předmětné pojistné smlouvy a má za to, že finanční arbitr nesprávně posoudil
otázku promlčení práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, nesprávně
vyhodnotil okolnosti prokazující úmysl instituce již v době uzavření pojistné
smlouvy bezdůvodně se obohatit na úkor žalobkyně, nezabýval se řádně námitkou
promlčení, která byla vznesena ze strany instituce v rozporu s dobrými mravy.
Finanční arbitr nálezem ze dne 18. 4. 2019, č. j. FA/SR/ZP/484/2018-28 (dále
jen „nález finančního arbitra“), návrh zamítl. Rozhodnutím ze dne 22. 8. 2018,
č. j. FA/SR/ZP/484/2018-40, finanční arbitr zamítl podané námitky a nález
finančního arbitra ze dne 18. 4. 2019, č. j. FA/SR/ZP/484/2018-28, potvrdil.
Rozsudkem ze dne 21. 4. 2022, č. j. 29 Co 493/2021-125, Městský soud v Praze
(dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek ze dne 24. 8. 2021, č. j. 41 C
199/2019-95, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“)
zamítl žalobu s návrhem, aby soud nahradil nález finančního arbitra č. j.
FA/SR/ZP/484/2018-28 ze dne 18. 4. 2019 ve znění rozhodnutí o námitkách čj.
FA/SR/ZP/484/2018-40 ze dne 22. 8. 2019 v rozsahu výroku II. a III. tak, že
žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit 286 287 Kč s úrokem z prodlení ve výši
8,05 % ročně od 28. 9. 2017 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení;
zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud k otázce promlčení žalobkyní uplatněného práva na vydání
bezdůvodného obohacení s poukazem na ustálenou judikaturu akcentoval, že pro
počátek běhu subjektivní dvouleté promlčecí doby je rozhodný den, kdy se
oprávněná dozvěděla, že došlo na její úkor k získání bezdůvodného obohacení, a
kdo ho získal, přičemž takovou vědomostí není míněna znalost právní
kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za
bezdůvodné obohacení dovodit. Dospěl k závěru, že v dané věci takové skutkové
okolnosti vyplývají z textu smluvních ujednání a musely tudíž být žalobkyni
známy již v okamžiku uzavření smlouvy, tj. 30. 6. 2011. Protože žalobkyně návrh
na vydání bezdůvodného obohacení podala k finančnímu arbitrovi dne 19. 2. 2018,
je to, co zaplatila na pojistném před datem 19. 2. 2016, promlčeno. Přisvědčil
soudu prvního stupně, že uplatnění námitky promlčení žalovanou se nepříčí
dobrým mravům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí
závisí na otázce hmotného práva, která již byla dovolacím soudem řešena, avšak
měla by být posouzena jinak, a dále na otázce dosud neřešené. K přezkumu
předkládá otázku, zda je pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby rozhodný
okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozvěděl o neplatnosti uzavřené smlouvy a
tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení, a dále otázku, zda
právo dovolatelky podléhá objektivní promlčecí době i přesto, že se v této době
dovolatelka, která smlouvu uzavřela jako spotřebitel, ani v průběhu této doby o
důvodu neplatnosti ani o tom, že se žalovaná na její úkor obohatila,
nedozvěděla. Dovolatelka přípustnost dovolání spatřuje i v procesním postupu
odvolacího soudu, který se nevypořádal s jejími námitkami, nezjistil řádně
skutkový stav a své závěry nedostatečně odůvodnil. Instituce se k dovolání obsáhle vyjádřila a navrhla, aby dovolací soud dovolání
jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při
zkoumání přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). Závisí-li rozhodnutí
odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud
přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť; vždy však musí jít o takovou
právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního
posouzení věci skutečně založen. Předkládá-li dovolatelka k přezkumu otázku, za jakých podmínek její právo
podléhá objektivní tříleté promlčecí době, napadené rozhodnutí na jejím řešení
není založeno. Otázka, zda pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik,
kdy se oprávněný skutečně dozvěděl o tom, že došlo na jeho úkor k získání
bezdůvodného obohacení, zakládá přípustnost dovolání, protože ji odvolací soud
vyřešil v rozporu s aktuální judikaturou dovolacího soudu reflektující nález ze
dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, jímž Ústavní soud zrušil usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 6.
2021, č. j. 28 Cdo 3708/2020-235, jež se týkalo
skutkově i právně obdobné věci. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li
úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil
všechny relevantní skutečnosti.
Dovolatelka zpochybnila právní závěr odvolacího soudu o promlčení práva na
vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy, který předpokládá i určení
okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty). Právní vztah mezi
účastníky vychází z pojistné smlouvy uzavřené dne 30. 6. 2011 a řídí se zákonem
č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále
opět jen „obč. zák.“ - srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku).
Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Podle § 107 odst. 2 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení za deset
let ode dne, kdy k němu došlo.
Objektivní a subjektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na
sobě, přičemž platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i
vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015). Pro
počátek běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty) práva na vydání bezdůvodného
obohacení je ve světle výkladu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. rozhodný
okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání
bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Byla-li majetková hodnota nabyta v
souladu s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se běh subjektivní
promlčecí doby (lhůty) od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech,
jež uvedenou neplatnost zakládají (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo
3306/2007, nebo jeho usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, ze
dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012).
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pro určení okamžiku
začátku běhu subjektivní promlčecí doby (ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák.)
rozhodná vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné
obohacení dovodit. Tuto vědomost nelze bez dalšího - jak dovodil Ústavní soud v
nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, - ztotožnit s okamžikem
uzavření smlouvy, nýbrž je třeba ji odvozovat od okamžiku, kdy mohl žalobce
reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině
osvojil právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti
předmětné smlouvy. Ztotožňuje-li odvolací soud počátek běhu subjektivní
promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého placením
pojistného na podkladě této (podle žalobkyně absolutně neplatné) smlouvy s
okamžikem uzavření smlouvy bez dalšího, je s výše citovaným právním závěrem
Ústavního soudu v rozporu. V řízení totiž dosud nebyly zjišťovány podstatné
okolnosti, na podkladě kterých by bylo možno jednoznačně uzavřít, kdy žalobkyně
získala alespoň laické povědomí o neplatnosti smlouvy. Závěr odvolacího soudu o
tom, že ke dni zahájení řízení u finančního arbitra (dne 19. 2. 2018) byl
dovolatelkou uplatněný nárok v důsledku marného uplynutí dvouleté subjektivní
promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.) v části pojistného zaplaceného před
datem 19. 2. 2016 promlčen, je z těchto důvodů předčasný, a tudíž nesprávný.
K otázce aplikace rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve
věci C-485/19 na projednávanou věc se vyslovil Ústavní soud, který v nálezu ze
dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, dovodil, že „závěry citovaného rozsudku
SDEU, v němž SDEU odpovídal na předběžné otázky tehdy předkládajícího soudu
Slovenské republiky související se zneužívajícími ustanoveními ve smyslu
směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi,
nejsou pro projednávanou věc použitelné. SDEU v tomto rozsudku rekapituloval,
že předběžnou otázku předkládající soud řešil spor, kdy se spotřebitel -
posléze žalobce - až po splacení jemu poskytnutého úvěru dozvěděl, že i v jeho
úvěrové smlouvě se vyskytují ustanovení, která jsou nově posuzována jako
zneužívající. Závěr o existenci zneužívajícího ustanovení ve smlouvě o
spotřebitelském úvěru poskytnutého nebankovní společností však nelze bez
dalšího přenášet na stěžovatelovu věc, neboť k takovému závěru - tedy k
existenci zneužívajícího ustanovení - nedochází ani Česká národní banka ve
stěžovatelem odkazovaném úředním sdělení. I Ústavní soud přitom ve své
judikatuře opakovaně řeší spory plynoucí z úvěrových smluv uzavřených mezi
spotřebitelem a nebankovní úvěrující společností [srov. k tomu např. nález ze
dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. III.
ÚS 1536/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z
https://nalus.usoud.cz]. I tato judikatura se dlouhodobě vyvíjela (a s ohledem
na nález sp. zn. III. ÚS 1536/21 lze usuzovat, že se stále vyvíjí), přičemž
Ústavní soud zdůrazňoval neblahý celospolečenský dopad praxe vedoucí k tomu, že
se řada spotřebitelů kvůli nevyváženým úvěrovým smlouvám (zjevně obsahujícím
zneužívající ustanovení, jak je zmiňuje i rozsudek C 485/19) dostala do
neřešitelné finanční a sociální situace, z níž se často nedokázala vymanit. Lze
sice uznat, že vedlejší účastnice způsobila stěžovateli finanční ztrátu v tom,
že kdyby byl o všech parametrech pojistné smlouvy správně informován, patrně by
k jejímu uzavření nepřistoupil a své prostředky by zhodnotil jinak. Z povahy
životního pojištění nelze usuzovat na přesnou výši ztráty, která by stěžovateli
vznikla, kdyby ve smluvním vztahu setrval, jak původně předpokládal.“ Podle
Ústavního soudu je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského
úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu. I proto
na danou věc závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se
spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený
spotřebitelský úvěr, neaplikoval.
Jelikož Nejvyšší soud shledal napadené rozhodnutí z výše uvedených důvodů
nesprávným, nezabýval se dalšími námitkami dovolatelky (nevypořádáním se s její
odvolací argumentací, neprovedením důkazů, nesprávností skutkových zjištění či
nedostatečným odůvodněním rozsudku) a rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí se odvolací soud vypořádá s otázkou určení počátku běhu
subjektivní promlčecí doby ve výše popsaném kontextu a neopomene se přitom
zabývat rovněž otázkou běhu objektivní promlčecí doby.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1, věta první,
§ 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 3. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu