33 Cdo 1995/2019-837
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci
žalobce K. V., bytem v XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se
sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, proti žalovaným 1) R. P., bytem v XY, 2) M.
M., bytem v XY, zastoupeným Mgr. Ivou Jermanovou, advokátkou se sídlem v Praze
5, Lumiérů 569/36, a 3) N. P., bytem v XY, zastoupené Mgr. Jakubem Schejbalem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 19, o zaplacení 918.782,25 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 34 C
243/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16.
1. 2019, č. j. 13 Co 60/2018-816, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobce se po žalovaných domáhá zaplacení 918.782,25 Kč z titulu půjčky, kterou
poskytl jeho právní předchůdce J. P., manželům R. a L. P. J. P. uzavřel s
žalobcem dne 14. 6. 2012 smlouvu, jíž mu postoupil svou pohledávku za dlužníky
manžely P. ve výši 3.675.129 Kč. R. P. (právní předchůdce žalovaných) dne 12.
1. 2008 zemřel.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č. j. 34 C
243/2012-628, uložil žalovaným, aby každý žalobci zaplatil 306.260,75 Kč se
specifikovanými úroky z prodlení, rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu
a žalobci vrátil jím zaplacený soudní poplatek.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní odvolání. V průběhu odvolacího řízení žalobce navrhl, aby na jeho místo vstoupila do
řízení obchodní společnost Aqua HB s.r.o., se sídlem v Pardubicích, Mezi Mosty
436 (identifikační číslo 259 45 726), neboť smlouvami ze dne 7. 11. 2018 jí
postoupil své pohledávky za žalovanými; společnost Aqua HB s.r.o. se vstupem do
řízení na místo původního žalobce (postupitele) souhlasila. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 16. 1. 2019, č. j. 13 Co 60/2018-816,
návrh žalobce, aby do řízení na místo něho vstoupila společnost A., zamítl,
neboť jej posoudil jako účelové zneužití procesní úpravy podle § 107a ve
spojení s § 2 a § 6 věty druhé občanského soudního řádu. Z přiložených listin
zjistil, že O. K. uzavřel v zastoupení společnosti A. s žalobcem dne 7. 11. 2018 tři smlouvy, jimiž došlo k postoupení pohledávek, které jsou předmětem
řízení. Přesto, že řízení ve věci samé trvá již déle než šest let, postoupil
žalobce pohledávku za žalovanými na společnost A. teprve poté, kdy se po změně
výpovědi klíčového svědka P. před odvolacím soudem stal předpoklad jeho
procesního úspěchu v řízení nejistým, s čímž souvisí riziko vzniku povinnosti
nahradit žalovaným náklady řízení v řádech statisíc korun. Společnost, jíž
žalobce postoupil pohledávky za žalovanými, negeneruje žádný zisk, nemá žádné
tržby, nemovitosti, zboží, ani zásoby a disponuje pouze majetkem krátkodobé
hodnoty ve výši základního kapitálu 100.000 Kč. V roce 2018 proti ní bylo
vedeno insolvenční řízení pro nesplacené závazky v řádech milionů korun, které
bylo zastaveno jen proto, že věřitel vzal podaný návrh zpět. Nelze vyloučit,
resp. jeví se pravděpodobným, že žalobce zamýšlí návrhem na procesní
nástupnictví zmařit uspokojení případného nároku žalovaných na náhradu nákladů
řízení. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že se
odvolací soud při řešení otázky procesního nástupnictví odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu; údajná kontradiktorní rozhodnutí dovolacího
soudu nespecifikuje. Odvolacímu soudu vytýká, že údaje o poměrech A. a teze o
stavu důkazní situace v předmětném řízení převzal od žalovaných. Je přesvědčen,
že důkazní situace nedoznala žádného posunu, neboť výpověď P., je podpořena
výpověďmi dalších svědků, listinnými důkazy a znaleckými posudky, přičemž
provedené důkazy zcela jasně žalobní nárok podporují. Proti A. sice bylo v roce
2018 vedeno insolvenční řízení, nicméně tato společnost vykazovala obrat
několika milionů korun, insolvenční navrhovatel se stal jejím jednatelem a v
rámci insolvenčního řízení tak došlo k narovnání vztahů. Pouhý fakt, že proti
subjektu bylo zahájeno insolvenční řízení, nesvědčí o jeho špatné ekonomické
situaci a z vedení insolvenčního řízení explicitně nevyplývá úpadková situace
dlužníka. Závěr odvolacího soudu o insolventnosti A. je proto založen na
nesprávných, resp. nedostatečných skutkových zjištěních. Napadené rozhodnutí je
nadto nepřezkoumatelné, nezákonné, neboť porušuje právo A. na soudní ochranu, a
z hlediska dovolacího přezkumu je neudržitelné.
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalobcem) při splnění
podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), a je
přípustné podle § 238a o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu,
kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo
dosavadního účastníka (§ 107a o. s. ř.). Podle § 107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala
právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo
povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci
rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na
místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odst. 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení
nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten,
kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit
na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají
zachovány (odst. 2). Ustanovení § 107 odst. 4 platí obdobně (odst. 3). Ustálená soudní praxe (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011,
sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013, ze dne
29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo
3887/2013, ze dne 27. 12. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2974/17) dovodila, že nelze
vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit (při jinak formálně
doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) důvod k
zamítnutí žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř. prostřednictvím ustanovení § 2
o. s. ř. Takový postup je namístě např. tehdy, jestliže lze dovodit - podle
toho, co v řízení vyšlo najevo - že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §
107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná
pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá, ničím nepodložená, obava, že případná pohledávka z titulu náhrady
nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, však k takovému kroku
nepostačuje, resp. nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedla k
postoupení soudně vymáhané pohledávky, nemůže vést k tak zásadnímu odepření
procesní ochrany. Rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, zdůraznil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o
procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. formalisticky, nýbrž musí
posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem
na ustanovení § 2 o. s. ř. (zda pohledávka nebyla účelově postoupena s úmyslem
zneužít procesní úpravu). Měly by proto zhodnotit možnost účelového postoupení
pohledávky zejména vzhledem k nejasným a podivným okolnostem předcházejícím
návrhu podle § 107a o. s. ř. a měly by soustředit svou pozornost i na jiné ze
spisu se podávající, resp.
úředně dostupné okolnosti, například na nezřetelný
důvod postoupení žalované pohledávky, patrný nedostatek typického "komerčního"
motivu postoupení (jestliže postupník je současně ovládající společností
postupitele, jeho nejasný majetkový a obchodní substrát atd.) a na případném
podezřelém základě by se měly zabývat otázkou, jaké nepříznivé důsledky -
procesním uznáním tvrzeného postoupení žalované pohledávky - mohou pro dané
řízení nastat, jmenovitě pak pro procesní pozici protistrany. Výše popsaný
postup soudu odchylující se od běžného postupu výslovně zakotveného v § 107a
odst. 2 o. s. ř. pak přichází v úvahu pouze v případech zjevného zneužití
institutu procesního nástupnictví a jako výjimka z pravidla musí být uplatňován
restriktivně. Aby mohl takto postupovat, musí soud rozhodující o procesním
nástupnictví návrh na vydání rozhodnutí dle § 107a o. s. ř. bez rozumných
pochybností považovat za prostředek ke zneužití procesní úpravy. S žalobcem lze souhlasit potud, že nepostačuje pouhá (objektivně nepodložená)
obava, že náklady řízení nebudou vymahatelné, nýbrž v procesním postupu musí
být patrná jeho zřejmá účelovost. Žalobce však přehlíží, že v řízení zjištěné
skutečnosti v souhrnu svědčí pro závěr, že se pohledávky za žalovanými zbavil
úmyslně, aby se vyhnul případné povinnosti nahradit protistraně náklady řízení
a tyto se staly nedobytnými. Odvolací soud vycházeje ze zjištění, že společnost
A. podle účetních rozvah, výkazů zisků a ztrát a přehledů o změnách vlastního
kapitálu negeneruje žádný zisk, nemá žádné tržby, nemovitosti, zboží, zásoby a
disponuje toliko finančním majetkem krátkodobé hodnoty ve výši základního
kapitálu 100.000 Kč, akcentoval, že žalobce podal návrh podle § 107a o. s. ř. teprve po změně výpovědi svědka P., kdy se předpoklad jeho procesního úspěchu v
odvolacím řízení stal nejistým. Závěry odvolacího soudu jsou logickou odpovědí
na řetězec skutečností, které v řízení vyšly najevo a které lze nepochybně
označit za „nejasné a podivné okolnosti předcházející návrhu podle § 107a o. s. ř.“ v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS
468/11, i usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněném
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2012, v němž se Nejvyšší
soud vyjadřoval k tomu, jak postupovat v případě důvodných pochybností o tom,
že návrh podle § 107a o. s. ř. je účelovým zneužitím procesní úpravy.
Bez významu jsou výtky žalobce, že odvolací soud založil právní posouzení jeho
návrhu na nesprávných, popř. neúplných skutkových zjištěních o poměrech
společnosti A. Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným
odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů,
nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst.
3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Žalobce odvolacímu soudu především vytýká, že jeho rozhodnutí je
nepřezkoumatelné.
K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné
, se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, publikovaném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, v němž dovodil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního
stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na
náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem
účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto
rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje
všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu
uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na
újmu uplatnění práv dovolatele. V daném případě tomu tak zjevně není. Přes
stručnost odůvodnění nelze dovoláním napadené rozhodnutí považovat za
nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se v něm vypořádal se všemi pro
rozhodnutí významnými skutečnostmi a jasně a srozumitelně rozvedl, proč
považuje návrh žalobce za účelové zneužití procesní úpravy. Jeho úvaha, že
potencionální pohledávka žalovaných na náhradu nákladů řízení by se v případě
jejich úspěchu stala v podstatném rozsahu nedobytnou, není – s přihlédnutím ke
skutkovým zjištěním, z nichž vycházel - zjevně nepřiměřená. Údaji o
insolvenčním řízení vedeném proti obchodní společnosti A. v roce 2018, který
dovolatel označuje za nosný důvod zamítnutí jeho návrhu podle § 107a o. s. ř.,
odvolací soud nepřiznal žádný zvláštní význam; použil ho pouze pro dokreslení
poměrů obchodní společnosti, jíž byly pohledávky žalobce za žalovanými
postoupeny.
Nelze přisvědčit dovolací námitce, že odvolací soud svým postupem porušil právo
společnosti A. na soudní ochranu. Protože uvedená obchodní společnost v
důsledku zamítnutí návrhu podle § 107a o. s. ř. nevstoupila do řízení na místo
dosavadního žalobce (nestala se účastníkem tohoto řízení), nemohlo být logicky
vzato porušeno její právo na soudní ochranu.
Vzhledem k tomu, že se žalobci prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a
jejich obsahového vymezení nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí
odvolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž
existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.), dovolání podle § 243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tímto
rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodováno v konečném rozhodnutí
ve věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2019
JUDr. Ivana
Zlatohlávková
předsedkyně senátu