USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně AMBIS vysoká škola, a. s., se sídlem v Praze 8, Lindnerova 575/1, zastoupené Mgr. Danou Burdovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Slezská 874/36, proti žalované B. E., zastoupené Mgr. Tomášem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Zlíchově 18, o 43 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 359/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2023, č. j. 21 Co 298/2022-164, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 43 800 Kč z titulu neuhrazeného školného za akademický rok 2020/2021.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2023, č. j. 21 Co 298/2022-164, potvrdil rozsudek ze dne 4. 10. 2022, č. j. 15 C 359/2021-128, jímž Okresní soud v Mladé Boleslavi uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 43 800 Kč s
blíže specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o věci samé, podala žalovaná (dále též „dovolatelka) dovolání. Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Dovolatelka se mýlí, má-li zato, že žalobkyní požadované plnění představuje nárok ze spotřebitelského vztahu, a tedy finanční limit 50 000 Kč přípustnosti dovolaní se neuplatní.
Nejvyšší soud se otázkou přípustnosti dovolání ve věci úplaty za vzdělání v částce nepřesahující 50 000 Kč podle 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 /nyní § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř./, zabýval již v usnesení ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4532/2014. V kontextu tehdy platné a účinné právní úpravy, za situace, kdy žalobkyní byla obecně prospěšná společnost (srov. § 2 odst. 1 zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů) a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, uzavřel, že při posuzování přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na zaplacení poplatků spojených se studiem na vysoké škole se finanční limit 50 000 Kč uplatní, jelikož tento nárok nevyplývá ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy.
Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3805/2018, a to již v kontextu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), ve vztahu k uplatněnému nároku na úplatu za vzdělání soukromou základní školou. Při rozhodování zohlednil, že výklad § 2 odst. 1 písm. f) a g) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, je ustálen v tom, že pojem „služba“ podle směrnice 2006/123/ES představuje i na evropské úrovni tzv. acte éclairé, tj. otázku výkladu unijního práva Soudním dvorem Evropské unie již provedenou a nevzbuzující pochybnosti, a to s odkazem na rozsudky Soudního dvora Evropské unie (dříve ESD) ze dne 11.
9.
2007, ve věci C-76/05, Herbert Schwarz a Magda Gootjes-Schwarz proti Finanzamt Bergisch Gladbach, V usnesení ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4532/2014, Nejvyšší soud zdůraznil zejména, že „studiem na vysoké [ať již veřejné (§ 5 zákona č. 111/1998 Sb.), státní (§ 94 zákona č. 111/1998 Sb.) nebo soukromé (§ 39 zákona č. 111/1998 Sb.)] škole občané realizují ústavně garantované právo na vzdělání podle čl. 33 odst. 1 věty prvé Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb. Čl. 33 odst. 2 Listiny pak určuje, že občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách“.
Poplatky, které může požadovat veřejná vysoká škola v průběhu studia, nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnuté služby (zprostředkovanou výuku), vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání. Od tohoto závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v posuzované věci, kdy žalobkyní je soukromá vysoká škola. Dovolání proti výroku o věci samé není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, přičemž nejde o nárok ze vztahů uvedených v citovaném ustanovení.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.