U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce P. U., zastoupeného JUDr. Pavlem Fojtou, advokátem se sídlem v Brně,
Drobného 306/34, proti žalované H. U., zastoupené JUDr. Marií Petráhčkovou,
advokátkou se sídlem v Brně, ulice Čoupkových 674/36, o určení vlastnictví,
vedené u Okresního soudu v Brno – venkov pod sp. zn. 7 C 338/2009, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2013, č. j.
13 Co 288/2011-243, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Fojty,
advokátem.
Okresní soud v Brně – venkov rozsudkem ze dne 28. února 2011, č. j. 7 C
338/2009-205, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vůči žalované určení, že je
v důsledku výzvy k vrácení daru vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných
nemovitostí, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 13 Co
288/2011-243, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je
výlučným vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných nemovitostí. Současně
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v jeho znění do 31. 12. 2013
(srovnej čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť
napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o
případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§
237 o. s. ř.). Nelze přisvědčit žalované, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla
dosud řešena (konkrétně zda soud „má pro kvalifikaci hrubého porušení dobrých
mravů vymezit konkrétní objektivní kritérium, kterým se při svém rozhodování
řídil“). Výkladem pojmu „rozpor s dobrými mravy“ se Nejvyšší soud zabýval ve
svých rozhodnutích již opakovaně a vyjádřil se též k aplikovatelnosti § 630
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (viz §
3028 zákona č. 89/2012 Sb. – dále jen „obč. zák.“), tak, že k naplnění skutkové
podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného
vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti
konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění
vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska
společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce)
pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze
dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33
Cdo 538/2003). Z uvedeného vyplývá, že úvaha soudu, zda v řízení zjištěné (prokázané) chování
obdarovaného lze kvalifikovat jako „hrubě porušující dobré mravy“ ve smyslu
ustanovení § 630 obč. zák., se odvíjí od posouzení všech zvláštností toho
kterého případu individuálně; úvahu soudu přitom nelze „objektivizovat“, jak
požaduje dovolatelka. Soud však vždy hodnotí, zda chování obdarovaného vykazuje
znaky závadnosti, tj.
zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného
chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, zda jde o porušení značné intenzity
nebo o porušení soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním,
hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod. Vždy přitom rovněž
zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu. Odvolací soud se v
souladu s ustálenou judikaturou důsledně zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi
daného případu a od judikatury Nejvyššího soudu se neodchýlil, jestliže
uzavřel, že v řízení zjištěné chování žalované jako obdarované hrubě porušuje
dobré mravy a je tak splněna jedna ze zákonných podmínek pro vrácení dru ve
smyslu § 630 obč. zák. Otázku, „zda obdarovaný je povinen dar vrátit i v případě, že předmět darování
v podobě (resp. v hodnotě), v jaké byl dárcem darován, již neexistuje“ odvolací
soud neřešil, resp. své rozhodnutí na řešení této otázky nezaložil. Již proto
nemůže být podrobena dovolacímu přezkumu, i kdyby jinak splňovala kritéria
uvedená v § 237 o. s. ř. Nadto nelze přehlížet, že tuto otázku žalovaná staví
na skutkovém zjištění, které odvolací soud ani neučinil, a to že „nemovitosti
byly v průběhu trvání manželství žalobce a žalované zhodnocovány a měly
mnohonásobně větší hodnotu než nemovitosti darované“. Námitky, jimiž dovolatelka neuplatnila dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1
o. s. ř. přípustnost dovolání založit nemohou (§ 241a odst. o. s. ř. a
contrario). Dovolatelka sice odvolacímu soudu vytýká, že „nesprávně aplikoval procesní ust. § 132 o. s. ř.“, obsahově však v rámci této námitky brojí proti skutkovým
zjištěním, které odvolací soud učinil ze znaleckého posudku PhDr. Tuláčkové. Protože dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, námitka nesprávnosti, popř. neúplnosti skutkových zjištění představuje uplatnění nezpůsobilého dovolacího
důvodu. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem. Neregulérní je pak výtka, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže nezopakoval výpovědi
svědků M. a R. U. Nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o
procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí odvolacího soudu. Ve vztahu k výrokům o nákladech řízení žalovaná nevznesla žádnou argumentaci. Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2014
JUDr. Ivana Z l a t o
h l á v k o v á
předsedkyně senátu