33 Cdo 1900/2025-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce P. C., zastoupeného Mgr. Jakubem Kleinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Masarykovo nábřeží 246/12, proti žalované M. V., zastoupené JUDr. Vladimírem Nácalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Geologická 575/2, o zaplacení 149 882 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 177/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2025, č. j. 15 Co 322/2024-121, ve spojení s opravným usnesením ze dne 25. 2. 2025, č. j. 15 Co 322/2024-130, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 135,50 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám Mgr. Jakuba Kleina, advokáta.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 42 459,64 Kč s příslušenstvím za poskytnuté detektivní služby. Dále požadoval 107 422,89 Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení s úhradou fakturovaných služeb. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 14 C 177/2023-85, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 42 459,64 Kč „spolu se smluvní pokutou ve výši 107 422,89 Kč a úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 42 459,64 Kč od 5. 10. 2022 do zaplacení“, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2025, č. j. 15 Co 322/2024-121, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 2. 2025, č. j. 15 Co 322/2024-130, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 5 862,89 Kč, jinak se ve výroku o věci samé potvrzuje; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli dne 23. 6. 2022 „smlouvu o poskytování detektivních služeb“, kterou se žalobce zavázal zjistit pro žalovanou informace o její dceři (konkrétně zda jí nehrozí nebezpečí ze strany partnera B.).
Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s počátkem 23. 6. 2022, cena služeb byla sjednána s odkazem na ceník, který byl součástí smlouvy. Žalovaná žalobci uhradila zálohu ve výši 30 000 Kč. Celkem proběhlo 6 sledovacích dní (konkrétně 24. června, 12., 13., 14., 28. a
29. července 2022). Výstup detektivního sledování byl žalované předán v závěrečné zprávě, v níž byly detailně rozepsány jednotlivé úkony detektivních služeb. Poskytnuté služby žalobce žalované vyúčtoval fakturou č. 1072022; žalovaná fakturovanou částku neuhradila. Účastníky uzavřenou smlouvu soud posoudil jako smlouvu příkazní. Připomněl, že příkazník neodpovídá za realizaci předmětu příkazu (za výsledek), nýbrž za řádné provádění příkazní činnosti, a proto ani příkazníkova odměna nezávisí na dosažení předmětu příkazu, nýbrž na dodržení předepsaného standardu plnění povinností.
Odvolací soud s přihlédnutím k účastnickému výslechu žalobce, svědecké výpovědi jeho syna a doloženým listinným důkazům, které dávají ucelený a logický obraz o průběhu a rozsahu poskytnutých služeb, nepřisvědčil námitce žalované, že se žalobci nepodařilo prokázat rozsah provedených služeb. Důvodnou neshledal ani námitku žalované, že ujednaná smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy; poměřil výši smluvní pokuty (212 Kč za den) s výší hodinové sazby odměny detektiva (800 Kč) a zohlednil chování žalované, která mařila řádné plnění smlouvy, když žalobce neinformovala, že v červenci 2022 tráví s dcerou dovolenou.
Stran smluvní pokuty, která v tomto případě plnila funkci preventivní, paušalizační i sankční, odvolací soud uzavřel, že úvahy soudu prvního stupně korespondují s doporučeními, která Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022. Odvolací soud neshledal, že by smlouva byla pro žalovanou nevýhodná.
Shrnul, že ačkoli žalovaná ztratila o detektivní služby zájem, smlouvu řádně neukončila a neuhradila žalobci vykázané provedené úkony, které již nebyly pokryty zálohovou platbou. Na to žalobce podle smlouvy přistoupil k uplatnění jasně stanovené sankce, jejíž účel je srozumitelně uveden. Odvolací soud proto neshledal ujednání obsažené v článku VIII bod 6 smlouvy v rozporu s § 433 odst. 1 o. z. Odlišně od soudu prvního stupně vyložil čl. VIII bod 6 smlouvy přiznávající žalobci nárok na smluvní pokutu ve výši 0,5 % z fakturované částky za každý den prodlení, a v případě neuhrazení faktury do 30 dnů od její splatnosti právo na smluvní pokutu 200 Kč za každý den prodlení. Žalobce požadoval smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně po dobu od 5. 10. 2020 do 22. 2. 2024, tj. 506 dní po 212 Kč, ačkoli podle smluvního ujednání mohl sankci 212 Kč denně požadovat pouze za období od 5. 10. 2022 do 4. 11. 2022 a od 5. 11. 2022 do 22. 2. 2024 mohl nárokovat již jen sankci ve výši 200 Kč denně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť nesplňuje podmínky projednatelnosti stanovené § 237 o. s. ř. Dovolatelka v dovolání sice formulovala právní otázky, ale relevantní argumentaci k nim nerozvíjí. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud podle jeho názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem nyní posouzena jinak; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. vyplývá, že v každé věci může být pro řešení téže právní otázky splněno vždy pouze jedno se zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné.
Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je formulace konkrétní otázky hmotného nebo procesního, která má být podrobena dovolacímu přezkumu. Tuto otázku je povinen vymezit výhradně dovolatel a dovolací soud je takovým vymezením vázán; vždy musí jít o právní otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední.
Dovolání uvedené postuláty nesplňuje, neboť v něm není specifikováno, které ze čtyř kritérií uvedených v § 237 o. s. ř. – a ve vztahu k jaké právní otázce – má žalovaná za splněné. Ačkoli je v dovolání formulováno několik otázek („zda lze při posuzování platnosti výše smluvní pokuty vycházet z hodinové sazby zhotovitele“, „zda je platná příkazní smlouva, pokud není jasně stanovena celková cena za poskytnuté služby“ a „zda požívá právní ochrany jednání, kdy podnikatel pokračoval ve své činnosti nad rámec uhrazené zálohy, aniž by druhou stranu informoval o vyčerpání zálohové platby“), dovolatelka neuvádí, kterou (které) z nich má za dosud neřešenou (neřešené) v rozhodovací praxi dovolacího soudu a při řešení které (kterých) se měl odvolací soud podle ní odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; k naplnění předpokladů přípustnosti pouze cituje část textu § 237 o.
s. ř. (konkrétně uvádí, že přípustnost dovolání spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny či se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“). Potřebné údaje se nepodávají ani z obsahu dovolání; chybí zde jakékoli vymezení ustálené rozhodovací praxe, od níž se odvolací soud podle dovolatelky odchýlil a z textu dovolání nelze ani postavit najisto, že zde artikulované otázky (nebo některé z nich) dovolatelka považuje za dosud v rozhodovací praxi neřešené.
Podstatu dovolání tvoří výhrady ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění a k hodnocení provedených důkazů (oproti soudům dovolatelka především prosazuje, že mezi účastníky byla sjednána odměna ve výši poskytnuté zálohy, tj. 30 000 Kč). Není úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti v něm dovozených závěrů, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva.
Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, uznal, že se nejedná o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup, pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání.
To znamená, že bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Absence údaje o tom, v čem podle dovolatelky spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti v intencích § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. 9. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu