33 Cdo 2374/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobce M. Č.,zastoupeného advokátem, proti žalované J. Č., zastoupené
advokátkou, o 830.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Příbrami pod sp. zn. 7 C 220/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 24. ledna 2007, č. j. 25 Co 415/2006-270, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2007, č. j. 25 Co
415/2006-270, se v části výroku I., jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v
Příbrami ze dne 12. ledna 2006, č. j. 7 C 220/2004-186, tak, že se zamítá
žaloba co do 415.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení z této částky od 15. 11. 2003
do zaplacení, a ve výrocích II., III. a IV. o nákladech řízení účastníků a
státu zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu
řízení; jinak se dovolání zamítá.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 12. ledna 2006, č. j. 8 C
220/2004-186, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 830.000,- Kč s 2%
úrokem z prodlení od 15. 11. 2003 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení
dalších 20.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 15. 11. 2003 zamítl (výrok II.)
a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. A IV.). Vycházel ze
zjištění, že žalobce půjčil svému otci (manželu žalované) a žalované dne 26. 11. 1996 částku 180.000,- Kč s tím, že půjčené peníze mu budou vráceny do konce
května 1997; otec žalobce tento svůj dluh z půjčky dne 20. 5. 1997 uznal co do
důvodu i výše a zavázal se ho žalobci zaplatit do konce roku 1998. Tato půjčka
nebyla žalobci vrácena. Dne 13. 6. 2003 půjčil žalobce svému otci a žalované
částku 650.000,- Kč; v souvislosti s touto půjčkou byla vystavena směnka
znějící na částku 850.000,- Kč, která měla působit jako potvrzení o existenci
předchozí půjčky ve výši 180.000,- Kč a půjčky ve výši 20.000,- Kč, kterou měl
otec žalobce převzít v dubnu 2003 (její existenci žalobce v řízení neprokázal). Ani půjčka ve výši 650.000,- Kč nebyla žalobci vrácena. Otec žalobce (manžel
žalované) dne 30. 9. 2003 zemřel. Na podkladě těchto zjištění soud prvního
stupně uzavřel, že vzhledem k tomu, že půjčky byly poskytnuty za trvání
manželství solidárních dlužníků (tj. žalované a otce žalobce), má žalobce právo
domáhat se vrácení peněz po kterémkoli z nich a ten je pak povinen vrátit celý
nesplacený dluh. Je přitom nerozhodné, že jeden ze solidárních dlužníků zemřel
a že předmětné závazky nemohou být projednány v dědickém řízení po něm. Taková
situace by nastala pouze v případě, že by šlo o výlučné závazky zůstavitele a
nespadaly by do společného jmění zůstavitele a žalované; pak by se závazky
zůstavitele staly součástí projednávaného dědictví. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. ledna 2007, č. j. 25 Co 415/2006-270,
změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. tak, že žalobu o
zaplacení částky 830.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení z této částky od 15. 11. 2003 do zaplacení zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů (výroky II., III. a IV.). Doplnil dokazování spisem Okresního soudu
v Táboře sp. zn. 23 D 655/2003, z něhož zjistil, že M. Č., zemřel a jeho dědici
jsou žalovaná, žalobce, Y. Č. a A. Č., kteří dědictví neodmítli; pravomocným
rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 2. 2005, č. j. 5 C 87/2004-51,
bylo určeno, že Y. Č., kterou zůstavitel vydědil, je jeho dědicem. Odvolací
soud poté – vycházeje ze zjištění soudu prvního stupně, která hodnotil jako
správná a úplná – se od soudu prvního stupně odlišil při právním posouzení
věci. Oproti němu shledal - z hlediska pasivní legitimace v daném sporu -
významnou skutečnost, že M. Č. st. jako dlužník žalobcem tvrzených pohledávek,
příp. jako jeden ze solidárně zavázaných dlužníků, zemřel. Žalobce jako věřitel
tvrzených pohledávek z půjček je dědicem dlužníka a dědictví neodmítl. Je tudíž
jedním z právních nástupců i ohledně dluhu zůstavitele (s limity stanovenými §
470 obč.
zák.), jehož splnění se domáhá po zůstavitelově solidárním
spoludlužníku (žalované). Tím se – za předpokladu, že jde o společný a
nerozdílný závazek zůstavitele a žalované - jako věřitel dostal do vnitřního
vztahu společně a nerozdílně zavázaných spoludlužníků, jehož režim je upraven §
511 odst. 2 obč. zák. Ve vztahu k tvrzeným společným a nerozdílným závazkům
žalované se současně dostal i do právního vztahu smrtí zaniklého společného
jmění manželů (zůstavitele a žalované) právě i ohledně těchto závazků, které je
nutno řešit ve vztahu k celému okruhu dědiců. Odvolací soud uzavřel, že
existenci žalobcem tvrzeného nároku na vrácení půjček a jeho rozsah je za
popsané situace nutno řešit ve vztahu k celému okruhu dědiců - právních
nástupců zůstavitele. Byl-li totiž zůstavitel povinen vrátit tvrzené půjčky
žalobci společně a nerozdílně se žalovanou, nemůže se žalobce jako jeden z jeho
právních nástupců domáhat jejich vrácení po žalované (tj. další z právních
nástupců zůstavitele), aniž by žalobou nevymezil okruhem účastníků řízení
všechny právní nástupce zůstavitele; to neučinil, neboť dědici (právními
nástupci zůstavitele) jsou kromě něho a žalované i dcery zůstavitele Y. a A. Č. Pokud jsou účastníky předmětného řízení pouze žalobce a žalovaná, je v řízení
dán nedostatek věcné legitimace, a proto nelze než žalobu zamítnout. Žalobce
musí řešit svoje pohledávky žalobou ve smyslu § 175y odst. 1 o. s. ř. a řízení
o takové žalobě se musí účastnit všichni dědici.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá nesprávné
právní posouzení věci. Při akceptaci závěru, že žalobou uplatněná pohledávka je
společným a nerozdílným závazkem žalované a jeho zemřelého otce (Milana Čikeše
st.), prosazuje názor, že uvedená solidarita dlužníků založená zákonem vede ke
všem důsledkům pasivní solidarity podle § 511 obč. zák. Proto může jako věřitel
žádat jakoukoli část plnění po kterémkoli ze solidárních dlužníků a nemusí se
vůbec řídit velikostí podílů, které na jednotlivé ze solidárních dlužníků
připadají; existence vzájemného vnitřního vztahu mezi solidárními dlužníky je
pro věřitele lhostejná. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího
soudu, konkrétně na rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 1384/2004 ze dne 23. 11. 2006,
sp. zn. 33 Odo 440/2005 ze dne 30. 9. 2005 a sp. zn. 33 Odo 253/2004, ze dne
25. 11. 2004. Žalovaná má sice možnost postupovat podle § 511 odst. 2 věty
druhé a třetí, odst. 3 obč. zák., avšak pro dané řízení je bezpředmětné, zda a
jak regresní nárok uplatní, případně jak bude věc projednána v dědickém řízení. Na uvedených závěrech nemůže nic změnit skutečnost, že je současně jedním z
právních nástupců zůstavitele (spoludlužníka); tato skutečnost může mít vliv v
konečném důsledku pouze na výši jeho nároku, nikoli na jeho existenci ani na
legitimaci účastníků v daném řízení. Z žádného právního předpisu nelze dovodit
jeho povinnost uplatnit nárok vůči všem spoludlužníkům. Pokud odvolací soud
argumentuje § 175y odst. 1 o. s. ř., ani z něho okruh účastníků řízení nelze
dovodit; citované ustanovení zakládá pouze možnost domáhat se nároku, který
nebyl zařazen do dědictví, žalobou mimo dědické řízení. Žalobce připomíná, že
žaloba proti všem právním nástupcům zůstavitele by byla velmi problematická,
neboť není dosud najisto postaveno, kdo je skutečným dědicem zůstavitele, resp. komu bude dědictví potvrzeno. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se ztotožnila s právním závěrem odvolacího soudu o nedostatku pasivní
legitimace v daném sporu, resp. s tím, že v důsledku smrti M. Č. st. (jednoho z
dlužníků) nebylo možné uplatnit tvrzený nárok pouze proti ní a bylo nutné jej
řešit ve vztahu k celému okruhu dědiců. Pohledávky žalobce (pakliže vznikly)
byly součástí společného jmění, které smrtí M. Č. st. zaniklo. Ke dni jeho
smrti došlo současně ze zákona k přechodu dluhů zůstavitele na dědice, kteří za
dluhy odpovídají do výše ceny nabytého dědictví. Žalobce smrtí svého otce
vstoupil současně do postavení dlužníka žalované pohledávky a s účinky ke dni
30. 9. 2003 se stal dlužníkem; došlo tak k situaci, kdy právo i závazek z
žalované pohledávky se setkaly u jedné osoby – žalobce, a proto žalovaná
pohledávka minimálně částečně zanikla splynutím. Do jaké míry (v postavení
právního nástupce dlužníka) žalobce za úhradu žalované pohledávky odpovídá a
tedy v jakém rozsahu žalovaná pohledávka ke dni smrti zůstavitele zaniká,
závisí na výši žalobcova dědického podílu.
Rozhodování o žalované pohledávce se
dotýká práv všech dědiců (rozsah, v jakém za závazek ze žalované pohledávky
odpovídá žalobce jako právní nástupce zůstavitele, ovlivní rozsah odpovědnosti
ostatních dědiců); žalovaná pohledávka tak musí být uplatněna proti celému
okruhu dědiců. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu potvrdil. Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně
zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je podle §
237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné. Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny. Protože existence těchto vad nebyla v dovolání po
obsahové stránce namítána a ani z obsahu spisu nevyplývá, zabýval se dovolací
soud jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobce obsahově
vylíčil. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž
lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, zpochybnil žalobce závěr odvolacího soudu dovozující, že v
řízení je dán nedostatek věcné legitimace, když jeho účastníky jsou pouze
žalobce a žalovaná, tedy nikoliv celý okruh dědiců po solidárním spoludlužníku,
který zemřel. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Podle § 511 odst. 1 obč. zák. jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím
soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění,
že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je
věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoliv z nich. Jestliže dluh splní
jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne. Podle § 511 odst. 2 obč. zák. není-
li právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, anebo účastníky
dohodnuto jinak, jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru
stejné. Dlužník, proti němuž byl uplatněn nárok vyšší, než odpovídá jeho dluhu,
je povinen bez zbytečného odkladu vyrozumět o tom ostatní dlužníky a dát jim
příležitost, aby uplatnili své námitky proti pohledávce. Může na nich
požadovat, aby dluh podle podílů na ně připadajících splnili nebo aby jej v
tomto rozsahu dluhu jinak zbavili. Z ustanovení § 511 odst. 2 obč. zák. vyplývá, že dílčími jsou všechny společné
závazky s dělitelným plněním, u kterých právní předpis, rozhodnutí soudu nebo
dohoda účastníků nestanoví solidaritu.
Každý z dlužníků je vůči věřiteli
povinen plnit jen svůj díl a věřitel na něm nemůže víc požadovat. Společný
závazek s dělitelným plněním se v pochybnostech považuje za závazek dílčí (to
platí pouze pro oblast občanskoprávních vztahů, nikoliv pro obchodní závazky). V posuzovaném případě vyšly soudy obou stupňů shodně ze zjištění, že žalobce
půjčil svému otci (M. Č. st.) a žalované za trvání jejich manželství dne 26. 11. 1996 částku 180.000,- Kč a dne 13. 6. 2003 částku 650.000,- Kč, aniž byl
sjednán způsob splnění dluhů, tedy aniž bylo ujednáno, že dlužníci (v daném
případě manželé) splní dluhy společně a nerozdílně (solidárně). Velký senát Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, vysvětlil, že ustanovení § 143 odst. 1 písm. b/
obč. zák. upravuje jen vztahy mezi manžely uvnitř jejich společného jmění, aniž
by mělo průmět do vztahů k třetím osobám. Z téhož důvodu nemůže do smluvních
vztahů, jejichž účastníky jsou manželé, zasáhnout ani ustanovení § 145 odst. 3
obč. zák. zakládající solidaritu při plnění závazků tvořících společné jmění. Jinak řečeno, pasivní solidarita manželů při plnění jejich společných závazků
neprolamuje autonomii vůle smluvních stran v procesu vzniku závazků ze smluv. Jestliže – jako v projednávaném případě – nebylo dohodnuto jinak, platí, že ve
vztahu k věřiteli jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru
stejné ( k tomu srov. také např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2009, sp. zn 33 Cdo 1340/2008). S odkazem na shora uvedené lze uzavřít, že odvolací soud pochybil, jestliže při
právním posouzení věci pominul, že závazky žalované a jejího manžela z obou
půjček jsou dílčími závazky a žalovaná i M. Č. st. tak byli vůči žalobci
povinni plnit každý jen svůj díl dluhu (tj. každý polovinu z částky 180.000,-
Kč a polovinu z částky 650.000,- Kč). Na žalované tak bylo, aby žalobci splnila
415.000,- Kč. V části, jíž byl změněn (žalobě zcela vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně
tak, že se žaloba co do částky 415.000,- Kč s příslušenstvím zamítá pro
nedostatek pasivní legitimace žalované, proto dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2
věta za středníkem o. s. ř.). Jinak je tomu, pokud jde o díl půjčky připadající na dlužníka M. Č. st., který
- aniž ze svého dílu dluhu cokoli uhradil - dne 30. 9. 2003 zemřel. Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. § 460 obč. zák.). K nabytí dědictví
zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní
úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání
dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být
soudem projednáno a rozhodnuto, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu a
že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním
projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle rozhodnutí
soudu o dědictví (§ 175q o. s. ř.) se dědictví nabývá s účinností ke dni smrti
zůstavitele.
V době od smrti zůstavitele až do rozhodnutí o dědictví
pravomocným usnesením soudu tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o
dědictví skončí (zejména, kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude
vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici). Zanechal-li zůstavitel více dědiců, projevuje se stav, jaký tu vzniká v době od
smrti zůstavitele až do pravomocného rozhodnutí soudu o dědictví, také v jejich
vzájemných vztazích k majetku patřícímu do dědictví. Musí být vzato v úvahu, že
rozhodnutí soudu o dědictví má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, že však do
právní moci rozhodnutí o dědictví není jisté, jak budou jejich práva a
povinnosti k dědictví upraveny. Uvedený "zvláštní" vztah dědiců k zůstavitelově
majetku má mimo jiné za následek, že až do právní moci usnesení soudu o
dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do
dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů,
týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni
a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl
vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve
sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do
dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že
mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), neboť jde
o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat
na všechny dědice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod
číslem 67). Určí-li žalobce okruh účastníků sporného řízení v návrhu na jeho zahájení (§ 90
o.s.ř.) odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví a jako žalované označí
jen některého (některé) z nich, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné
legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni
nerozluční společníci (§ 91 odst. 2 o. s. ř.) [srov. zprávu projednanou a
schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 18. 6. 1982, Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1982, pod číslem 49; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2004,
sp.zn. 30 Cdo 2537/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 70,
ročník 2004].
V posuzovaném případě zanechal dlužník M. Č. více dědiců (vedle
žalované po něm dědí též žalobce, Y. Č. a A. M., kteří dědictví neodmítli),
přičemž žaloba o zaplacení částky 415.000,- Kč jako jeho dílu dluhu z půjček,
které jemu a žalované žalobce poskytl, směřuje pouze proti jednomu z nich, tj.
proti žalované. Odvolací soud tedy rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou
soudů, jestliže uzavřel, že „v řízení je dán nedostatek věcné pasivní
legitimace“. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba se co do částky 415.000,-
Kč s příslušenstvím zamítá, jako správný potvrdil (§ 243b odst. 2 část věty
před středníkem o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech
řízení původního, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2010
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu