33 Cdo 231/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně S-Consulting s. r. o. se sídlem v Praze 7, V Háji 15, identifikační
číslo 251 16 291, zastoupené JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem se sídlem v
Praze 4, Jeremenkova 88, proti žalovanému Mgr. P. K., zastoupenému JUDr.
Čestmírem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 19, o zaplacení
28.560.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.
zn. 27 C 48/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 25. července 2014, č. j. 53 Co 315/2014-340, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2014, č. j. 53 Co
315/2014-340, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. března 2014, č.
j. 27 C 48/2008-328, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 27 C
48/2008-308, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení
28.560.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení; učinil tak
poté, co jeho předchozí (žalobě vyhovující) rozsudek ze dne 11. ledna 2011, č.
j. 27 C 48/2008-210, Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. ledna 2012, č.
j. 53 Co 404/2011-248, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 podala žalobkyně dne
20. 1. 2014 odvolání, v němž současně požádala o osvobození od soudního
poplatku z odvolání.
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 25. března 2014, č. j. 27 C
48/2008-328, zamítl návrh žalobkyně na přiznání osvobození od soudních poplatků
a žalobkyni vyzval, aby ve lhůtě tří dnů od doručení usnesení zaplatila soudní
poplatek z odvolání ve výši 1.428.000,- Kč. K odvolání žalobkyně Městský soud v
Praze usnesením ze dne 25. července 2014, č. j. 53 Co 315/2014-340, usnesení
soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl zamítnut její návrh na přiznání
osvobození od soudních poplatků, potvrdil.
Soudy obou stupňů s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10.
1999, sp. zn. 9 Cmo 630/99, shodně uzavřely, že při posuzování poměrů účastníka
řízení - právnické osoby pro účely posouzení žádosti o osvobození od soudních
poplatků neplatí zjednodušená úvaha o nedostatku finančních prostředků, nýbrž
je třeba zkoumat, zda má nepříznivá finanční situace původ ve způsobu podnikání
žadatele, nebo zda byla vyvolána nahodilou okolností mající původ mimo jeho
podnikatelskou činnost. V souladu se zmiňovaným rozhodnutím Vrchního soudu v
Praze zdůraznily, že nevýhody podnikatelského rizika nelze přenášet na stát, a
tudíž nelze přiznat osvobození od soudních poplatků podnikateli, jehož platební
neschopnost (bránící mu v uhrazení soudního poplatku) má původ v jeho
podnikání. Vzhledem k tomu, že žalobkyně netvrdila žádné okolnosti, z nichž by
vyplývalo, že se ve finančních potížích ocitla nikoliv vlastní vinou (tj. v
důsledku podnikání), soudy jí osvobození od soudního poplatku z odvolání
nepřiznaly.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí s názorem
odvolacího soudu, že právnické osobě nelze přiznat nárok na osvobození od
soudních poplatků v případě, že její objektivní neschopnost uhradit soudní
poplatek je důsledkem její podnikatelské činnosti, a má za to, že rozhodnutí
odvolacího soudu je v tomto směru v rozporu s aktuální judikaturou Nejvyššího
soudu, konkrétně s jeho usneseními ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo
1589/2014, ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013, a ze dne 17. 7. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, která překonala patnáct let staré rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze, o něž své rozhodnutí opřel odvolací soud (stejně jako před ním
soud prvního stupně). Zdůraznila, že Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil,
že při splnění ostatních předpokladů pro částečné nebo úplné osvobození od
soudního poplatku nelze právnické osobě - podnikateli takové osvobození odepřít
jen proto, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je
důsledkem její podnikatelské činnosti. Namítá, že výše soudního poplatku z
odvolání pro ni představuje překážku v přístupu k soudu a že jí odvolací soud
svým rozhodnutím znemožnil uplatňovat a bránit svá práva u soudu. Odvolacímu
soudu rovněž vytýká, že se vůbec nezabýval její argumentací uplatněnou v
odvolání. S připomenutím účelu soudních poplatků zdůrazňuje, že z její strany
nejde o svévolné, šikanózní, malicherné nebo obdobně bezdůvodné uplatňování
práva, a že v řízení již byly oběma stranami zaplaceny soudní poplatky
převyšující 2.000.000,- Kč. Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) při splnění
podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod
2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a je přípustné, neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.
s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, žalobkyně zpochybnila závěr odvolacího soudu, že jí nelze přiznat
osvobození od soudního poplatku z odvolání, jelikož nepříznivé majetkové
poměry, které jí nedovolují soudní poplatek z odvolání uhradit, vznikly v
důsledku její podnikatelské činnosti (že potud nese „podnikatelské“ či
„hospodářské“ riziko, jež nelze přenášet přiznáním osvobození od soudního
poplatku z odvolání na stát).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 138 odst. 1 o. s. ř., může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi
zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a
nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva;
přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně,
jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má
i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však
nevracejí.
Účelem institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli
(žalobci) přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v podmínkách jeho
tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je ale
vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo (srov. nález Ústavního
soudu České republiky ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08).
Osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. lze
přiznat i právnické osobě – podnikateli (srov. např. usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. 15 Co 539/98, uveřejněné pod č. 61/1999
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo
1301/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
99/2013 (proti citovanému rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní
soud České republiky odmítl usnesením ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS
2943/2013), vyložil – s odkazem na tam uvedenou odbornou literaturu a soudní
judikaturu, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci
znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na
právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Zdůraznil, že při
rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým
majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si
pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším
podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry,
zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství
disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto
prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít
zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení
předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou
podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné
činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno
přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se
poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele
v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o
obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních
poplatků). Při splnění ostatních předpokladů pro přiznání plného nebo
částečného osvobození od soudního poplatku však nelze právnické osobě -
podnikateli takové osvobození odepřít jen proto, že její objektivní neschopnost
k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti (že potud
nese „podnikatelské“ nebo „hospodářské“ riziko). Celkové zhodnocení všech
okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do
závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen
zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů
spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho
poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od
soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro
některé úkony).
V posuzovaném případě odvolací soud při své úvaze, zda poměry žalobkyně
odůvodňují (byť částečně) přiznání osvobození od soudních poplatků, v rozporu
se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, vyhodnotil k tíži žalobkyně
skutečnost, že je právnickou osobou - podnikatelem (a že potud nese riziko
neúspěšnosti svého podnikání) a nepřihlédl ke všem relevantním hlediskům, resp.
dalšími hledisky se vůbec nezabýval, poměry žalobkyně nezjišťoval. Konstatoval
pouze obecně, že žalobkyně ke svým poměrům, které označuje za nepříznivé,
netvrdí žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že se ve finančních potížích
ocitla nikoliv v důsledku své podnikatelské činnosti (tj. vlastní vinou). Z
obsahu spisu se podává, že nejen, že žalobkyně dostatečně nedoložila své
majetkové poměry, nýbrž že k tomu ani nebyla soudem prvního stupně vyzvána, a
že soud prvního stupně ani odvolací soud se posouzením její žádosti z hlediska
žádného z relevantních hledisek nezabýval. V tomto směru je posouzení žádosti
žalobkyně o osvobození od soudních poplatků vadné a neúplné.
Na závěr se sluší uvést, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10.
1999, sp. zn. 9 Cmo 630/99 (z něhož vycházel nejprve soud prvního stupně a
následně rovněž odvolací soud), stávající rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
překonala (srovnej krom citovaného usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo
1301/2013, rovněž usnesení ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1900/2013, nebo
ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3291/2014); Nejvyšší soud se přitom k
otázce, zda lze žadateli (účastníku) odepřít osvobození od soudních poplatků
(lhostejno, zda zcela nebo zčásti) jen proto, že jde o podnikatele, jenž nese
„podnikatelské“ či „hospodářské“ riziko, které nelze přenášet (přiznáním
osvobození) na stát, vyjádřil již dříve tím, že pod číslem 6/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek uveřejnil usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 5. 3. 1997, sp. zn. 11 Cmo 18/97.
Protože se odvolací soud při aplikaci § 138 odst. 1 o. s. ř. odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je dovolání proti jeho rozhodnutí
důvodné; Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovoláním napadené usnesení
odvolacího soudu zrušit. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 věta první
o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2015
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu