33 Cdo 201/2018-141
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce T. G., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr.
Peterem Harmečkem, advokátem se sídlem Ostrava, Macharova 302/13, proti
žalovaným 1) O. K. a 2) L. K., bytem XY, zastoupeným Mgr. Petrem Kuběnou,
advokátem se sídlem Plzeň, náměstí Míru 1077/3, o žalobě proti rozhodnutí
finančního arbitra, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském
Meziříčí pod sp. zn. 17 C 70/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2017, č. j. 8 Co 88/2017-97, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky
ve Valašském Meziříčí ze dne 3. 5. 2016, č. j. 17 C 70/2015-56, se zastavuje.
II. Dovolání se zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího
řízení 5 260 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petra
Kuběny, advokáta.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 6. 2017, č. j. 8 Co 88/2017-97,
potvrdil rozsudek ze dne 3. 5. 2016, č. j. 17 C 70/2015-56, kterým Okresní soud
ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí zamítl žalobu, aby byly zrušeny
výroky nálezu Finančního arbitra ze dne 18. 3. 2015, reg. č. 501/SU/2013, a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Proti rozsudku odvolacího soudu a též proti rozsudku soudu prvního stupně podal
žalobce dovolání. Žalovaní ve vyjádření k dovolání odkázali na správnost závěrů odvolacího soudu. Mají za to, že argumenty uvedené v dovolání žalobce uplatnil již v nalézacím
řízení a tyto byly řádně vypořádány. Nejvyšší soud postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění účinném do 29. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští. Rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 3. 5. 2016, č. j. 17 C 70/2015-56, není rozhodnutím odvolacího soudu. Jde o
rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím
soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost
soudu pro projednání dovolání podaného proti takovému rozhodnutí soudu prvního
stupně (§ 10a o. s. ř.). Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky
řízení; Nejvyšší soud proto řízení o dovolání podanému proti rozsudku soudu
prvního stupně zastavil (§ 104 odst. 1, věta první, o. s. ř.). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) - po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. - se
zabýval otázkou jeho přípustnosti. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel k otázce přípustnosti dovolání uvedl, že „napadené rozhodnutí
odvolacího soudu (a rovněž soudu prvního stupně) závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena.“ Dovolacímu soudu předkládá k posouzení dvě otázky
(dle jeho přesvědčení) dosud neřešené, a to (i) zda je porušením povinnosti dle
§ 9 odst. 1 zákona č.
145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, nezjišťování a
neověřování všech nákladů a výdajů osob žijících ve společné domácnosti s
žadateli o spotřebitelský úvěr, a (ii) zda následkem porušení povinnosti dle §
9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke
dni uzavření smlouvy o půjčce - tedy ve znění účinném do 24. 2. 2013 - je
neplatnost smlouvy. Namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Otázku, jejíž řešení nereflektuje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu,
dovolatel neformuluje. K poskytnutí úvěru došlo za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb, o spotřebitelském
úvěru, ve znění do 24. 2. 2013. Podle § 9 odst. 1 citovaného zákona věřitel
před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou
takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského
úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet
spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od
spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících
posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jde-li o první z dovolatelem předestřených otázek, Nejvyšší soud se k otázce
porušení povinnosti dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském
úvěru, podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33
Cdo 2178/2018, v němž uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti
spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky
neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek,
neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě
pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení
rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů
samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o
další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či
jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru
(jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti
spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené
mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při
posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z
objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních,
výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován
v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o
spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace
získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník
věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i
povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například
státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č.
110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích
obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se
známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho
příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015,
sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu
své argumentace odvolací soud v napadeném rozhodnutí. K otázce dostatečnosti
zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů
dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na výše citovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při
výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých
zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr
tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od
žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se
správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká
obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším
správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské
unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13
(CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní
dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o
zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule
tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno –
v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka
(spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen
spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a
podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé
neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli
ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel
úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost
prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Úvahy odvolacího soudu v dané věci jsou s výše uvedeným v souladu, neboť bez
údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné
domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech
žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet. Jde-li o druhou dovolatelem nastíněnou právní otázku, zda je následkem porušení
povinnosti dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve
znění účinném do 24. 2. 2013, neplatnost smlouvy, pak je dovolání pro řešení
této otázky přípustné, neboť jde o otázku doposud Nejvyšším soudem neřešenou. Dovolání však není důvodné. Úprava § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně
některých zákonů, ve znění platném do 24. 2. 2013, ukládala věřiteli povinnost
prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit. Zákonem č.
43/2013 Sb. bylo
dotyčné ustanovení (s účinností od 25. 2. 2013) doplněno tak, že „věřitel
poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti
spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský
úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr,
neplatná“. V projednávané věci byla smlouva uzavřena před nabytím účinnosti
zákona č. 43/2013 Sb. K odpovědi na otázku, zda i podle právní úpravy před
dotyčnou novelou bylo možné vyhodnotit smlouvu o spotřebitelském úvěru
uzavřenou bez řádného splnění uvedené povinnosti věřitelem za neplatnou - tedy
bez toho, že by její neplatnost stanovil přímo zákon - je třeba vyjít z
judikatorně ustálené zásady, jíž z pohledu posuzování platnosti
spotřebitelských úvěrových smluv formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS
4084/12, že „nelze považovat za akceptovatelné, aby se případné soudní ochrany
dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“. Za
situace, kdy poskytovatel úvěru uzavře se spotřebitelem smlouvu a úvěr poskytne
bez toho, že řádně splní svou zákonnou povinnost prověřit s odbornou péčí
spotřebitelovu schopnost úvěr splatit, je i za úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění účinném do 24. 2. 2013 namístě závěr, že jde o smlouvu,
která svým účelem odporuje zákonu; taková smlouva je od počátku absolutně
neplatná (§ 39 obč. zák.). Jiný závěr by poskytovatele úvěru ve vztahu k
dlužníkům – spořebitelům - neopodstatněně zvýhodňoval jen proto, že úvěrovou
smlouvu uzavřeli v jiném časovém období, kdy zákon uvedený důsledek spočívající
v neplatnosti takto uzavřené smlouvy výslovně neupravoval. Lze proto shrnout,
že i v režimu úpravy ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. účinné před
novelou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru
řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě
absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy. Pro doplnění se sluší poznamenat, že výše uvedené není v rozporu s usnesením ze
dne 17. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 513/2010, v němž Nejvyšší soud uvedl, že pouze
ze skutečnosti, že jeden ze solidárně zavázaných dlužníků má další finanční
závazky, nelze dovozovat neplatnost smlouvy o úvěru pro obcházení zákona či pro
rozpor s dobrými mravy, neboť v dotyčném případě šlo o úvěr poskytnutý za
předchozí právní úpravy (zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách
sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb.), která - na
rozdíl od právní úpravy, jež se vztahuje k projednávané věci - uvedenou
povinnost poskytovatele úvěru vůbec neupravovala. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.)
tak nebyl uplatněn důvodně.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní mají právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů. Tyto tvoří odměna za zastupování advokátem
ve výši 4 960 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k?dovolání) podle § 7
ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d), § 12 odst. 4 a § 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., a náhrada hotových výdajů 300 Kč za uvedený úkon
podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, což je celkem 5 260 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li
žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalovaní podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. 3. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu