33 Cdo 2025/2024-347
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně EOS KSI Česká republika, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Novodvorská 994/138, identifikační číslo 251 17 483, zastoupené Mgr. Martinem Krechlerem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Novodvorská 994/138, proti žalované V. O., zastoupené Mgr. Janou Kitzbergerovou, advokátkou se sídlem v Českém Krumlově, Rooseveltova 48, o 300 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 C 57/2022, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 1. 2024, č. j. 19 Co 1187/2023-284, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 858 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Krechlera, LL.M., advokáta.
žalobkyni 333 071,71 Kč s příslušným úrokem z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná dne 12. 6. 2017 uzavřela v pozici spotřebitele s právní předchůdkyní žalobkyně (Česká spořitelna, a.s.) smlouvu o úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně náležitě posoudila úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěrující společnost svůj závazek ze smlouvy o úvěru splnila, když žalované podle jejích pokynů vyplatila částku 450 000 Kč. Žalovaná svůj závazek řádně neplnila, a proto došlo ke zesplatnění dluhu. Výše nesplacené části jistiny činí 333 071,71 Kč. Pohledávka byla platně postoupena žalobkyni.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) ze dne 11. 1. 2024, č. j. 19 Co 1187/2023-284, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že soud schválil smír uzavřený účastnicemi. Žalovaná se smírem zavázala zaplatit žalobkyni 300 000 Kč ve splátkách po 3 500 Kč měsíčně pod ztrátou výhody splátek.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, zda byly splněny podmínky pro uzavření smíru na straně žalované, byla-li v odvolání vznesena pochybnost o způsobilosti žalované k uzavření smlouvy o úvěru a pochybnost o její způsobilosti jednat před soudem. Dovolatelka má za to, že smír nebyl uzavřen v souladu s hmotným právem.
Na podporu své argumentace odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020, nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 3844/12, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (opět jen „o.
s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolání není přípustné. Namítá-li dovolatelka, že soudy neposoudily její duševní stav, tak s touto námitkou přichází až v odvolacím řízení po koncentraci řízení. Otázka duševního stavu nebyla v průběhu celého řízení řešena, a na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Byť dovolatelka při pochybnostech o svém duševním stavu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020, na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 3844/12, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017, a na nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, ve skutečnosti nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného či procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž namítá vadu řízení, jež nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
K vadám řízení – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).