33 Cdo 2022/2023-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně J. M., zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Kralupy nad Vltavou, Riegrova 172/3, proti žalované L. M., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 24 C 231/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2022, č. j. 8 Co 227/2022-22, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 5. 9. 2022 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud určil, že je výlučnou vlastnicí pozemku p. č. XY, zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, katastrálním pracovištěm XY pro obec XY a katastrální území XY, s argumentací, že smlouvou ze dne 16. 12. 2009 na žalovanou jako kupující převedla pouze zemědělskou stavbu na uvedeném pozemku, nikoli pozemek samotný. Okresní soud v Chomutově (soud prvního stupně) usnesením ze dne 21. 11. 2022,
č. j. 24 C 231/2022-14, řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) usnesením ze dne 20. 12. 2022, č. j. 8 Co 227/2022-22, potvrdil usnesení okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy dovodily, že projednání žaloby brání překážka věci rozhodnuté, neboť otázku vlastnictví dotyčného pozemku soud vyřešil v řízení vedeném u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 21 C 173/2014, v němž dospěl k závěru, že vlastníkem dotyčného pozemku se na základě platné smlouvy uzavřené dne 16. 12. 2009 mezi J. M. a L. M. stala žalovaná L. M.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle dovolatelky napadené rozhodnutí spočívá na otázce dosud nevyřešené, zda je v projednávané věci dána totožnost účastníků řízení z hlediska posouzení překážky věci rozhodnuté. Argumentuje, že dosavadní judikatura neřeší situaci, kdy sice oba účastníci „nového“ řízení byli účastni řízení předcházejícího řízení, avšak ne v kontradiktorním postavení žalobce a žalovaného, nýbrž na stejné procesní straně, což – míní dovolatelka – může determinovat rozsah a obsah skutkových žalobních tvrzení i obsah a důvody rozhodnutí o věci samé.
Dovolatelka má za to, že nemůže být dovozována závaznost rozhodnutí o vlastnickém právu vydaného v řízení s takto odlišně definovaným účastenstvím. V souvislosti s otázkou totožnosti předmětu řízení při posuzování překážky věci pravomocně rozhodnuté dovolatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2663/2008, tvrdí, že žaloba v původním řízení směřovala k určení vlastnického práva k jiné věci a opírala se o jiné skutkové tvrzení (neplatnost nabývacího titulu), oproti současnému tvrzení, že předmětem platné kupní smlouvy byl pouze pozemek, nikoliv budova na něm stojící.
Z řečeného dovozuje rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou judikaturou. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání není přípustné. První otázka přípustnost dovolání nezakládá proto, neboť se dovolatelka mýlí, má-li za to, že dosavadní judikatura otázku rozdílného procesního postavení účastníků v původním a „novém“ soudním řízení neřeší. Již v usnesení ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 60/2001, Nejvyšší soud dovodil, že co do totožnosti osob není samo osobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci).
Totožný závěr zopakoval i v usnesení ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2269/2008, na něž poukázala žalobkyně v dovolání. Otázka totožnosti předmětu řízení přípustnost dovolání nezakládá proto, že odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn.
28 Cdo 2663/2008, od jehož závěrů se měl podle dovolatelky odvolací soud odchýlit, je nepřiléhavý, neboť tam šlo o posouzení totožnosti předmětu řízení při uplatnění vícero samostatných nároků, z nichž každý vyplýval z odlišných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn. V nyní projednávané věci jde po skutkové stránce v obou řízeních o posouzení, zda se žalobkyně na základě totožného nabývacího titulu stala vlastnicí dotyčného pozemku. Dovolatelce se nepodařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu, že je v obou případech dána totožnost předmětu řízení. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Brně dne 19. 6. 2024 JUDr. Pavel Horňák předseda senátu