33 Cdo 1898/2018-133
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve
věci žalobkyně ZEPTER INTERNATIONAL s. r. o. se sídlem Praha 1, Spálená 112/55,
zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem České Budějovice,
nám. Přemysla Otakara II., č. 30a, proti žalované J. V., bytem XY, o zaplacení
18.460 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 105
C 53/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5.
října 2017, č. j. 14 Co 95/2017-92, t a k t o:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 2017, č. j. 14 Co
95/2017-92, se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů
od právní moci rozsudku 18.460 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od
16. 2. 2014 do zaplacení.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně 6.227,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám JUDr. Zdeňka Drtiny, Ph.D., advokáta.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
odvolacího řízení 11.069,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám JUDr. Zdeňka Drtiny, Ph.D., advokáta.
IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 9.613,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
Zdeňka Drtiny, Ph.D., advokáta.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 10. 2017, č. j. 14 Co 95/2017-92,
potvrdil rozsudek ze dne 24. 11. 2016, č. j. 105 C 53/2015-49, kterým Okresní
soud v Břeclavi zamítl žalobu o zaplacení 18.460 Kč se specifikovaným
příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ve shodě se soudem prvního stupně ze zjištění, že dne 2. 2.
2012 uzavřely účastnice řízení kupní smlouvu č. 34218881, podle které žalobkyně
(prodávající) prodala žalované (kupující) zboží označené kódem „MED -865“ a
popisem „COMPACT + BARVY + STOJAN“, a dále „+POD. BONUS HAND“ za 24.990 Kč, po
dotaci 8.000 Kč, přičemž kupní cena měla být hrazena ve 24 měsíčních splátkách;
první ve výši 3.761 Kč do 2. 3. 2012, další po 923 Kč splatná vždy k 15 dni
kalendářního měsíce a zboží dodáno do jednoho měsíce po úhradě poslední
splátky. Smlouva byla uzavřena mimo provozovnu žalobkyně prostřednictvím její
reprezentantky J. P., která žalované při předváděcí akci předložila katalog, v
němž je zboží označeno kódy, odpovídajícími kódům vybraného zboží v kupní
smlouvě. Žalovaná na kupní cenu ničeho neuhradila. Zjištěný skutkový stav
odvolací soud právně posoudil tak, že účastnice uzavřely kupní smlouvu ve
smyslu § 613 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do
31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (srovnej § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.),
která je však neplatná pro neurčitost vymezení předmětu koupě a kupní ceny.
Kupní smlouva sice obsahuje údaj o zboží označeným kódem „MED -865“ a popisem
„COMPACT + BARVY + STOJAN“, a dále „+POD. BONUS HAND“ bez uvedení kódu,
součástí smluvních ujednání však není odkaz na konkrétní katalog, v němž mělo
být zboží vyobrazeno a současně označeno v kupní smlouvě uvedeným kódem;
absence tohoto odkazu činí údaj o zakoupeném zboží neurčitým. U zboží
označeného „+POD. BONUS HAND“ není uveden žádný kód, ani výše kupní ceny, což
samo o sobě nepostačuje k závěru, zda bylo toto zboží předmětem darovací
smlouvy. Neurčitým shledal i ujednání o výši kupní ceny, neboť částka 24.990
Kč, po „dotaci“ 8.000 Kč je vyplněna pouze v kolonce u zboží s kódem „MED
-865“, u zboží označeného „+POD. BONUS HAND“ kupní cena vyplněna není, a není
tudíž zřejmé, zda se kupní cena 24.990 Kč vztahuje i na zboží označené jako
„+POD. BONUS HAND“, zda je mezi výrobky nějaká souvislost či zda tvoří součást
věci hromadné nebo jde o účelově určený celek, který sdílí jednotný právní
osud. Svůj závěr neshledal rozporným se závěry dovozenými v rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 543/2000, neboť jde o
skutkově odlišné případy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., neboť má za to, že odvolací soud se při
řešení otázky hmotného práva - určitosti vymezení předmětu koupě - odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 543/2000, ze dne 24. 5. 2001, sp. zn.
25 Cdo 1413/2000, ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 447/2004, ze dne 27. 11.
2007, sp. zn. 33 Odo 1306/2005, ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1776/2006 a
Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 115/01, v nichž bylo v
obdobných právních věcech dovozeno, že identifikace zboží prodávaného na
základě smlouvy o prodeji zboží na objednávku je dána na základě předloženého
katalogu, v němž je výrobek označen číslem odlišujícím zboží od jiného. V dané
věci byla nadto kupní smlouva uzavřena v provozovně žalobkyně, kde je zboží
vystaveno a označeno shodným katalogovým číslem. Odvolacímu soudu žalobkyně
dále vytýká, že neprovedl jí navržené důkazy katalogem zboží a svědeckou
výpovědí J. P., kterými podpořila své tvrzení o řádném vymezení předmětu koupě.
Srozuměna není ani se závěrem odvolacího soudu, že neurčité je i smluvní
ujednání o kupní ceně. Má za to, že postupoval-li by odvolací soud při výkladu
tohoto smluvního ujednání v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
625/2003, dospěl by k opačnému závěru. Nadále prosazuje, že z označení zboží
kódem „MED -865“ a popisem „COMPACT + BARVY + STOJAN“ jednoznačně plyne, že jde
o účelově určený celek za kupní cenu 24.990 Kč; označením „+POD. BONUS HAND“
pak byl identifikován bonus, který žalovaná obdržela zdarma k zakoupenému
zboží. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a přiznal
jí náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně aby ho zrušil spolu
s rozhodnutím soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním napadené
rozhodnutí, jímž se řízení končí, závisí na vyřešení otázky určitosti vymezení
předmětu koupě katalogovým číslem, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; je přitom vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak byly dovolatelem obsahově vymezeny. Z § 242
odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k
vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se váže k náležitostem projevu vůle; projev
vůle je neurčitý, je-li nejasný jeho obsah (má věcné nedostatky), to jest, když
se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o
neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k
nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (§ 35 odst. 1 obč. zák.) Jen
právní úkony, u nichž neurčitost obsahu nelze odstranit výkladem podle
stanovených interpretačních pravidel (§ 35 odst. 2 obč. zák.), jsou pro
neurčitost neplatné (srovnej rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. 5 Cmo 494/96, publikované v časopise Soudní rozhledy, ročník
1998, číslo 8, strana 205, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikované v časopise Soudní rozhledy, ročník 1998, číslo
7, strana 372). Podle § 588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět
koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a
zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu. Podle § 613 obč. zák. lze věci prodávat i na objednávku. Prodávající je povinen
obstarat objednané zboží v dohodnuté lhůtě a není-li dohodnuta, ve lhůtě
přiměřené okolnostem. Při prodeji na objednávku je předmětem smlouvy věc, kterou prodávající v době
uzavření kupní smlouvy nemá k dispozici, avšak může ji opatřit a kupujícímu
dodat. Kupní smlouva v tomto případě vzniká okamžikem, kdy se účastníci
dohodnou na jejích podstatných náležitostech (předmětu plnění a kupní ceně). Prodávající má ze smlouvy povinnost v dohodnuté době (nebyla-li dohodnuta, pak
ve lhůtě přiměřené okolnostem) kupujícímu věc obstarat. Předmětem kupní smlouvy
mohou být věci určené individuálně, druhově, hromadně nebo úhrnně, soubor věcí,
a dále práva a jiné majetkové hodnoty, pokud to jejich povaha připouští;
předmět koupě přitom nemusí existovat již v době uzavření smlouvy.
Nejvyšší soud v skutkově obdobných případech, kdy se zboží prodává formou
vzorků a katalogu, dovodil, že předvádí-li prodávající při uzavírání kupní
smlouvy o prodeji zboží na objednávku kupujícímu zboží formou vybraných vzorků
a nabídku doplňuje předložením prospektu, v němž jsou vyobrazeny jednotlivé
kompletní soubory zboží, které jsou pak v kupní smlouvě označeny čísly v
prospektu uvedenými, je předmět koupě identifikovaný typem a číslem z hlediska
§ 37 odst. 1 obč. zák. dostatečně určitý (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 24. 5. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1413/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelství C. H. Beck, pod č. C 510/6, ze dne
27. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1306/2005, nebo ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 33
Odo 1776/2006). V posuzované věci smluvní strany vymezily předmět koupě v kupní smlouvě č. 34218881 katalogovým číslem „MED -865“ a popisem „COMPACT + BARVY + STOJAN“ s
tím, že jde o 1 kus zboží za kupní cenu 24.990 Kč. Vyšlo-li v řízení najevo, že
žalobkyně prostřednictvím své reprezentantky předvedla žalované vybrané zboží a
nabídku doplnila za použití katalogu, v němž jsou výrobky označeny stejnými
kódy, jaké užívá v kupní smlouvě, jde ve světle citované judikatury dovolacího
soudu za dostačující označení předmětu koupě. Sluší se poznamenat, že
usilovala-li dovolatelka o to, podpořit svůj závěr o určitosti vymezení
předmětu koupě též tvrzením, že kupní smlouva byla uzavřena v provozovně
žalobkyně, kde je zboží vystaveno a označeno příslušným katalogovým číslem,
jedná se o skutkovou verzi, která v řízení najevo nevyšla. Dovolací soud, vázán
skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, tudíž tuto námitku
skutkového charakteru nezohledňoval. Neurčitostí netrpí ani ujednání o kupní
ceně; výkladem předmětné dohody ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. a zásad pro
výklad právních úkonů formulovaných např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu
uveřejněném pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v
nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I.,
pod pořadovým číslem 84, je třeba dospět k jednoznačnému závěru o jeho
platnosti. Z kupní smlouvy je patrné, že kupní cena 24.990 Kč se vztahuje ke
zboží označenému jako „MED -865“, přičemž absence údaje o kupní ceně u zboží
označeného „+POD. BONUS HAND“ nepochybně vyjadřuje bezúplatný převod této
položky jako tzv. „bonusu“ k zakoupenému zboží. Lze uzavřít, že závěr
odvolacího soudu o neplatnosti kupní smlouvy pro neurčitost vymezení předmětu
koupě a ceny ve smyslu § 37 obč. zák. není správný a žalobkyně uplatnila
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci důvodně. Podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“),
může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat po
dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, zaplacení úroku
z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.
Výši úroku z prodlení
stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje
se za ujednanou výše takto stanovená. Při plnění ve splátkách jde o dvojí dobu splatnosti. Jednak je stanovena doba
plnění jednotlivých splátek a zároveň doba splatnosti celé pohledávky je určena
poslední splátkou. Závazek pak zaniká postupně tak, jak jsou splátky plněny, a
prodlení dlužníka se posuzuje u každé splátky zvlášť (srovnej Jehlička, O.,
Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2003, 725 s., a odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1630/2005, a ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo
1697/2005). Úroky z prodlení mají povahu opětujících se dávek, které lze
věřiteli přiznat soudním rozhodnutím, i když se stanou splatnými teprve v
budoucnu (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2006, Cpjn 202/2005, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2006), a povinnost dlužníka platit
úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za
každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v
prodlení se splněním tohoto závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva běžet
promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí „jako celek“ (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, sp. zn. 21 Cdo
682/2006, a ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3029/2011). Z obsahu spisu vyplývá, že žalobou z 15. 7. 2015 se žalobkyně po žalované
domáhala zaplacení částky 18.460 Kč s 8,05 % úroky z prodlení z 18.460 Kč od
16. 2. 2014 do zaplacení. Protože první splátka splatná dne 2. 3. 2012 ve výši
3.761 Kč, a další 3 splátky po 923 Kč, splatné dne 15. 4. 2012, 15. 5. 2012 a
15. 6. 2012, byly ke dni podání žaloby promlčeny, žalobkyně se jejich úhrady
nedomáhala. Dne 15. 2. 2014 měla být zaplacena poslední z 20 zbývajících
splátek ve výši 923 Kč, žalovaná však na kupní cenu 24.990 Kč nic neuhradila. Protože žalovaná je se splácením svého peněžitého dluhu v prodlení a námitka
promlčení nebyla během řízení vznesena, náleží žalobkyni vedle přiznaného
nároku na zaplacení kupní ceny i zákonné úroky z prodlení, a to pouze za období
a ve výši omezené žalobním petitem. Nejvyšší soud přistoupil k aplikaci § 1970
o. z., s ohledem na den vzniku nároku žalobkyně (srovnej § 3028 o. z.). Žalobkyni náleží úroky z prodlení ve výši stanovené § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s
uplatněním pohledávky, odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu
právnické osoby jmenovaného soudem a upravují se některé otázky Obchodního
věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence
svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, odpovídající ročně
výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního
pololetí, v němž došlo k prodlení (k 16. 2. 2014, činila 0,05 %), zvýšené o 8
procentních bodů, tj. 8,05 % p. a. z částky 18.460 Kč od 16. 2. 2014 do
zaplacení.
Zbývající dovolací argumentací žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že nedoplnil
dokazování důkazy svědeckou výpovědí J. P. a katalogem, jimiž podpořila své
tvrzení, že s žalovanou řádně uzavřely kupní smlouvu. Pro právní posouzení
podstatné skutečnosti však vyplynuly z podání žalobkyně a z textu kupní
smlouvy. Žalobkyni lze sice přisvědčit, že podle § 120 odst. 1věty první o. s. ř. jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení,
avšak nelze přehlížet, že podle věty druhé tohoto ustanovení soud rozhoduje,
které z navrhovaných důkazů provede. Z této úpravy vyplývá, že soud není
povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a
povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku
či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit
důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i
rozhodnout, že neprovede ty z nich, jimiž mají být prokazovány skutečnosti,
které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly
prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud takto postupoval a neprovedl
navržené důkazy, přitom nepředstavuje automaticky vadu řízení (srovnej např. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71,
publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, a nálezy Ústavního soudu
ČR ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikované ve sv. 2 a 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu
pod č. 49 a č. 80). Lze uzavřít, že odvolací soud namítanou vadou odvolací
řízení nezatížil, neboť v souladu s § 120 o. s. ř. zjišťoval skutečnosti
rozhodné pro právní posouzení věci. Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že
o věci může rozhodnout přímo dovolací soud, Nejvyšší soud dovoláním napadený
výrok odvolacího soudu změnil tak, jak je uvedeno ve výroku (§ 243d písm. b/, §
243f odst. 4 o. s. ř.). Podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1
věty před středníkem o. s. ř. dovolací soud rozhodl o náhradě nákladů před
soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Skutečnost, že žalobkyně vzala
podáním z 8. 3. 2019 zpět dovolání směřující proti výrokům, jimiž odvolací soud
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, se při změně dovoláním
napadeného rozsudku stala irelevantní.
Žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z
odměny za zastupování advokátem před soudem prvního stupně, odvolacím soudem i
soudem dovolacím. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov.
nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů
České republiky pod č. 116/2013), dovolací soud určil výši mimosmluvní odměny
podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1, §
11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní
tarif“), tj. částkou 1.860 Kč.
Za řízení před soudem prvního stupně náleží žalobkyni náhrada nákladů ve výši
6.227,20 Kč; tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.720 Kč za dva
úkony právní služby, z dvou paušálních částek náhrad hotových výdajů ve výši
600 Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu), z částky 907,20 Kč odpovídající
dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a
náhrad odvést (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.), a z náhrady za
zaplacený soudní poplatek ve výši 1.000 Kč.
Za řízení před odvolacím soudem žalobkyni náleží náhrada nákladů ve výši
11.069,90 Kč; tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.720 Kč za dva
úkony právní služby, z dvou paušálních částek náhrad hotových výdajů ve výši
600 Kč, z částky 1.747,70 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, z cestovného
právního zástupce ve výši 2.802,20 Kč, z náhrady za promeškaný čas ve výši
1.200 Kč (srov. § 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady
za zaplacený soudní poplatek 1.000 Kč.
Za dovolací řízení náleží žalobkyni náhrada nákladů ve výši 9.613,60 Kč; tyto
náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.860 Kč za jeden úkon právní
služby, z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč, z částky
453,60 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty a z náhrady za poplatek za
dovolání ve výši 7.000 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.Nesplní-li
žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 4. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu