USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců
JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně INTAR a.s., se
sídlem v Brně, Bezručova 81/17a, identifikační číslo osoby 25594443, zastoupené
JUDr. Filipem Černým, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, Slavíčkova 372/2,
proti žalované M. & P., se sídlem XY, identifikační číslo XY, zastoupené Mgr.
Ninou Valešovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Kamenická 304/41, o zaplacení
968.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8
C 297/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
10.11. 2021, č. j. 28 Co 335/2021-183, ve znění opravného usnesení ze dne 8.
12. 2021, č. j. 28 Co 335/2021-188, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 15.100,80 Kč k rukám Mgr. Niny Valešové, advokátky.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30.
3.2021, č. j. 8 C 297/2016-137, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala
zaplacení 968.000 Kč s příslušenstvím z titulu ceny díla podle smlouvy o dílo
č. STO_03 ze dne 15. 6. 2015 (dále jen „smlouva o dílo“), jíž se žalobkyně
zavázala pro žalovanou zhotovit projektovou dokumentaci k rekonstrukci Státní
opery. Žalovaná se zavázala uhradit cenu díla, přičemž dne 24. 3. 2016 převzala
fakturu na cenu díla, kterou neuhradila. Notářským zápisem notáře JUDr. Martina
Diviše NZ 853/2018, N 708/2018 ze dne 9. 10. 2018 jediný společník žalované J.
M. při výkonu působnosti valné hromady rozhodl o schválení přeměny žalované
rozdělením odštěpením se vznikem nové společnosti podle projektu vyhotoveného
dne 21. 8. 2018 společností M. & P., jako rozdělovanou společností, podle něhož
rozdělovaná společnost M. & P., nezanikla, ale došlo k přechodu vyčleněné části
jmění rozdělované společnosti uvedené v projektu na odštěpením vzniklou
nástupnickou společnost M. & P., XY, IČO XY. Přílohou schváleného projektu
rozdělení odštěpením je seznam odštěpených projektů a smluv, v něm je zahrnuta
i předmětná smlouva o dílo. Soud prvního stupně výzvou ze dne 21. 5. 2020,
požádal žalobkyni o sdělení, zda s ohledem na rozdělení žalované společnosti,
kdy došlo k přechodu vyčleněné části jmění žalované na společnost M. & P.,
jehož součástí je i smluvní vztah, který je předmětem tohoto sporu, žalobkyně
navrhuje, aby namísto dosavadní žalované vstoupila do řízení společnost M. & P.
Na to reagovala žalobkyně vyjádřením ze dne 23. 3. 2021, ve němž změnu
nenavrhla. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná v předmětném sporu
již není pasivně věcně legitimována.
Rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, č. j. 28 Co 335/2021-183, ve znění opravného
usnesení ze dne 8. 12. 2021, č. j. 28 Co 335/2021-188, Městský soud Praze (dále
jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud se
neztotožnil s námitkou žalobkyně, že nebyla poučena podle § 118a odst. 2 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť toto
ustanovení neslouží k tomu, aby se žalující straně dostalo hmotněprávního
poučení (tj. poučení o hmotném právu). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního
stupně uzavřel, že žalobkyně byla o právní skutečnosti, s níž právní předpisy
spojují převod nebo přechod práv a povinností účastníka řízení podle § 107a o.
s. ř upozorněna nejen žalovanou, nástupnickou společností, ale i soudem prvního
stupně, přesto však nenavrhla adekvátní procesní postup, v důsledku čehož
nebyla v řízení procesně úspěšná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“)
dovolání, jehož přípustnost spojuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále opět jen „o. s. ř.“) s nesprávným právním
posouzení otázky pasivní legitimace žalované, při jejímž řešení se odvolací
soud dílem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dílem šlo
o otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nevyřešené. Dovolatelka
připouští, že v průběhu řízení došlo ke skutečnosti, s níž zákon spojuje
přechod práv a povinností na třetí subjekt.
Podle přesvědčení dovolatelky je dovoláním napadený rozsudek založen na řešení
dvou právních otázek, které odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Konkrétně:
1. zda „změna právní kvalifikace skutku a právní kvalifikace
žalovaného nároku“ (rozuměj změna právního náhledu soudu na právní posouzení
věci) je změnou žaloby, přičemž v řešení této otázky se měl odvolací soud
odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo
944/2006,
2. zda povinnost soudu poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. se
vztahuje i na „změnu právní kvalifikace žalovaného nároku“ (opět jde o změnu
právního náhledu soudu na právní posouzení věci), přičemž v řešení této otázky
se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010,
sp. zn. 23 Cdo 721/2008. Za dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nevyřešené považuje
dovolatelka právní otázky:
3. zda je nadále pasivně legitimována původní dlužnice (žalovaná) v
případě, že po zahájení soudního řízení, v němž vystupovala jako žalovaná, bude
rozdělena její společnost odštěpením a vznikne (další) nová společnost, s tím,
že dojde zároveň k odštěpení jmění s přechodem práv a povinností na nově
vzniklou společnost, a to v režimu § 258 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách
obchodních společností a družstev (dále jen „zákon o přeměnách“),
4. zda zůstávají zachovány účinky výzvy ke splnění dluhu učiněné vůči
původnímu dlužníkovi i vůči nově vzniklé společnosti,
5. zda je soud povinen poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. jde-li
o „změny právní kvalifikace žalovaného nároku“ jestliže k takové situaci došlo
v soudním řízení po rozdělení odštěpením žalované, čímž se dlužníkem stane nově
vzniklá společnost a dosavadní dlužník se stane ze zákona ručitelem. Namítá, že je věcí soudu, aby nedostatky žaloby nastoupivší po zahájení řízení
v důsledku právní skutečnosti, s níž zákon spojuje převod nebo přechod práva
odstranil postupem podle § 118a o. s. ř. Podle přesvědčení žalobkyně nedošlo v
důsledku rozdělení odštěpením žalované ke ztrátě její pasivní věcněprávní
legitimace v řízení, neboť tato okolnost plyne ze znění § 258 zákona o
přeměnách, a pasivní legitimace jí byla v důsledku tohoto zákonného ustanovení
„zachována“; nic tak nebránilo, aby bylo v řízení s ní pokračováno. S tímto
odůvodněním dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek
odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout, popř. jako nedůvodné
zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až § 238a) je oprávněn zkoumat
jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst.
1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy
dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil. Zároveň platí, že musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok
rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen. Jestliže pro
rozhodnutí odvolacího soudu nebyla určující jím vymezená právní otázka, pak
dovolání pro její vyřešení nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné, jakkoli
pro dovolatele může mít její zodpovězení význam. Rozhodnutí odvolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) je
založeno na určujícím závěru, že v důsledku přeměny žalované rozdělením
odštěpením se vznikem nové společnosti M. & P., XY, IČO XY, žalovaná jako
rozdělovaná společnost nezanikla, ale došlo k přechodu vyčleněné části jejího
jmění uvedené v projektu na odštěpením vzniklou nástupnickou společnost;
přílohou schváleného projektu rozdělení odštěpením je seznam odštěpených
projektů a smluv, v něm je zahrnuta i předmětná smlouva o dílo, s tím, že práva
a povinnosti z ní přešla na nově vzniklou společnost M. & P. Přestože tato
skutečnost byla žalobkyni známa, žádným způsobem na ni procesně v řízení
nereagovala. Se zřetelem ke shora uvedenému tak rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na
řešení otázek sub 1), 2) a 4) dovolání, a z tohoto důvodu nemůže být pro jejich
řešení dovolání přípustné. K otázce, zda je nadále pasivně legitimována původní dlužnice (žalovaná) v
případě, že po zahájení soudního řízení, v němž vystupovala jako žalovaná, byla
rozdělena její společnost odštěpením a vznikla (další) nová společnost, s tím,
že došlo zároveň k odštěpení jmění s přechodem práv a povinností na nově
vzniklou společnost, nutno uvést následující:
v důsledku schválení přeměny žalované podle projektu ze dne 21. 8. 2018
rozdělením odštěpením, podle něhož rozdělovaná společnost M. & P. (žalovaná)
nezanikla, ale došlo k přechodu vyčleněné části jmění rozdělované společnosti
uvedené v projektu na odštěpením vzniklou nástupnickou společnost M. & P. v
rozsahu přílohy schváleného projektu, přičemž na tuto nástupnickou společnost
přešla práva a povinnosti z předmětné smlouvy o dílo, tzn. včetně případné
povinnosti zaplatit cenu díla. Tím žalovaná přestala být nositelem práv a
povinností v tomto právním vztahu, kde vystupovala v postavení dlužnice, jde-li
o povinnost k zaplacení ceny díla – tzn. pozbyla věcněprávní pasivní legitimaci
ve vztahu věřitel (žalobkyně) a dlužník (žalovaná). V důsledku přeměny
společnosti M.
& P., ovšem nastoupily důsledky zákonného ručení za závazky
rozdělované společnosti podle § 257 a § 258 zákona o přeměnách. Platí totiž, že
rozdělovaná společnost nebo rozdělované družstvo ručí za dluhy, jež přešly v
důsledku odštěpení na nástupnickou společnost nebo družstvo nebo na více
nástupnických společností nebo družstev, do výše svého vlastního kapitálu
vykázaného v zahajovací rozvaze. Uvedené znamená, že rozdělovaná společnost ze
zákona ručí za závazky, které v důsledku odštěpení přešly na nástupnickou
společnost. Ručitelský závazek je ovšem odlišný právní vztah od smluvního
závazku založeného smlouvou o dílo. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 29 ICdo
23/2020, publikovaném pod č. 91/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek –
dále jen „Sbírka“, vysvětlil, že „[V]ěřitel může uplatnit svá práva vůči
dlužníku a vůči ručiteli již žalobou podanou proti oběma (§ 92 odst. 1 o. s. ř.). Nic ovšem nebrání tomu, aby věřitel, který (původně) žaloval o splnění
dluhu pouze dlužníka, uplatnil právo na splnění ručitelského závazku dodatečně
též vůči ručiteli. Věřitel tak může učinit samostatnou žalobou, a byly-li obě
věci zahájeny u téhož soudu, lze je podle § 112 odst. 1 o. s. ř. v zájmu
hospodárnosti spojit ke společnému řízení, neboť věci spolu skutkově souvisí. Tohoto výsledku (tzv. subjektivní kumulace) může dosáhnout i sám věřitel tím,
že nárok vůči ručiteli uplatní v řízení zahájeném vůči dlužníku. Příslušným
procesním nástrojem je návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení podle §
92 odst. 1 o. s. ř. Tyto závěry se uplatní též v případě, kdy skutečnost, s níž
právní předpisy pojí vznik zajištění uplatněné pohledávky ručením, tj. vznik
dalšího, věcně souvisejícího, leč jiného závazku osoby odlišné od žalovaného
dlužníka, nastane až v průběhu řízení vedeného proti dlužníku o splnění dluhu. Je současně zřejmé, že procesním nástrojem, jímž žalující věřitel může řešit
popsanou situaci, není ustanovení § 107a o. s. ř.; nejde tu (totiž) o převod
nebo přechod žalobou uplatněné povinnosti, nýbrž o vznik jiné povinnosti
zavazující jinou osobu, než žalovaného dlužníka. V úvahu přichází právě jen
postup podle § 92 odst. 1 o. s. ř., tedy návrh na přistoupení dalšího účastníka
(žalovaného) do řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016,
sp. zn. 32 Cdo 5406/2014, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 2,
ročníku 2018, pod číslem 19).“
Z toho, co je uvedeno výše, je zřejmé, že dovoláním vymezená otázka sub 3) není
způsobilá založit přípustnost dovolání. Řešení otázky poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. přípustnost dovolání
rovněž nezakládá. Jsou ustálenou rozhodovací praxí závěry Nejvyššího soudu,
podle nichž:
- občanský soudní řád stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí soudu;
účastníci nesmí být zaskočeni jiným právním posouzením věci soudem.
Soudcův
jiný právní názor, než je účastníkův, je třeba účastníkům zpřístupnit v rovině
povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní,
- poučení spočívá ve výzvě účastníku, aby doplnil svá tvrzení, v
poučení, o čem má tvrzení doplnit, a v poučení o následcích, které nastanou,
když této výzvě nevyhoví,
- z ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. v žádném případě nevyplývá
povinnost předsedy senátu signalizovat ve formě procesního poučení žalobci, že
např. jím podaná žaloba není důvodná, ale že by bylo možno vyhovět jinému
žalobnímu požadavku vycházejícímu ze zcela jiných skutkových tvrzení. Takový
postup by byl ve zjevném rozporu s právem účastníků na spravedlivý proces ve
smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť by tak
privilegoval některou z procesních stran. Ve sporném řízení soudu nepřísluší
poučovat účastníky sporu o jejich hmotněprávních nárocích. - povinnost soudu vyzvat účastníka ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. k
doplnění vylíčení rozhodných skutečností přichází v úvahu jen v tom případě,
jestliže účastník materiální základ žalobního nároku ve formě skutkových
tvrzení již skrze podanou žalobu učinil, avšak například výsledky dokazování
nasvědčují tomu, že pro soudem uvažovanou aplikaci jiné právní normy je
zapotřebí tvrdit další (pro rozhodnutí ve věci) právně významné skutečnosti. Se zřetelem k citovaným principům při poskytování poučení je evidentní, že se
odvolací soud v této souvislosti žádného pochybení nedopustil, a v tomto ohledu
respektuje jeho rozsudek závěry dosavadní rozhodovací praxe. Ve vztahu k jiným otázkám, ať již hmotného nebo procesního práva, dovolatelka
nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být se odůvodněn (§ 243f odst.
3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 7. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu