33 Cdo 2051/2023-412
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) M. F. a b) J. F., zastoupených JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem Bruntál, Nová 1404/22, proti žalované M. K., zastoupené Mgr. Tomem Káňou, advokátem se sídlem Frenštát pod Radhoštěm, náměstí Míru 6, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově pod sp. zn. 9 C 123/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2023, č. j. 71 Co 112/2022-392, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 12. 2021, č. j. 9 C 123/2018-346, rozhodl tak, že se určuje, že ke dni 6. 10. 2011 byla V. Z., výlučným vlastníkem pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, a pozemku p. č. XY, vše v katastrálním území XY, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 2. 2023, č. j. 71 Co 112/2022-392, výrok o věci samé rozsudku soudu prvního stupně
potvrdil, nákladové výroky změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, kterou v dovolání blíže nevymezuje, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval jejími výhradami vůči provedeným důkazům - posudkům znalců, jejichž závěry neodpovídají tomu, co Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3404/2018.
Napadený rozsudek je podle dovolatelky nepřezkoumatelný, případně je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, jež „požaduje důkazy, které by nad jakoukoliv pochybnost prokazovaly, že posuzovaná osoba jednala v duševní poruše alespoň přechodné povahy“. Žalobci s odkazem na odůvodnění napadeného rozsudku navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná viní odvolací soud, že se v souvislosti s hodnocením znaleckých posudků odchýlil od rozsudku ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3404/2018, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou deficitu při zjišťování skutkového stavu. Této námitce dovolací soud nepřisvědčuje. Oba nalézací soudy při posouzení, zda dárkyně byla v době darování způsobilá nebo zda jednala v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou, vyšly ze tří posudků, v nichž znalci přesvědčivě a shodně odůvodnili, proč měla posuzovaná v době podpisu sporné darovací smlouvy narušené rozumové a rozlišovací schopnosti a nebyla schopná plnohodnotně pochopit smysl smlouvy a její následky.
Dovolací soud nesdílí přesvědčení dovolatelky, že by důkazy (zmíněné posudky) trpěly deficity, jež by znemožnily soudu přijmout jednoznačný závěr o pravdivosti jimi prokazované skutečnosti, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Nelze dovodit, že nalézací soudy při hodnocení důkazů postupovaly v rozporu s výše uvedeným rozhodnutím. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalovanou zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že dárkyně v době darování trpěla duševní poruchou, která ji činila k tomuto úkonu neschopnou.
Není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli.
Žalovaná svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV ÚS 985/15), se v posuzovaném případě nejedná. Výhradou ke kvalitě odůvodnění napadeného rozhodnutí, dovolatelka nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Ze stejného důvodu jsou bezcenné (a podle mínění dovolacího soudu i neopodstatněné) výtky, že se nalézací soudy „nevypořádaly s uplatněnými námitkami“. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně „i vůči výroku II a výroku III“ tj. i ve výrocích o nákladech řízení, ve vztahu k nimž dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Přestože výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v posuzovaném případě zdůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.), sluší se uvést, že náklady, které žalobcům vznikly, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť jejich vyjádření k dovolání prostřednictvím právního zástupce nevystihuje důvod, který vedl k odmítnutí dovolání, neobsahuje polemiku s dovolatelkou tvrzenými předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. či s vymezením důvodu dovolání podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., ale pouze odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.